Kapitola devátá

Opičáci

"Tys šláp na kuří voko Derrisovi?" tázal se mě udiveně Higgs, když jsem před ním vyslovil tohle jméno vyslovil. "Ne, že by to nebyl šmejd, ale na to, aby dal někomu bombu do auta nemá..."

"Jemu asi ne... ale moh by vědět komu jo." odpověděl jsem policistovi, kterého nechápavý výraz stále neopouštěl. Po pár vteřinách se ho tedy zbavil více méně násilím. Zaštrachal v registračce (byla skoro stejně omlácená jako ta moje) a vytáhl z ní papírové desky. Položil je na stůl a nechal mě s nimi o samotě. Prohraboval jsem se jejich obsahem. Nijak neodporoval tomu, co mi předešlého večera řekl Mitchell, jen místy byl trochu detailnější. O některých záležitostech se spis naopak nezmiňoval vůbec. Policie zřejmě o fungování Derrisovy organizace neměla moc představu. Tento nedostatek byl bohatě vyvážen Derrisovou adresou a několika fotkami, na nichž byl docela solidně zdokumentován okruh Derrisových známých. Včetně několika nevábně vypadajících profesionálek... Ty jsem s opovržlivým úšklebkem odložil stranou a pohlédl na další fotku. Na ní byl Derris zachycen s mužem, který byl zjevně všechno, jen ne průměrný. Z předešlých fotografií jsem si udělal určitou představu o Derrisově velikosti - mohl mít tak metr sedmdesát, osmdesát kilo... Pokud jsem se v odhadu nějak výrazně nespletl, muž, s nímž byl zachycen na poslední fotografii, mohl mít klidně přes dva metry a stodeset, stodvacet kilo. Tvář vypadala tvrdá, dost zarputilá. I tak se na ní dal najít náznak úsměvu. Ne právě přívětivého úsměvu. Představuji si, že takhle nějak by se mohla tvářit liška, když cupuje slepici.

"Co je tohle za chlapa?" zeptal jsem se Higgse, když se vrátil do své kanceláře s dvěma kelímky kávy z automatu.

"Nevim... Ale je škoda, že Derrisovi na tý fotce neni vidět do ksichtu. Já se totiž pořád nemůžu zbavit dojmu, že se tý gorily bojí, až sere."

"Asi nejen proto, že je ten řízek vo půldruhý hlavy vyšší... Derris má někoho nad sebou a ten někdo ho asi může kdykoliv připravit vo kejhák... A s tim někym by stálo za to si pokecat. Můžu si tu fotku pučit?"

"Ses praštil do hlavy nebo co? Já nemůžu rozdávat dokumentaci ze sledovaček!"

"Tak mi jí okopíruj prosimtě..." zažadonil jsem s pohledem náležitě smutným. Higgs neodolal a vyhověl mi. O pár chvil později jsem odcházel z policejní stanice a spokojeně si poklepával na náprsní kapsu v níž jsem měl kopii Derrisovy fotky s tím neznámým hromotlukem a na její zadní straně napsanou Derrisovu adresu... Svižným krokem jsem došel k domu, v němž mám své pracoviště. Vystoupal po schodech do "svého" patra, došel ke "svým" dveřím a ztrnul. Dveře byly pootevřené. Z místnosti nebylo nic slyšet. Potichu jsem se opřel o futra na straně u pantů, z pouzdra vytáhl pistoli a v hlavě si pohrával s obrázky své kanceláře. Poměrně strohé vybavení mi nedávalo moc možností ke krytí, kdybych chtěl do místnosti vtrhnout. Tak jsem do pootevřených dveří jen tak trochu šťouchnul, ty se s vrznutím otevřely a já s připravenou zbraní nahlédl dovnitř...

"Nazdar válečníku, co to tu předvádíš za divadlo?" otázal se mě s širokým úsměvem Chico, který se placatil v mé kanceláři na mém křesle s nohama na mém stole...