Japonci tou dobou původně britské protektorátní území okupovali zhruba 3 měsíce a zřejmě s ním měli velké plány. Na Guadalcanal dovezli množství korejských dělníků a nedaleko Lunga pointu začali budovat leteckou základnu, z níž by pak japonské letectvo mohlo narušovat námořní dopravu mezi Amerikou a Austrálií. Spojenci si toho nebezpečí byli dobře vědomi, a tak vlastně ani není divu, že první velká ofenzivní akce v Pacifiku mířila právě sem.
První vlně útoku se sice podařilo přistihnout obránce na švestkách a tito se v podstatě bez odporu stáhli do vnitrozemí ostrova, nicméně Japonci se dobře situované základny nechtěli vzdát. Boj o ostrov pak trval celý půlrok.
Pro mne je v tuto chvíli důležitý jeden moment hned na začátku bitvy o Guadalcanal. Tím bylo obsazení rozestavěného letiště a jeho velmi rychlé zprovoznění. Letiště Lunga point, nově pojmenované Henderson field (podle Loftona Hendersona, prvního padlého pilota USMC v bitvě u Midway), bylo provozuschopné 18. srpna a 20. dne téhož měsíce na něm přistála první letadla. Těmi bylo 18 stíhaček F4F Wildcat ze stavu VMF-223 a 12 střemhlavých bombardérů SBD Dauntless náležících jednotce VMSB-232. Tím byl položen základ kontigentu známého pod označením Cactus Air Force.
Letci na Guadalcanalu nebyli v jednoduché pozici. Každý začátek je těžký a tak jistě není překvapením, že Henderson field byl po jistou dobu jen o málo víc, než plácek dost velký, aby na něm mohlo přistát pár letadel. Zázemí v podstatě neexistovalo. Letadla stála na nekrytých stojánkách s přídělem paliva v několika sudech postavených hned vedle. Z nich se benzín do nádrží letadel přečerpával ručně. Uskladnění munice bylo jen o málo lepší. Náhradní díly byly spíše vzácností, proto v prvních dnech provozu jako zdroj posloužila vážněji poškozená letadla. Japonci v průběhu následujících měsíců vynaložili značné úsilí, aby Američany na Guadalcanalu smázli a v podstatě veškerá další japonská aktivita se Hendersonu týkala. Krom několika pozemních útoků, jejichž intenzita sílila a Japonci se na nich postupně vyčerpali, bylo Hendersonovo letiště takřka denně vystaveno útokům bombardérů z Rabaulu. Mimo to došlo i na dělostřelecké bombardování, jímž válečné úsilí vlastních vojáků podpořily japonské bitevní lodě.
Přesto Cactus Air Force nejen, že zůstávala bojeschopnou jednotkou, ale její síla v průběhu podzimu 1942 rostla. V listopadu měla k dispozici 47 stíhacích, 23 lehkých a 12 středních bombardovacích letadel. Do konce roku se pak rozrostla až na 160 letadel všech druhů. Když se na počátku února Japonci z Guadalcanalu stáhli, z ostrova se stala velká námořní a letecká základna, z níž spojenci (zejména Američané a Novozélanďané) startovali k akcím nad zbytkem Šalamounových ostrovů. Ale o tom jindy.
Letecké bitvy nad Guadalcanalem byly stejně těžké, jako ty na zemi. Hlavní tíhu bojů po celou dobu boje o ostrov nesla první z řady Grummanových koček, stíhací letoun F4F Wildcat. Letoun to byl zavalitý, nepříliš elegantní a s tím svým kočičím jménem se vůbec celý tak nějak minul, protože rychlost ani obratnost rozhodně nepatřila mezi jeho nejsilnější stránky. Není proto divu, že američtí piloti zprvu v soubojích s japonskými letouny A6M Reisen, mnohem známějšími pod označením "Zero", tahali za kratší konec provazu. V souboji jeden na jednoho Wildcat skutečně proti lehčímu, rychlejšímu a pohyblivějšímu Reisenu neměl šanci. Nedostatečnost nominálních výkonů proto letci kompenzovali taktikou a pečlivě nacvičenou spoluprací. Dle slov jednoho z amerických pilotů pak měly dva Wildcaty hodnotu čtyř až pěti Reisenů. Výsledky pozdějších střetů nad Guadalcanalem, ale i v jiných částech tichomořského bojiště, tomuto tvrzení daly za pravdu. Třebaže se Widcat často vrátil z bitvy s tak těžkým poškozením, že bylo nutné letoun po přistání odepsat, pilota domů dovezl. Díky mohutné výzbroji ale také dokázal protivníkovi zasadit ránu, kterou zrovna Reisen nikdy nemohl snést...
Wildcat v plastu už jsem tu před pár lety měl. Byla to finální verze FM-2, tehdy ve zbarvení britské Fleet Air Arm od čínské firmy Hobby Boss. Dnes to bude verze F4F-4 ovšem od stejného výrobce.
F4F-4 je naopak jedna z prvních verzí Wildcatu. Z vůbec první sériově vyráběné verze F4F-3 vznikla úpravou provedenou na popud britské nákupčí komise. Ta požadovala dovybavení sklápěcím křídlem a rozšíření výzbroje ze čtyř na šest půlpalcových kulometů. Samotné dozbrojení poněkud jízlivě okomentoval americký námořní pilot a autor jedné z nejúspěšnějších taktik boje na Wildcatech Jimmy Thach těmito slovy: "Pilot, který mine čtyřmi kulomety, mine i osmi." Kdyby mu člověk snad jedůvku chtěl vrátit, poukázal by na to, že oněch Brity žádaných šest zbraní se na dalších 15 let stalo výzbrojním standardem amerických stíhacích letadel. Nicméně onen Thachův povzdech nejspíš ani tak nemířil na Brity, jako spíš na skutečnost, že díky těmto úpravám Wildcat nabral na hmotnosti, což při zachování motorizace z předchozí verze znamenalo nevyhnutelné zhoršení výkonů.
Model této verze se od dříve popsané liší pouze v detailech, které na stavbu nemají zásadní vliv. Rozdíl je vlastně jen v jednom jediném alternativním dílu, který představuje přední část trupu s motorem, zbytek je pro všechny verze, které výrobce uvedl na trh, naprosto stejný. V průběhu stavby jsem doplnil chybějící výfukové potrubí, jinak je snad všechno alespoň zhruba tak, jak by mělo. Z hlediska tvarové přesnosti si Hobby Boss stojí překvapivě dobře, což vzhledem k tomu, že je dnes ze všech dostupných modelů tohoto typu na trhu suverénně nejlevnější, jednoho trochu překvapí.
Stavba je vcelku nenáročná (byť s ohledem na to, že jde o model z kategorie easy kit, jisté rezervy má) a člověk se může pustit do barvení po zhruba dvou večerech. A u toho pak dva týdny vydržet.
Od začátku stavby jsem byl rozhodnutý postavit Wildcat z Guadalcanalu. Ne snad, že by nám výrobce dal jinou možnost - obě na první pohled strohá zbarvení, která modeláři nabízí, náleží strojům, s nimiž během podzimu 1942 na onom nepříjemném místě létali dva pravděpodobně nejúspěšnější piloti USMC, Joe Foss a Marion Carl. Považuji za zvláštní, že návod ani jedno z obou slavných jmén nezmiňuje. Volba padla na stroj Joea Fosse, protože je jeho strohý vzhled zpestřen symboly sestřelů po kabinou. Jelikož letci na Guadalcanalu neměli přiděleny osobní stroje, je pravděpodobné, že znázorněné sestřely nepatří jen Fossovi. Pro pořádek jen uveďme, že Joe Foss dosáhl mezi 13. říjnem 1942 a 15. lednem 1943 celkem 26 vítězství, přičemž nejúspěšnějším dnem byl 23. říjen, během něhož sestřelil hned 4 Reiseny.
Žádné komentáře:
Okomentovat