Idea tančíků byla ve 20. a 30. letech poměrně populární. Mělo se jednat o malý, lehký, konstrukčně jednoduchý a tím pádem levný stroj s co nejmenší posádkou, který by na bitevním poli představoval cosi jako obrněného pěšáka. V různých koutech světa se objevily stroje, které podobným kritériím tu více, jindy méně vyhovovaly. Za příklad může posloužit třeba britský Carden-Lloyd Mk.VI, Vickers Mk.VI, francouzský Renault UE (který nakonec sloužil pouze jako neozbrojený dělostřelecký tahač), polský TKS, ruský T-38, nebo československý Praga AH-IV.
Posledně jmenovaný stroj je dnes předmětem mého zájmu. Zrodil se na rýsovacích prknech pracovníků oddělení speciálních konstrukcí koncernu ČKD pod vedením šéfkonstruktéra Alexeje Surina a ve srovnání s výše zmíněnou konkurencí jako jediný představoval skutečně moderní konstrukci. Vážil rovné 3 tuny, tloušťka pancíře se pohybovala mezi 5 a 12 milimetry a vodou chlazený benzinový šestiválec Praga AH o objemu 2492 ccm dával výkon 46 koní při 3000 otáčkách, kterýžto výkon tanku dovolil maximální rychlost slušných 40 km/h. Výzbroj tvořila dvojice kulometů - těžký ZB vz.35, uložený v excentrické lafetě ve věži, a lehký ZB vz.26 v korbě. Vzdor přijatelným výkonům československá armáda o tento tančík neprojevila zájem. jak se tedy stalo, že vozidlo neupadlo v úplné zapomnění? Inu - byl jednou jeden král - mocný a bohatý... V roce 1935 hledal perský šáh cesty, jak modernizovat svoji armádu. Kudy přesně se dobral až k československému zbrojnímu průmyslu, vám nepovím. Nicméně naznačím-li souvislost s cca rok starým obchodem, v jehož rámci ČKD do Persie dodala polní kuchyně, případně s pilně udržovanými dobrými vztahy mezi vedoucím perské nákupní komise generálem Ismailem Khanem a obchodním zástupcem firmy ČKD v Paříži Emilem Oplatkem, nebudu daleko od pravdy. Když pak do Persie putoval tančík P-1 (což byl prototyp vozidel továrního označení Praga AH-IV) jako dar pro šáha, stala se z dalšího výběrového řízení pouze formalita. Obchod byl úspěšně uzavřen a jeho předmětem byla dodávka 50 tančíků AH-IV-P (jako Persie) a 50 lehkých tanků TNH-P. Jednalo se o ve své době největší zbrojní objednávku na světě a splněna byla z větší části do konce roku 1936. V průběhu roku 1938 toho času již Írán projevil zájem vybavit československou technikou další jednotky své armády. Pro ČKD by to znamenalo zakázku na zhruba 300 strojů obou výše zmíněných typů. Události okolo Mnichova ale tento obchod znemožnily. I tak ale československé tanky představovaly v rámci íránského válečného hardware technickou špičku ještě několik let po skončení 2. světové války.
Tím to tedy začlo. Na dalších řádcích se budu věnovat hned dvěma modifikacím dvou různých zákazníků, u nichž příběh tančíku AH-IV více-méně zdárně pokračoval. První z nich je AH-IV-R, neboli rumunská Carul de recunoastere R-1. Rumunsko o pragovácké tančíky projevilo zájem jen o pár měsíců později, než Persie, když rumunská armáda plánovala rozsáhlou modernizaci, jejíž součástí měl být nákup až 500 tančíků a lehkých tanků. ČKD i tentokrát nabízí osvědčenou dvojici AH-IV a TNH, přičemž v tomto smyslu s rumunskou stranou podepisuje jakousi předběžnou dohodu o dodávce 100 lehkých tanků a 35 tančíků. Nedlouho poté je však dohoda (za okolností, které mohou být zvláště nám zvláště v poslední době celkem povědomé) anulována a nahrazena novou, podle níž Rumuni místo pragováckých tanků TNH pořídili škodovácké Š-II-a (sloužící v československé armádě jako LT vz.35). Objednávka na 35 tančíků AH-IV zůstala nezměněna a vozidla jsou nakonec po jistých spíše formálních potížích rumunskou armádou převzata 19.8.1938. Součástí smlouvy byl i prodej výrobní licence, na jejímž základě mělo být firmou Malaxa vyrobeno dalších 382 tančíků R-1. Firma Malaxa zkrachovala a v Rumunsku byl z dílů dodaných z Československa sestaven pouze 1 kus. Těžko říci, co bylo příčinou a co důsledkem, či zda mezi oběma událostmi vůbec nějaký kauzální vztah existuje, leč o možnostech rumunského zbrojního průmyslu si čtenář obrázek jistě udělá. Po technické stránce tančíky AH-IV pro Rumunsko zhruba odpovídají svým perským sourozencům. Pouze motor Praga AH byl nahrazen výkonnějším Praga GOV o objemu bezmála 4 litry a výkonu 68 koní. Některé zdroje však hovoří pouze o silnější verzi Pragy AH, dávající výkon 55 koní. Tak či tak, tančík se s novým motorem mohl rozběhnout až na nějakých 45 km/h.
Nasazení rumunských tančíků R-1 bylo neveselé a de facto pouze potvrdilo, že tyto ultralighty mezi obrněnci jsou slepou uličkou vývoje. V rámci různých svazků mechanizované pěchoty tančíky R-1 prošly tažením na východní frontě až ke Stalingradu a odtud zase zpět, přičemž z 36 nasazených strojů se na území Rumunska vrátilo 14. Z rozhodnutí generálního štábu rumunské armády mělo dojít k přestavbě zbývajících vozidel na lehké stíhače tanků, pročež měl být místo věže s kulometem montován kořistní ruský protitankový kanón ráže 45 mm. Události byly rychlejší a na realizaci nedošlo.
Model tančíku R-1 v měřítku 1/72 relativně nedávno začla vyrábět česká firma Planet models. Tuhá lepenková krabička s barevnou izometrickou kresbou na víku obsahuje návod ke stavbě, malý aršík obtisků a naněkolikrát zatavený pytlík hezky odlitých polyuretanových dílů miniaturních rozměrů - hotový model má pouze 44 milimetrů na délku. Dílů není nijak moc a sestavit je nezabere víc, než jeden či dva večery. Návod nabízí celkem 3 verze zbarvení pokrývající různá období nasazení typu na východní frontě. Já si pro svůj model vybral stroj označený bílou siluetou jezdce na věži a velkými kokardami na třech pozicích na trupu, který s rumunskou armádou doputoval až do Stalingradu, kde byl v listopadu 1942 ukořistěn Rudou armádou. Atmosféru boje předcházejícího tomuto neslavnému konci jsem se pokusil zachytit i na jednoduché podložce. Podklad je sádrový, tovární zeď jsem vyrobil z dvousložkového tmelu miliput, ke ztvárnění roztržené trubky posloužila plastová tyčinka uchošťouru, povalený ohořelý telegrafní sloup je zastoupen opálenou zápalkou. Pro oživení jsem na zeď namaloval část bojovného nápisu "Stalingrad nedáme".
Druhou modifikací, kterou si vezmu na paškál, je AH-IV-Sv, neboli švédský Strv m/37. Švédové v roce 1936 uvolnili cca 4,5 milionu švédských korun na nákup nových lehkých vozidel. Mělo jít o maximálně 4 tunový tank s kulometnou výzbrojí, který by obstál v těžkých severských klimatických podmínkách. Konkurence byla silná - britský Vickers Mk.VI, německý Pz.Kpfw.I a svoji konstrukci nabídl i domácí Landsverk. O pořízení pragováckých tančíků v počtu 48 kusů bylo rozhodnuto v průběhu předváděcí akce v Krkonoších, kde se k velkému nadšení Švédů jednomu řidiči povedlo obzvláště pozoruhodným způsobem zdolat několikametrovou závěj. Vozidla jsou montována ve Švédsku v pronajatých prostorách loděnice v Oskarshamnu. Poslední vozidlo bylo předáno vojenské správě v březnu 1939. Švédské Strv m/37 se od předchozích variant tančíku AH-IV lišily výrazněji. Pragovácký motor byl nahrazen šestiválcem Volvo o objemu 4,4 litru, který při 2750 otáčkách dával výkon 85 koní, což vozidlu dávalo možnost rozběhnout se až na 58km/h. Síla pancéřování se pohybovala od 4 do 15 milimetrů. Československé kulomety byly nahrazeny švédskými Ksp m/39 (pravděpodobně licenční americké Browning M1919), které byly uloženy ve dvojité lafetě ve věži. Švédsko coby neutrální země své tančíky nikde v ostré akci nenasadilo. I proto jim, podobně jako Íráncům, Pragovky sloužily až do 50. let.
I model tohoto vozidla pochází z dílny firmy Planet models. Rozložení dílů se od rumunského stroje mírně liší, což vede k tomu, že i stavba se liší pouze v detailech. Za řeč vlastně stojí pouze to, že vzhledem k poněkud větším rozměrům se díly tančíku Strv m/37 o něco lépe zpracovávaly. Kamuflážní schémata jsou opět k dispozici 3 různé verze zbarvení vozidel pluku P10 ze Strängnäs. Smývatelnou bílou kamufláží opatřený stroj z února 1940 a šedozelený z června téhož roku, jejichž označení se omezuje pouze na bílé obdélníky s třemi korunkami na předním a zadním pancíři a pořadové číslo na věži. Poslední možností je asi nejpestřejší stroj v kamufláži používané švédskou armádou od roku 1942, která byla tvořena skvrnami hned čtyř barev. Výše zmíněné označení je doplněno velkými švédskými vlajkami na bocích korby. Já se rozhodl si zase jednou vyzkoušet zimu. Při tvorbě smývatelné bílé kamufláže jsem se rozhodl pro experiment. Místo nepravidelného nástřiku bílé barvy jsem použil pouze suchý pigment a olejovou barvu. Tedy techniky, které obvykle slouží až k patinování. Na povrch modelu nanesl vrstvu bílého suchého pigmentu, který jsem zalakoval matným bezbarvým lakem. Následující chemickou reakci mezi bych odborně popsal tak, že lak částečně sežere vrstvu pigmentu, čímž se jeho barevný efekt zmírní. Zmíněný postup lze opakovat v podstatě donekonečna, záleží vlastně jen na tom, jak moc smytou tu smývatelnou kamufláž chete mít. Následoval tzv. fading, což je rozmývání teček olejové barvy na povrchu modelu. Obvykle se používá k optickému rozbití povrchu modelů v jednobarevné kamufláži, případně ke znázornění potřísnění provozními kapalinami. Já použil bílou olejovku ke ztvárnění map, jež na povrchu vozidla mohly vzniknout například opršením. Podstavec je celkem jednoduchý - zasněžená polní cesta. K výrobě sněhu jsem použil jedlou sodu smíchanou s naředěným Herkulesem.
...no a teď už nezbývá, než příběh tančíků AH-IV uzavřít. Posledním zákazníkem, který si tato vozidla pořídil, byla Habeš. Stalo se tak po skončení 2. světové války. Nejviditelnější konstrukční, resp. technologickou změnou bylo použití svařovaných spojů namísto nýtovaných. V Habeši tančíky sloužily vojákům i policii až do 80. let 20. století...
Žádné komentáře:
Okomentovat