Kapitola sedmnáctá

 

Výsadek

2.května - po devíti nejdelších dnech mého života - jsme dorazili k ostrovu Svatého Tomáše. Odtud je to k místu, na němž má být skupina Gauntlet vysazena, nějakých 550 kilometrů. Freya výrazně zpomalila (nevěřil bych, že to ještě jde) a pozvolna měnila kurz tak, aby se jí vítr neopíral do boku. Osmnáct mužů výsadkové skupiny celý den prospalo. Vstali jsme v jedenáct v noci a jali se připravovat na odlet. Technici M.I.6 naposledy odzkoušeli správnou funkci našich lokátorů, jakož i těch zařízení, jež měla být rozmístěna na vybavení MARSu.

Oblečený v polní uniformě jsem seděl ve své kajutě a opět si kontroloval svoji výstroj a zbraně. V Bergenu bylo vše, co v něm mělo být. Na svém samopalu i pistoli jsem znal i ten poslední šroubek. Matně černá čepel dýky ve slabém osvětlení pouze jemně odrážela paprsky světla. Hrot jehly skryté v patce kapsy na pravé nohavici byl dokonale ostrý. Žiletka byla také na svém místě v manžetě levého rukávu maskovací blůzy. K těmto skrytým zbraním přibyla ještě jedna - půl metru dlouhá basová struna s malým válcovým kolíčkem na jednom a očkem na druhém konci. Toho času se dělila o životní prostor s tkaničkou, která stahovala levou nohavici okolo kotníku. Tohle všechno jsem kontroloval už milionkrát. Musím přiznat, že teď - po milionté první - jsem těm činnostem už nevěnoval takovou pozornost, jako když jsem to dělal poprvé. Vlastně jsem jen zabíjel čas, který zbýval do našeho odletu.

Ve čtvrt na jednu v noci jsme se sešli v hangáru. Bergeny jsme naházeli do aut, která určení řidiči posléze zaparkovali do útrob vrtulníků. Dvojice mužů z posádek vrtulníků vozidla uvnitř vrtulníků zajistila, aby nedošlo k jejich pohybu během letu. Zvláštní, ale nikterak nepříjemné, bylo, že se to všechno dělo, aniž bych do toho jako velitel jedné části skupiny musel nějak zasahovat. Své muže jsem pouze soustředil u našich dvou vrtulníků a dál už všechno probíhalo tak nějak samo od sebe (a dobře tomu tak). V jednu chvíli se rozhoukaly sirény a blikající červená světla nám oznámila, že co nevidět dojde k otevření stropu hangáru. Během několika málo vteřin se po celé jeho délce začala rozšiřovat mezera, jíž k nám doléhal slabý svit měsíce. Trvalo to zhruba čtvrt hodiny, než se poloviny stropu složily podél stěn lodi. Piloti strojů jeden po druhém nahodili motory a v hangáru rázem nebylo slyšet vlastního slova. Pokynul jsem svým mužům, aby nastoupili do vrtulníků a sám je posléze následoval.

Odletět jsme měli v 0:45. Jestli jsme čas dodrželi nevím, na hodinky jsem se nekoukal. To prostě najednou zhaslo červené světlo, rozsvítilo se zelené, vrtulník se s námi mírně zhoupl, a pak už jsme jen sledovali, jak se nám Freya vzdaluje. Ohlížel jsem se za ní jen chvíli. Všiml jsem si, že námořníci ihned po našem odletu uváděli loď opět do původního stavu. Strop se pomalu zavíral a Freya se zase začla tvářit jako úplně nevinný tanker. Nás čekalo zhruba pět hodin letu, usadil jsem se tedy co nejpohodlněji na sedačce a zkusil usnout.

Nepovedlo se. Duchem mimo jsem zíral chvíli na velká kola Unimogu, chvíli na začerněné obličeje svých kamarádů, ale zavřít oči jsem nedokázal.Na Freye byla nuda, ale tohle... tohle... tohle je k nevydržení!

"Smí se tu kouřit?" zeptal jsem se jednoho z letců, když vstoupil do nákladového prostoru vrtulníku.

"Smí... ale nesmí to nikdo vidět..." odpověděl mi. Vyndal jsem tedy z kapsy krabičku chesterfieldek a chtěl si zapálit.

"Já řikal, jen když to nikdo nevidí..." řekl mi opět dotyčný letec.

"No dyť..."

"JÁ to vidim." prohlásil, mrknul na mě, otočil se a odešel. Chvíli poté se odkudsi z prostoru za dveřmi ozvalo: "Už můžeš." Když jsem si zapaloval cigaretu, napadlo mě, že ten člověk musí být blázen.

Okolo třetí hodiny ráno jsme přeletěli pobřeží. Po dlouhé době první impulz nutící člověka, aby se podíval z okna. A nadlouho také poslední. Temnou modř oceánu jen (s decentním intermezzem v podobě šedého písku na pobřeží) vystřídala temná zeleň lesů. Nicméně před námi už byly jen necelé tři hodiny letu.

Aniž bych věděl jak a kdy k tomu došlo, asi jsem usnul. Musel jsem, protože když nás piloti upozorňovali na to, že budeme přistávat, museli mě vzbudit. Pohled na hodinky mi řekl, že je 5:20. Přistávat jsme tedy měli za čtvrt hodiny. Nastoupili jsme do auta a čekali. Brzy bylo znát, že vrtulník zpomaluje a klesá. Dva z letců uvolnili řetězy, jimiž bylo vozidlo za letu zajištěno, zamávali a hodně nahlas, aby překonali řev motorů, se s námi rozloučili: "Tak hodně štěstí... a v pátek u Gamby."

Pak vrtulník zastavil úplně, rampa v zadní části nákladového prostoru se otevřela a my vyjeli ven. Když vrtulníky opustily scénu, v klidu jsem se rozhlédl po okolí. Stáli jsme na rozlehlé planině ve vysoké trávě. Jinak tu nebylo vlastně nic. Lidé, domy... prostě nic. Nebyl důvod se tu zdržovat, mávnutím jsme se beze slov rozloučili se skupinou Marca McNeice a rozjeli jsme se každý svou cestou...