úterý 27. května 2014

L-159 ALCA

O letadle, do něhož v Aeru vkládali nemalé naděje se toho doposud napsalo  a namluvilo dost. Bohužel. Zdaleka nejvíce úsilí totiž bylo věnováno hloubání nad jejími rozpačitými výsledky. Jakkoliv se to letadlo po technické stránce jeví býti více-méně v pořádku, exportní úspěchy se jaksi ne a ne dostavit. U vývoje L-159 jsem nebyl, do jeho zákulisí vidím pouze zprostředkovaně díky několika kolegům, kteří v devadesátých letech v Aeru pracovali, přičemž ne vždy pravě na projektu ALCA. Na následujících řádcích si tedy spíš než cokoliv jiného, přečtete řadu spekulací. Budu se snažit, aby působily příčetně, leč i tak je berte s rezervou jako autorovu potřebu v rámci tématu upustit páru.

Kdysi dávno se velice příkrého hodnocení letounu L-159 dopustil kamarád prostřednictvím tvrzení, že když se něčemu říká bitevní letadlo, mělo by to umět půl hodiny kroužit nad bojištěm a mohutnou palebnou silou přibít nepřátelskou armádu k zemi nejlépe tak, aby se už nezvedla... Jako třeba americký A-10 nebo ruský Suchoj Su-25. Proti nim je ALCA skutečně muší váha a citované tvrzení bylo nejspíš nadsazené. Nicméně nemá-li se jeho obsah změnit od základu, těžko bychom našli typ, který by mu vyhovoval, protože opakované přelety nad cílovou oblastí by si v případě nějakého toho full scale konfliktu nemohly dovolit ani zmíněné typy. Nemohly si to dovolit už na počátku 80. let minulého století. V průběhu více než tří dekád, které od té doby uplynuly, se na scéně objevilo množství různých systémů vojskové proti-vzdušné obrany, včetně levných jednoduchých a lehkých MANPADS (malé z ramene odpalované střely; kupříkladu americký FIM-92 Stinger, nebo ruská 9K38 Igla), takže změnilo-li se na situaci něco podstatného, tak jedině k horšímu. To je ostatně důvod, proč vojenská letectva začla ve velkém používat řízenou munici. V tomto směru ALCA v kvalitě nijak nezaostává, ztrácí body jen na užitečné hmotnosti.
A zde se dostáváme ke zdroji hned několika problémů, kterými L-159 utrpěla.
1/ Variabilita výzbroje. 
L-159 je připravena k nesení mnoha různých zbraňových systémů. Dominují mezi nimi samozřejmě různé druhy bomb a protizemních raket. Budu-li si všímat pouze zbraní inteligentních, které pilotovi takto lehkého stroje dávají přece jenom větší šanci vrátit se z mise se zdravou kůží, zůstane mi poměrně stručný seznam - laserem náveděné bomby GBU-12 a 16 (liší se pouze hmotností), protitankové řízené střely AGM-65 Maverick a pro vlastní obranu máme na výběr hned ze tří typů protileteckých raket krátkého dosahu: americká AIM-9 Sidewinder, britská AIM-132 ASRAAM, nebo německá IRIS-T. Pro letoun primárně určený k přesným útokům na pozemní cíle jsou to poněkud nezvyklé proporce. Očekával bych mnohem širší paletu protizemní řízené munice a hlavně že tato bude svojí hmotností úměrná možnostem L-159 coby nosiče. Ani mnohem menší nosnost ve srovnání s těžkými bitevními letadly by nebyla nijak markantní, pokud by pro použití na L-159 byly uvolněny lehčí protizemní řízené střely Brimstone, případně 9K121 Vichr. Obě tyto střely váží ani ne 1/6 toho, co AGM-65 Maverick, který ALCA ve svém arzenálu má. Mavericky ALCA běžně nosí po dvou kusech, Brimstoneů by unesla šest, Vichrů zhruba také tak (těžko odhadnout - adaptér běžně používaný pro jejich nesení je rozměrný rám pro 8 kusů, který by se L-159 nevešel pod křídlo a byla by tedy nutná úprava. Nejjednodušší by bylo odstranit spodní patro, čímž by v rámu zůstal prostor pro nesení čtyř raket a tedy by připadalo osm raket na letadlo.). Specialiovaná munice, například protiradiolokační nebo protilodní rakety, chybí úplně. Takové zbraně sice obvykle patří k vyšším váhovým kategoriím, nicméně lze najít typy, které jsou perfektně v možnostech L-159 (protiradiolokační ALARM, protilodní AS-15TT). Samozřejmě není nezbytně nutné, aby všechny vyrobené kusy uměly všechno. Ale počítat ve fázi technického řešení s různými možnými kombinacemi a připravit si podle toho také prostor pro úpravy považuji za krok správným směrem.
2/ Elektronické vybavení. 
L-159 byla postavena se zjevnou snahou použít to nejlepší, co je na trhu. To je jistě v pořádku. Ale přeci jen bych to pokládal tak trochu za samozřejmost. Pro budoucí operační kariéru letadla je důležité, aby byl letoun vybaven přiměřeně své roli. A proto jsem nikdy nepochopil, proč je ALCA vybavena radarem. Letouny L-159 nesou v přídi radar Griffo-L, vyráběný italskou firmou FIAR. Toto zařízení obvykle bývá srovnáváno s americkým radarem AN/APG-66, které se používají na letounech F-16. Griffo má dosah 70 kilometrů, disponuje 9 módy pro protizemní mise a 5 módy pro vzdušný boj, přičemž je schopen sledovat až 8 cílů najednou. Působivé! Jenže L-159 patří do kategorie letadel, která vzdušné souboje podstupují pouze v případě krajní nouze, když selhaly veškeré pokusy se mu vyhnout. Radar, který aktivně vzdušné cíle vyhledává, tedy ALCA nejen nepotřebuje, ale v průběhu typické mise by ji samotnou mohl svojí činností ohrozit, protože by na vlastní letoun mohl stáhnout pozornost nepřátelských letadel pro vzdušné souboje lépe vybavených. K vyhledávání pozemních cílů radar v podstatě není třeba. Tvrzení lze podepřít skutečností, že žádné z letadel, určené k plnění úkolů CAS, radarem vybaveno není a vystačí se zařízením FLIR, nebo nějakým jemu podobným, nebo přesněji jej zahrnujícím. Bavíme se zejména o kontejnerech jako je LITENING, SNIPER XR, nebo Damocles.

Snažím se téma podat v rovině obecné, bez zbytečných zmínek souvisejících s provozem typu u našeho letectva, teď si ale jednu poznámku přeci jen neodpustím. Vrátím se v krátkosti k výzbroji. Jak jsem výše napsal, ALCA obvykle nosí dvě protitankové rakety AGM-65. Tento údaj si však žádá drobné upřesnění, protože Mavericky se vyrábí už přes 40 let a změnil se za tu dobu dosti podstatně, přičemž úprav doznal i naváděcí systém střely. Tedy - české letectvo má pro své L-159 k dispozici Mavericky ve variantě AGM-65B. Ta se přestala vyrábět v roce 1978 a má televizní navádění, pilot pro její úspěšné navedení potřebuje před odpalem navázat vizuální kontakt s cílem a radar tedy žádnou zaznamenáníhodnou službu neposkytne...

Podobně jako u zbraňových systémů i zde platí, že je rozhodně v pořádku, mít možnost radar do draku instalovat, pokud si ho zákazník objedná. Je to dobrý způsob jak stroj udělat zajímavější pro státy, které z nějakého důvodu rezignovaly na provoz nadzvukového letectva, ale přesto si protivzdušnou obranu jako operační schopnost vlastních ozbrojených sil chtějí alespoň v omezené míře zachovat. Ale nevidím důvod jej instalovat by default, protože všechny ostatní potenciální zákazníky pak odrazuje zbytečně vysokou pořizovací cenou... Kromě toho je FLIR ve srovnání s radarem menší zařízení a do přídě letounu by se k němu pravděpodobně vešel palubní kanón, který by pak nemusel zabírat místo na podvěsech. 
 3/ Ještě jednou elektronika, nejen ta a tentokrát trochu odjinud. 
Drak letounu L-159 ALCA zcela zjevně vychází z velmi úspěšného cvičného typu L-39 Albatros. Albatrosy se vyvážely hojně. Tak hojně, že jednu dobu kralovaly exportu cvičných letadel a americký T-38 Talon, nebo britský Hawk nechaly daleko za sebou. Od L-159 se očekávalo, že na úspěchy Albatrosu plynule naváže. Jenže tomu štěstíčku nikdo nešel naproti, protože si nikdo neuvědomil jeden očividný, ale poněkud nepohodlný fakt. Albatrosů se sice vyrobilo okolo 3000 kusů a drtivá většina z nich byla vyvezena, jenže drtivá většina z té drtivé většiny skončila v Rusku, které se dnes rozhodně nepřeskočí, aby něco nakoupilo v satelitu, co se utrhl ze řetězu. Nehledě na to, že jsou Rusové soběstační a o příslušnou zakázku se utkaly dvě domácí konstrukční kanceláře s projekty Jak-130 a MiG-AT. Ostatek odběratelů, čítající takové pokrokové státy jako Bangladéš, Uganda, Kambodža nebo KLDR, si stojí asi tak, že Albatrosy bude udržovat v provozu, dokud nezačnou povolovat meziatomové vazby. Když se vrátím k tomu srovnání s Hawkem, zjistím, že ho Britové sice prodali 20 kusů tu a 30 onde, ale poněkud solventnějším zákazníkům a takto navázané obchodní kontakty tím pádem disponují úplně jiným potenciálem... Tento problém by byl překonatelný, pokud by se s ním při vývoji počítalo. Jenže za tu dobu, kdy bylo odbytiště zajištěné, obchodní oddělení Aera zřejmě stihlo zakrnět a nikoho nenapadlo ponechat si někde nějaký prostor pro manévrování, aby bylo jak a kam zákazníkovy vyjít vstříc. Zas a znovu o to zakopávají jakékoliv pokusy letouny L-159 exportovat už 13 let a necelá padesátka zakonzervovaných strojů, které armáda koupila, ale neprovozuje, se prohnívá k zastarání. Je hloupost do omrzení vyčítavým tónem opakovat mantru o tom, že Američané nechtějí své high-tech komponenty prodat zemím, které nepovažují za přátelské. Je to nesmysl, protože tak kritizujeme zcela přirozené chování. Kromě toho je to také alibismus, jímž se pokoušíme přikrýt fakt, že v Aeru zaspali. Přitom možnost americké komponenty nahradit nějakým neamerickým ekvivalentem se vzhledem k tomu, kam Aero zdaleka největší část své produkce vyvezlo, jeví jako celkem očividná nutnost. Států, které by byly schopny tyto subdodávky zajistit bez zbytečného ptaní, je dostatek. Jmenujme třeba Izrael, Brazílii, Jihoafrickou republiku, Rusko, Čínu, nebo Japonsko. Pokud bychom mocí mermo chtěli zůstat v Evropě, pak je ve hře minimálně Francie, v omezené míře také Německo nebo Británie...
4/ Tankování za letu.
Akční rádius letounu v typické výzbrojní konfiguraci (2x AIM-9, 2x Mk.82, 2x 500l přídavná nádrž, 1x zbraňový kontejner PLAMEN) s letovým profilem mise lo-lo-lo (tedy prakticky celý let v nízké letové hladině) je udáván 565 kilometrů. V našich podmínkách to nejspíš stačí. Leč je třeba si uvědomit, že ten český rybníček patří ve světě k těm menším a to, co u nás stačí, může být jinde zoufale nedostatečné. Ačkoliv instalace tankovacího nástavce není nijak zvlášť náročná a tedy by nebyl problém jimi již vyrobené stroje dovybavit, bylo by rozumné mít je už v základní výbavě. Jako výrobce totiž nikdy nevíte, kdy letectvo dostane příležitost udělat vám reklamu, aniž by to vás stálo jedinou kačku. Větší dolet se při takových příležitostech vždycky hodí.
5/ Organická výzbroj. 
Celkem stará písnička. Někdy těsně po Druhé Světové Válce někdo někde spočítal, že pilot stíhacího letounu, toho času majícího maximální rychlost někde mezi 700 a 750 kilometry za hodinu při útoku z běžné vzdálenosti (řádově stovky metrů) na vstřícném kurzu má jen velmi málo času na pečlivé zaměření cíle. Tato teze stála někde hodně blízko počátku vývoje protileteckých řízených střel. A také přesvědčení, že palubní výzbroj v podobě kanonů se stala nepotřebným přežitkem. Z omylu byli jeho zastánci usvědčeni během války ve Vietnamu, kde americkým pilotům Phantomů F-4C a D nějaký ten flusbrok na palubě občas sakra chyběl. Od té doby se s experimenty přestalo a bojové stroje kanonovou výzbroj nesou přesto, že ji od toho Vietnamu vlastně nikdo nepoužil. Absence palubního kanonu u L-159 není sice způsobena lpěním na šedesát let starých omylech, ale prostým faktem, že její konstrukce vychází z Albatrosu. Ten sloužil pro základní výcvik a organickou výzbroj skutečně nepotřeboval. Albatros v lehké bitevní variantě L-39ZA má na spodní části trupu za přední podvozkovou šachtou kontejner s kanonem GŠ-23L. Jeho použití však bylo omezeno úhlem stoupání, či klesání. Důvodem byl odvod splodin ze střelby, které při překročení určitých limitních úhlů vnikaly do sacích kanálů a mohly způsobit pumpáž. Tyto skutečnosti se pravděpodobně promítly i do konstrukce L-159. Nicméně pozadí je přesně ten detail, který zákazníka nezajímá. Prostě to ten kanon nemá. Nebudu tvrdit, že náprava by byla snadná. Přesto, že Albatros museli řádně nadopovat, aby se z něj stala ALCA i ona je stále celkem malé letadlo a  každý, kdo by se pokoušel problém chybějící palubní zbraně rozlousknout, musel by se nějak vyrovnat s tím, že drak letounu v tomto směru moc možností nenabízí. Nicméně v historii letectví lze najít mnoho neurvale jednoduchých řešení, na jejichž nalezení člověk nejspíš potřebuje být jenom dostatečně drzý a unavený dobytek. Například v přídi A-10 Warthog udělali prostor pro kanon tím, že přední podvozkovou šachtu umístili mimo osu trupu. A-4 Skyhawk je vyzbrojen dvojicí kanonů umístěných v kořeni křídla a jejich ústí se nachází odhadem půl metru před sacími kanály a konstruktéři tedy velmi pravděpodobně museli řešit stejný problém, jako v Aeru v případě L-39ZA. Jejich problém vyřešily defletory umístěné mezi ústí zbraně a sacího kanálu. Jakkoliv nóbl může slovo "deflektor" laickému uchu znít, nejde o nic jiného než přiměřeně velký kousek plechu přinýtovaný na správném místě k potahu. Nějakou podobnou cestu by třeba bývalo stálo za to vyzkoušet.

Jistou třešničkou na dortu by mohl být bod 6, pracovně mu říkejme třeba "Blbý kecy". Ne snad, že by skutečně nějak ovlivňovaly prodejnost samotného letounu, ale na způsob, jakým jej vnímá veřejnost, nějaký dopad určitě mají. Vybírat lze dnes již z nepřeberného množství komentářů. Solidním zářezem bylo v tomto směru poněkud zbrklé hodnocení ze strany ministra obrany Jaroslava Tvrdíka, který se nechal slyšet, že L-159 by mohla být pro vlastní posádky nebezpečnější, než pro nepřítele. Takto komentoval vážné, nikoliv však život ohrožující problémy s avionikou. Povedeným kouskem - i když zde skutečně více, než co jiného prostě směšným - byl výrok člověka, jež se krom svého jména představil jako expert na letectví. Jeho obsahem bylo tvrzení, že nedávno smluvený prodej několika L-159 americké společnosti Draken International není důvod k jásotu, protože Američané stroje roztřílí někde na polygonu... Víc než ALCA byla tímhle slintem poškozena pověst onoho experta, který na sebe takto prozradil, že o výcviku s pomocí OPFORCE simulací neslyšel. Jiný - prý také expert - se nechal slyšet, že L-159 se neprodává, protože nemá šípové křídlo a je tedy pomalá, což podepřel argumentem, že britský Hawk má šípové křídlo, je rychlý a prodává se, že ano. Co na to říci? Maximální rychlosti obou letadel se pohybují okolo 1000 km/h rozdíl mezi nimi činí cca 90 kilometrů za hodinu, přičemž ani jeden z nich touto charakteristikou nijak zvlášť neoslňuje. Vyloženě rostu, když o L-159 někdo hovoří jako o stíhačce, ba dokonce o možnosti je nasadit v rámci protivzdušné obrany, protože "...republika je malá a nadzvuky stejně nevyužijem protože jen to vosolej, musej točit, protože sou na hranicích...". Takové zhodnocení situace nevypovídá o ničem jiném, než naprostém nepochopení nároků kladených na záchytné stíhací letouny, jejichž úkolem není prostě jen sestřelit nepřátelské letadlo. Jejich úkolem je to udělat dříve, než způsobí nějakou škodu. Tedy samozřejmě v ideální situaci, která pravděpodobně v 9 případech z 10 nenastane. Jenže letadlo, které maximální rychlostí nestačí ani na některé novější airlinery, nemůže vyhovět ani omylem (což je opět doklad toho, že ALCA má tu schopnost útočit na vzdušné cíle navíc a vzhledem k vlastním výkonům ji v praxi téměř není schopná využít).

Co tedy říci závěrem? Inu - pokud by ALCA měla zaznamenat nějaké větší exportní úspěchy v prostředí normálně fungujícího trhu, musela by být postavena zhruba jako výše již jednou zmíněný Skyhawk. Americký námořní lehký bitevní letoun A-4 Skyhawk byl navržen začátkem 50. let 20. století u firmy Douglas pod vedením šéfkonstruktéra Eda Heinemanna. Ten si nedělal problémy a co šlo, to lidově řečeno "ojebal". Výsledkem byl nebývale jednoduchý a tím pádem i levný a provozně nenáročný stroj jehož vývojový potenciál je z dnešního pohledu ohromující. A v podstatě jen díky správnému předpokladu, že lehké bitevní letadlo je nádeník, ne oslnivý rekordman, a tak do něj nemá cenu montovat drahé voloviny, které stejně nikdo neocení...

4 komentáře:

  1. ale že jste se rozpovídal, pane kolego.... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však to chvíli zrálo, pane kolego.
      Vzpomínám si, že jste minulou sobotu přednesl několik podnětných připomínek. Tak kdybyste mne snad chtěl doplnit... ;-)

      Vymazat
  2. Onen radiolokátor to má hlavně kvůli protizemním útokům. Tedy mít možnost "ošahat" si cíle a terén na pěkných pár kilometrů daleko za jakýchkoliv meteorologických podmínek. A po zjištění na ně navést svou protizemní výzbroj, což měla být střela Brimstone. To že ministerstvo obrany zaškrtilo uvažovanou výzbroj na minimální minimum je druhá věc.
    Kanónovou výzbroj L-159 nemá, protože se na reálném bojišti nedá použít. Tedy na bojišti, které je kryto PLŘS, včetně těch z ruky odpalovaných. Proto má L-159 tuto výzbroj jako volitelnou dle typu mise.
    A Brimstone měla L-159 nosit 9ks. 6x pod křídlem a 3x na trupovém závěsníku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, že radar, použitý na L-159 umí vyhledávat pozemní cíle. Nicméně stále platí, že většina bitevních letadel vyhledávání pozemních cílů řeší jinak a radarem vybaveno není. Mezi lehkými bitevními letadly je ALCA v tomhle směru už úplný unikát a prodražuje ji to.
      Hlavňová výzbroj se, pravda, na bojišti krytém PLŘS dá použít obtížně (že se nedá použít vůbec považuji za příliš odvážné tvrzení), nicméně nalijme si čistého vína - L-159 není letadlo schopné nasazení ve full scale konfliktu, v němž má nepřítel na bojišti k dispozici celou paletu obranných prostředků. My je tímhle způsobem využíváme, protože bychom neutáhli provozní náklady vhodnějšího typu, ale lehké bitevní letadlo je z principu doplněk těžších typů, určený pro dohled nad méně exponovanými oblastmi, u nichž lze předpokládat slabší PVO maximálně v podobě MANPADS. V takových oblastech se hlavňová výzbroj naopak velmi hodí a nemuset si kvůli ní hned zazdít jeden z 5 pylonů použitelných pro ofenzivní výzbroj se prostě hodí.
      Stran Brimstoneů se pamatuju, že při roll-outu prototypu L-159 mezi tou relativně širokou paletou výzbroje byly. Pokud je ALCA nosit umí, nebo ji to aspoň lze bez zásadního zásahu do konstrukce naučit, je to jedině dobře. Třeba někdy někdo dostane rozum ještě než budou ty nebohý éra zralý úplně do šrotu...

      Vymazat