Vulcan B.2

Avro Vulcan je výsledek prací započatých na základě specifikace B.35/46, v níž britské ministerstvo letectví vzneslo požadavek na nový bombardovací typ. Zadání počítalo s pohonem proudovými motory, šípovým křídlem, cestovní rychlostí okolo 500 uzlů a dostupem 55000 stop.

Celkem by mne zajímalo, kdo tehdy výše zmíněnému ministerstvu schvaloval rozpočet - na zadání reagovalo se svými projekty 8 firem, přičemž z oněch 8 projektů se sériové výroby dočkaly hned 3, což je v mírových podmínkách nebývale velkorysé řešení. Ani McCarthyovskou paranoiou stižení Američané si něco takového nedovolili a Britové měli brzy poznat proč. Ale to už sem až tak dalece nepatří.
Těmi třemi vyvolenými typy byly Vicker Valiant, Handley-Page Victor a Avro Vulcan, v tomto pořadí zaváděné k perutím Bomber Command RAF. Mezi nimi Vulcan představoval nejzajímavější a zároveň nejriskantnější technické řešení. Značná invence, vložená do vývoje nového letadla, ale přinesla ovoce. Přirozená tuhost konstrukce dovolovala mnohem tvrdší zacházení, než u jeho konkurentů. Za běžných okolností to znamenalo vyšší životnost draku. I když z trojice nových bombardérů nebyl Vulcan nejrychlejší - o pár kilometrů za hodinu  jej překonával Victor - maximální rychlost cca 1040 km/h stále překonávala maximální rychlost většiny soudobých stíhaček, což spolu s dostupem činilo Vulcana v podstatě imunním vůči protiletecké obraně. Jako příklad lze použít výsledky operací Skyshield I a II z podzimu 1960, resp. 1961. V obou případech dvě čtveřice Vulcanů v rámci testování americké protivzdušné obrany provedly simulovaný nálet na Washington, New York a Chicago. Útok byl veden dvěma směry - severním přes Island a jižním přes Bahamy. Britské bombardéry v obou případech svůj úkol splnily, v roce 61 dokonce bez toho, že by je stíhači USAF vůbec zachytili. Jen pro zajímavost k operacím Skyshield uveďme, že se  jednalo o vojenská cvičení a jako taková byla předmětem utajení, leč Britové neváhali jejich průběh zveřejnit už v lednu 1963 v novinách Daily Express. Prý to byla jedůvka speciálně věnovaná Kennedymu za to, že v prosinci 1962 zastavil vývoj balistických raket GAM-87 Skybolt.
Pro pochopení situace se u Skyboltu na chvíli zastavím. Balistické rakety v té době byly hrubě nepřesné nástroje, jejichž jednoduchý navigační systém v podstatě vylučoval zaměřit cíl dostatečně přesně na to, aby tento mohl být menší, než, řekněme, větší okresní město. Druhou, neméně podstatnou okolností, byla skutečnost, že balistické rakety tou dobou ani nedisponovaly dostatečným doletem, který by třeba těm americkým umožňoval vůbec dosáhnout na případné cíle v hloubi Sino-sovětského území. Řešením tedy měla být menší, lehčí raketa, kterou by bylo možné nosit na palubě bombardérů. Skybolt, jehož vývoj začal hluboko v padesátých letech, měl být právě takovým zbraňovým systémem. Jaderná nálož měla mít sílu 1,2 megatuny a raketa s ní měla ve výšce 480 kilometrů doletět do vzdálenosti 1850 kilometrů rychlostí přesahující 15000 kilometrů za hodinu. Jenže léta ubíhala, Skybolty se kvůli kopě dětských nemocí ne a ne a nedařilo zařadit do operační služby, na "trhu" se navíc objevila konkurence v podobě námořních raket Polaris a leteckých Minuteman a svoji roli sehrály i tendence spolehnout se v jaderném odstrašování na kombinaci střel odpalovaných z ponorek (SLBM) a těžkých mezikontinentálních balistických raket (ICBM). Na druhou stranu Britové, kteří se k programu Skybolt přidali v roce 1960, chtěli veškerý svůj jaderný arzenál soustředit u RAF právě v podobě Skyboltů. Vulcan verze B Mk.2 mohl nést dvě rakety tohoto typu, ve stádiu vývoje byla verze B Mk.3, která se od předchozí lišila křídlem o větším rozpětí a zesílenou konstrukcí. U této verze se počítalo s možností nést až šest raket Skybolt. Je proto celkem pochopitelné, že Brity Kennedyho rozhodnutí vývoj ukončit poněkud rozladilo. Místo Skyboltu musela RAF vystačit s raketami Blue Steel, která byla o dvě tuny těžší, pomalejší, nesla slabší nálož a operační dosah byl pouze 240 kilometrů a Vulcan i Victor unesly pouze jednu. Krom zmíněných vojensko-technických komplikací zde byly i nemalé ekonomické v podobě prostředků a času investovaných do Skyboltů samých a samozřejmě i do jejich nosičů a později do jejich náhrady v podobě raket Polaris, okolo nichž Britové museli postavit novou třídu ponorek (HMS Resolution). Okolo Skyboltů se tedy rozehrálo divadlo, v němž zveřejnění výsledků operací Skyshield hrálo pouze epizodní roli...
Zpět k Vulcanu. Bombardéry tohoto typu sloužily mezi lety 1956 a 1984, ostrého nasazení se dočkaly až v samém závěru kariéry - na jaře roku 1982 během války o Falklandy v rámci operací Black Buck. Několik nočních náletů na letiště v Port Stanley a radiolokátory argentinské protivzdušné obrany bylo spíše rušivých a víc, než cokoliv jiného, demonstrovaly tyto akce rozhodnutí vyštípat Argentince z Falkland stůj co stůj. Reálný dopad na průběh bojů jim ale upřít také nelze. Letiště v Port Stanley bylo po dobu války způsobilé pouze pro provoz lehkých typů, nikoliv však stíhacích strojů, s nimiž by si argentinské letectvo mohlo vybojovat přesvědčivou vzdušnou nadvládu. Nehledě na to propadli Argentinci do určité míry panice, protože dosáhne-li RAF na Falklandy, dosáhne i na Buenos Aires... Po větší část konfliktu tedy Argentinci udržovali silnou protivzdušnou obranu na kontinentě, pochopitelně na úkor té na ostrovech. Všechno prý souvisí se vším a tak nelze nechat stranou ani teorii, podle které stojí operace Black Buck I na počátku řetězce událostí, na jejichž konci je potopení křižníku General Belgrano. Po této události argentinské námořnictvo do bojů už v podstatě nezasáhlo.
Pro operace Black Buck byly vybrány Vulcany XM597, 598 a 607. K první akci vzlétl XM598 jako hlavní a XM607 jako záložní stroj. Pro defekt se XM598 pilotovaný Sqn/Ldr Johnem Reevem brzy vrátil na letiště a nálet provedla posádka Flt/Lt Martina Witherse na stroji XM607. Dalších pět akcí odlétala buď XM597 (Sqn/Ldr Neill McDougall) nebo zmíněná XM607, XM598 vždy sloužila jako záloha.
Před časem ještě na bloguje psal jsem o knize Vulcan 607, v níž autor poutavě popsal přípravu a průběh první akce, která byla do značné míry poznamenána ne zcela přesným odhadem spotřeby paliva plně naloženého Vulcanu. Přesto, že se plánování operací novým vstupům přizpůsobilo, o dramata nebyla nouze ani během následujících letů. 3. června 1982 na zpáteční cestě z úspěšného náletu na radarové stanoviště 601. protileteckého praporu argentinské armády došlo na stroji XM597 k poškození tankovací hubice. Nedostatek paliva posádku přinutil změnit kurs a přistát na mezinárodním letišti v Rio de Janeiru. Stroj i posádka byly internováni na základně Galeão a v pořádku vráceni po skončení bojů. Po vyřazení z operační služby byl uložen na letišti East Fortune nedaleko Edinburghu. V současné době zde sídlí letecká expozice National Museum Scotland a dle dostupných fotek si tam veterána z Falkland docela hledí...
Jen tak pro úplnost zmiňme další modifikace a úkoly, které Vulcany plnily.
V první polovině sedmdesátých let bylo 9 strojů 27. perutě na základně ve Scamptonu upraveno pro námořní průzkum. Vulcany označené jako B.2(MRR) dostaly místo radaru pro kopírování terénu navigační zařízení LORAN-C. 5 z nich navíc nosilo zařízení pro tzv. air sampling. Tedy - chápu-li správně - sběr vzorků ze vzduchu, které se posléze mohou použít třeba pro radio-chemickou analýzu například po jaderných testech.
Na počátku 80. let už byly Vulcany de facto na odpis. RAF jich udržovala v provozu méně a méně, nahrazovala je Tornady a na základně ve Waddingtonu se už pomalu ale jistě chystala good bye party, která měla službu Vulcanů definitivně uzavřít. Ale člověk míní... Nasazení tankovacích Victorů během operací Black Buck bylo velmi intenzivní a v některých případech vedlo k vyčerpání životnosti draku. Takto stižené kusy byly po skončení bojů vyřazeny. Nicméně nově objednané tankery Vickers VC-10 a Lockheed TriStar ještě nebyly k dispozici. V zájmu zachování operačních schopností už 4. května 1982 padlo rozhodnutí konvertovat 6 Vulcanů na tankery. První upravený stroj - Vulcan sériového čísla XH561 - byl předán 50. peruti na základně Waddington pouhých 50 dní poté. V nové roli pak Vulcany sloužily do roku 1984.
Dohromady 8 Vulcanů sloužilo také jako platforma pro testování motorů. V průběhu let se tak podílely, nebo měly podílet na technickém řešení například Concordu, nebo Tornada.


Toliko k historii typu. Teď k modelu - Vulcan je jedním z typů, které jakkoliv jsou hezké, nebo technicky zajímavé, do historie se zapsaly spíše skromně a proto stojí poněkud stranou zájmu modelářů a tím pádem i výrobců. Z těch mainstreamových si Vulcanu kdysi dávno všiml britský Airfix. Dvaasedmdesátkrát zmenšený model Vulcanu od Airfixu už má ale to nejlepší za sebou. Už dlouho. A nedávnou reedicí to zmíněný výrobce moc nenarovnal. Stejná forma, dnes pouze v horším stavu, a jiný plast... Nic jiného ale v měřítku 1/72 není. V jiných měřítkách je situace o něco málo lepší. V měřítku 1/144 je k dispozici několikero krabičkových variant vakuformů firmy Welsh Models, případně odlévaný model americké firmy Anigrand Craftworks. Tato firma ale nasadila poměrně zvláštní politiku - balení obsahuje vždy jeden hlavní model a s ním ještě několik menších a obvykle i méně zajímavých přídavků, které v konečném důsledku celé balení hrozivě prodraží. Za Vulcana od Anigrandu si proto připravte zhruba tak 3500,- Rozštípnout se to v blízké budoucnosti chystá čínský Dragon, resp. jeho odnož Cyber-Hobby, který chystá klasický vstřikovaný model. Zmíněná firma loni u příležitosti 30. výročí války o Falklandy uvedla na trh tento typ také v měřítku 1/200. O něm bude řeč na následujících řádcích.
V rámečcích to celé vypadá hezky, v návodu jednoduše. Obtiskový aršík umožňuje postavit falklandskou dvojici XM597/607 s dvojicí raket Shrike pod levým a ECM kontejnerem AN/ALQ101 pod pravým křídlem. Krom této dvojice letadel nabízí ještě označení jediného dnes letuschopného Vulcanu sériového čísla XH558. V rámečcích ale najdeme i díly potřebné pro stavbu jaderného nosiče s podvěšenou raketou Blue Steel.
Když se pustíte do stavby, zjistíte, že není všechno zlato, co se třpití. Drobné díly, přesto, že je sotva udržíte mezi prsty, na modelu vzhledem k měřítku působí humpolácky a vydatně si proto užijete práce se smirkovým papírem při ztenčování stěn. Při sesazení hlavních dílů pak objevíte cca půl milimetru širokou mezeru po célé délce spoje, čímž model prozradí, kde na něj výrobce vzal mustr. Zde pravděpodobně v kováku od CORGI toys, nebo někoho podobného. Nicméně k vážným komplikacím během stavby více-méně nedošlo.
Zbarvení bylo už vzhledem k výzbroji jasné. Shriky nosil jen stroj sériového čísla XM597, jiná z nabízených variant tedy ani nepřicházela v úvahu. Protože na počátku osmdesátých let už toho měly Vulcany docela dost za sebou, rozhodl jsem se model výrazně patinovat. Vzledem k měřítku jsem pokusy o "oloupání" pomocí chippingu (protože i relativně malá tečka by v reálu představovala flek o půlmetru čtverečním) dost omezil a kromě laminátového krytu integrovaného ECM v zádi trupu jsem loupal velmi skromně. 
Vymaskoval jsem tedy místa, na nichž byla v reálu barva relativně nová (například po zamalování perutních znaků na směrovce) a celý model jsem přestříkal silně naředěnou barvou Light Aircraft Grey. Zároveň jsem vybrané panely přestříkal v různé míře různými světlými odstíny (samozřejmě opět silně naředěnými), čímž jsem se snažil docílit dojmu zašlých vyšisovaných barev a jejich kontrastu s těmi čerstvě nanesenými. Posledním krokem bylo ztvárnění skvrn od hydraulického oleje za brzdnými štíty na křídle.
Na úplný závěr jsem dolepil podvozkové nohy a výzbroj a model může do vitrínky.

Vulcan B.2 XM597, letiště Wideawake, Ascension, květen 1982