Zmíněné odlišnosti by se ještě ani ne rok před záletem prototypu jedenadvacítky téměř jistě vešly pod jedno číslo. Nakonec se stačí podívat, co všechno létalo například jako Spitfire Mk.XIV...
Zmíněné varianty byly vyrobeny v celkovém počtu 461 kusu a já se dnes budu věnovat té nejpočetnější z nich - F.22, kterých se postavilo celkem 287. Na její službě u britského letectva se značnou měrou podepsal konec války, který sebou pochopitelně přinesl přechod na mírové stavy. Oněch 287 kusů je pozůstatek z objednávky o řád vyšší, jejíž větší část byla po skončení války stornována. RAF provozovala několik různých stíhacích typů - zejména Spitfiry Mk.XIV a XVIII a Tempesty Mk.II a VI. Zmíněné stroje byly dostatečně výkonné a RAF si s nimi bez problému podržela plné operační schopnosti až do většího rozšíření proudových stíhacích letadel. Spitfire F.22, který byl ve srovnání s oběma výše zmíněnými staršími verzemi cca o 20 km/h rychlejší a jen o málo lépe vyzbrojený, tím pádem najednou vlastně ani nebyl potřeba. Vyzbrojena jimi nakonec byla pouze jediná peruť RAF - 73. peruť se základnou na letišti Ta Kali na Maltě.
Širší uplatnění našly u perutí Pomocného letectva (Royal Auxiliary Air Force, dále jen RAuxAF). Tyto jednotky fungovaly na podobném principu jako americké Národní Gardy a to jak z hlediska rekrutace personálu, tak i z hlediska vyzbrojování. Byly označeny čísly od 600 výše (s jedinou výjimkou v podobě 617. bombardovací perutě, která od svého založení v březnu 1943 vždy byla součástí RAF) a imatrikulaci perutě tvořil třípísmenný kód, přičemž první dvě písmena vždy byla RA. Spitfiry F.22 tvořily výzbroj 12 takových perutí a vydržely u nich až do března 1951, kdy byly nahrazeny proudovými stroji Vampire, nebo Meteor. Definitivně byly ze stavu všech složek britské branné moci tyto letouny vyřazeny v roce 1955. Několik desítek Spitfirů F.22 bylo prodáno do zahraničí. Jejich novými uživateli se stal Egypt, Sýrie a také nově vzniklé letectvo Jižní Rhodésie.
Africký stát zakoupil 22 Spitfirů. Ve dvou dodávkách se do Rhodésie dostaly v průběhu roku 1951 - první dorazila 22. března, druhá 18. prosince. Při přeletu z Anglie byly 3 stroje ztraceny, přičemž rhodéské letectvo si za ně náhradu neobjednalo. SRAF své Spitfiry, podobně jako sami Britové, vyřadili v roce 1955. Od roku 1953 provozovali proudové Vampiry a letouny s pístovým motorem se tak zcela pochopitelně stali přežitkem. O 7 letuschopných Spitfirů F.22 projevila zájem Sýrie, která od června 1954 provozovala 20 "dvaadvacítek". Z obchodu však sešlo a většina rhodéských Spitfirů skončila ve šrotu...
Do doby celkem nedávné, chtěl-li si někdo postavit dvaasedmdesátinový model Spitfiru Mk.22, resp. 24, nebyl v situaci právě nejšťastnější. Dlouho byl na trhu sice vynikající, leč drahý odlévaný model od CMR. Na polyuretan si stále netroufne každý a v kombinaci s cenou přesahující 600,- to může odradit.
Firma AZ model se svými modely této verze Spitfiru situaci příliš nevylepšil. O co byly levnější, o to byly horší.
Nápravu, pravděpodobně definitivní, zjednala nedávno hned dvojice firem plus/mínus nějaký ten měsíc v podstatě naráz. Koncepcí si nekonkurují, nýbrž doplňují. Pro fajnšmekry je tu velmi přesný, ale na stavbu přeci jen mírně náročnější model od pražské firmy MPM, pro sváteční modeláře pak celkem jednoduchý, přitom stále pěkný model od anglické firmy Airfix.
Právě o něm budou následující řádky. Pustil jsem se do něj před časem, když mne tak hecnul kamarád, že bychom si mohli střihnout takovou menší kompetici. Inu, proč ne, řekl jsem si a pustil se do díla. Na pár místech model celkem nepříjemně překvapil - nejvíce asi stopami po dělení formy na přídi. Ty si vyžádaly důkladné přeléčení tmelem a smirkovým papírem a poté i obnovu detailů, které tuto terapii ve zdraví nepřežily. Menší problém představovalo též slícování spodní části přechodu křídlo - trup u odtokové hrany křídla. A to je z negativ vlastně vše. Jinak byla stavba celkem fajn oddechová záležitost.
Zbarvení nám výrobce nabízí dvě. První možností je stříbrný letoun náležící do stavu 603. (City of Edinburgh perutě RAuxAF ze základny Turnhouse z roku 1951, druhou pak kamuflovaný stroj 607. (County of Durham) perutě v označení s nímž se v roce 1948 zúčastnil závodů Cooper Trophy. Oba vypadají hezky, ale...
Maje v kitníku Spitfirů k padesáti kouskům, dospěl jsem už dávno k závěru, že kamufláže bude třeba poměrně pečlivě vybírat, aby modely ve vitríně neupadly do příliš velkého stereotypu. Proto v případě F.22 padla volba na stroj Jižní Rhodésie, jejichž zbarvení je sice nebetyčně jednoduché, ale na jiném Spitfiru je pravděpodobně nenajdete - sestává z nástřiku Medium Sea Grey na všech plochách. V poslední době do situace vnáší zmatky bůhví kde vyhrabané zkazky pamětníků, z jejichž vyprávění plyne i možnost, že stroje byly kamuflovány barvou PRU Blue. Byť tato barva Spitům sluší, rozhodl jsem zůstat u MSG, kterou přecijen zmiňuje více zdrojů (nicméně je třeba zmínit, že PRU Blue vyloučena i přesto není - pokud někdo luštil černobílé fotky mohl obě barvy snadno zaměnit, protože PRU vcelku rychle ztrácela sytost).
Nu a výsledek si račte prohlédnout na fotografiích níže přiložených.
Žádné komentáře:
Okomentovat