Kapitola čtrnáctá

 

Opět v uniformě

Od chvíle, kdy jsem přijel do Colchesteru, jsem nevycházel z překvapení. Za prvé - mimo mne se v místnosti nacházeli také Chico, Gough, Carragher, Hemmings a Hattfield. Kromě nich pak ještě dalších dvanáct mužů, kteří také nevypadali, že by na sobě měli uniformy poprvé. Byli od SAS a společně s námi měli vytvořit jakousi zvláštní skupinu, která dostala čtyři týdny na to, aby se pod dohledem důstojníků armády a M.I.6 "secvičila". Takto nás uvedl do děje Brent. Když si jeho ústy řekli své zpravodajci, na scénu přišla armáda.

"Jsem plukovník Geoffrey Pilkington-Torres. Příští čtyři týdny povedu váš výcvik. Kadeti mne obvykle nenávidí..." pravil k nám se srdečným úsměvem na lících mohutný chlap v maskáčích a khaki baretu gardových pluků - oboje bez jakýchkoliv odznaků nebo nášivek, jež by prozrazovaly, odkud vytáhli jeho. "Osobně budu mít na starost vaši fyzickou přípravu. Řídit a střílet vás naučí majoři Ian Phipps a Terry Martin. Ale na to je čas."

Co znamená věta "Na to je čas." jsme měli zjistit velice brzy. Torres nás proháněl po celém Suffolku dva týdny bez přestání. Ve dne v noci nás ničil několikamílovými pochody občas přerušenými pauzou na padesát až sto kliků. Jedlo a pilo se za pochodu. Několikrát jsme den zabili pobíháním jen tak kolem kasáren. Místo plné polní jsme vyfasovali šestimetrovou kládu do trojice a celé dopoledne prakticky bez odpočinku běhali po nedalekém lese. Odpoledne poté obvykle následovala cvičení horní poloviny těla... donekonečna opakované série kliků, přítahů na hrazdě a sklapovaček likvidovali naši vůli se ráno vůbec budit. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale já (samozřejmě kromě Torrese) nenáviděl Brenta. Žil s námi v kasárnách, snad aby zapadl do kolektivu, chodil v maskáčích, jedl s námi u jednoho stolu a oslovoval nás takovými tituly jako "Brachu" nebo "Starouši". Ale proběhnout se s námi po malebném venkově východního Suffolku nešel nikdy.

Po dvou týdnech se v Colchesteru objevil major Martin. Napohled to byl muž nemastný neslaný - měl asi metr sedmdesát a vypadal trochu pohuble. Nicméně střelné zbraně všeho druhu měl v malíku. Jeho instruktáž byla příjemná - bezduchý dril byl vystřídán o něco akčnějším a zábavnějším střeleckým výcvikem - ale bohužel krátká. Všichni přítomní už vojskem prošli a zbraně pro ně nebyly ničím neznámým. Svoji instruktáž začal u pistolí. První byl SIG Sauer 228 : Ráže 9mm, 13 nábojů v zásobníku. Velice spolehlivá a přesná zbraň, velmi rozšířená. V britské armádě standard. Druhým zástupcem této kategorie byl Glock G36 : Ráže .45 ACP, 6 nábojů v zásobníku. Jedna z nejnovějších zbraní a nejspíš nejlepších zbraní výrobce. I přes velkou ráži velmi lehká - s plným zásobníkem váží necelých 800 gramů. Pouhých 6 nábojů v zásobníku mi přijde býti poněkud málo, nicméně ráže pětačtyřicet udělá svoji práci vždycky. Poslední pistolí, kterou nám Martin předvedl, byl Walther P99 . Někteří z nás koukali na tuhle "hérečku" mezi nabízenými pistolemi poněkud s despektem, ale její parametry nedávaly tomuto postoji žádné objektivní příčiny. Podobně jako u Glocku tu byla nízká hmotnost. Byla tu možnost volby ze dvou ráží - 9mm a .40 SW, přičemž i při mohutné ráži čtyřiceti setin palce se do zásobníku vejde solidních 12 nábojů. Dostali jsme příležitost vyzkoušet si všechny tři zbraně. Každý jsme během pár hodin vystříleli stovky nábojů a při tom zkoušeli, která nám sedne do ruky nejlépe. Osobně jsem při výběru téměř okamžitě vyloučil Glock - příliš málo munice a navíc pro zbraň nebyl k dispozici tlumič. Ten přitom patří do skupiny předmětů jako je třeba spínací špendlík nebo kondom - lepší mít a nepotřebovat, než potřebovat a nemít. Mezi SIG Sauerem a Waltherem jsem ale váhal celkem dlouho. Nakonec jsem však celkem vděčně sáhl po SIG Saueru. Padl mi do ruky v podstatě hned a aby také ne, když jsem si s ním hojně zastřílel už během služby u PATHFINDERS.

Pak na řadu přišly dlouhé zbraně. Narozdíl od nečekaně svobodomyslného přístupu k výběru pistole nám tentokráte byly nástroje přiděleny. Já, Hemmings a Gough jsme vyfasovali samopaly Heckler-Koch MP-5 SD . Standardní pistolové střelivo ráže 9mm, 30 nábojů v zásobníku, verze SD má navíc integrovaný hliníkový tlumič. Jeho nespornou výhodou je, že pro svoji správnou funkci, narozdíl od jiných podobných zařízení, nepotřebuje speciální střelivo. Hattfield s Carragherem dostali zbraně L110A1 . Původně belgický lehký kulomet vyráběný firmou FN. Vyrábí se v ráži 5,56mm a L110A1 je speciální úprava pro výsadkáře - má sklopnou pažbu a oproti klasické pěší zbrani cca o 11 centimetrů kratší hlaveň. Posledním obdarovaným byl Chico. Ten dostal na hraní univerzální kulomet L7A2 . U pěchoty se dnes používá vlastně už jen coby těžký kulomet (lehká varianta byla nahrazena SA-80LSW, kterážto není ničím jiným, než standardní armádní útočnou puškou s prodlouženou hlavní). Používá střelivo ráže 7,62mm, které je do zbraně dodáváno z pásu (do jednoho se vejde 50 nábojů, dají se libovolně spojovat) buď volného nebo uloženého ve schránce, do níž se vejde 250 nábojů. Važí téměř jedenáct kilogramů a pro jeho obsluhu mezi námi nebyl nikdo vhodnější než Chico. Pánové od SAS si mezi sebou rozebrali devět karabin M4 (s nimi spoustu zbytečností - tlumiče, kolimátory,...), dva lehké kulomety L110A1 a jednu odstřelovací pušku SSG 3000.

A pak zase začal dril. Rozložit, vyčistit, složit, rozložit, vyčistit, složit, rozložit, vyčistit, složit... MP-5 je celkem elegantní zbraň, ale po nějakých pěti hodinách čištění, bych s ní i přesto nejradši praštil!