A-4 Skyhawk

Jméno jak šité na míru pro komiksového hrdinu náleží námořnímu bitevnímu letounu z dílny firmy Douglas. Mezi posádkami si však letadla často vyslouží pojmenování mnohem méně vznosné, než je jim dáno do vínku výrobcem. Skyhawku zdaleka nejčastěji říkali "Scooter".
Skyhawk  je dokladem faktu, že tvrzení o malém kašpárkovi a velkém divadle zdaleka neplatí jen když se rozestele. Svými skromnými rozměry představoval mezi americkými letadly své doby unikum. Přesto se tento nenápadný letoun v různých rolích uplatnil velmi dobře a délkou aktivní služby mu mezi jeho vrstevníky může konkurovat pouze Phantom.
Vývoj Skyhawku započal v roce 1952 a v jeho průběhu si tým pod vedením šéfkonstruktéra firmy Douglas Eda Heinemanna dal hodně záležet na tom, aby byl nový stroj co nejjednodušší, čemuž bylo podřízeno v podstatě všechno.
Přesto, že Skyhawk měl být podzvukový, Heinemann použil delta křídlo. Získal tím relativně velkou nosnou plochu při malém rozpětí, díky kterému mohl vypustit pro námořní letouny jinak obvyklé sklápění křídla a přidruženou mechanizaci.
Použití delta křídla u podzvukového letadla přineslo určité problémy s ovladatelností, které konstrukční tým musel řešit instalací slotů na náběžné hrany. Tyto však neměly žádný ovládací mechanismus. Při dostatečně nízké rychlosti spadly vlastní vahou .
Zmínit v tomto ohledu lze i uložení hlavního podvozku, jehož nohy se nezatahovaly do křídla samotného, ale do aerodynamických pouzder na jeho spodní části. Díky tomu, že nebylo potřeba se s hlavními nosníky vyhýbat podvozkovým šachtám, mohla být konstrukce křídla jednodušší a při zachování pevnosti lehčí.
Díky všem zmíněným opatřením nejen, že byl letoun lehčí, ale křídlo tvořilo kompaktní celek, do něhož bylo možné umístit palivové nádrže...
Prototyp Skyhawku poprvé vzlétl 22. června 1954, dodávky sériových strojů k operačním jednotkám US NAVY a US Marine Corps (konkrétně VA-72 a VMA-224) začaly koncem roku 1956. Do roku 1979, kdy byla sériová výroba ukončena, bylo vyrobeno 2960 Skyhawků.
Historie operační služby Scooteru je dosti barvitá. V rámci US NAVY a USMC byly nasazovány po celou dobu trvání války ve Vietnamu, u níž se na chvíli zastavím, protože se jedná o zdaleka nejvýznamnější část služby Skyhawků. Typickým úkolem svěřovaným letkám Skyhawků byla přímá letecká podpora pozemních sil. K tomuto účelu jim dobře sloužila jednak dvojice kanonů Colt Mk.12 ráže 20 mm a různé druhy bomb na třech, později pěti externích závěsných bodech. V průběhu bojů nad Vietnamem se letoun ukázal jako malej, ale šikovnej. Dříč, co toho vzdor své velikosti dost unese, ale i snese. Projevilo se i pár nevýhod. Jednou bylo velmi jednoduché přístrojové vybavení, které v případě zhoršených povětrnostních podmínek neumožňovalo samostatné nasazení a Skyhawky proto musely kooperovat se sofistikovanějšími typy (nejčastěji A-6 Intruder, nebo A-7 Corsair II). Nižší maximální rychlost pak poněkud usnadňovala práci vietnamské protiletecké obraně. Z různých příčin bylo ve Vietnamu ztraceno celkem 362 Skyhawků.

29. července 1967 se Skyhawk stal smutným hrdinou tragické souhry náhod na palubě letadlové lodi USS Forrestal. Jeden ze strojů parkujících podél levoboku Forrestalu inkasoval zásah raketou odpálenou zkratem v elektroinstalaci naproti stojícího Phantomu. Raketa neexplodovala, incident tedy mohl skončit nepříjemností, která by se bývala mohla klidně stát součástí námořnické latiny. Jenže ona zmíněná řada Skyhawků byla připravena k bojovému letu. Ve všech letadlech seděli piloti, nádrže byly plné po okraj a na centrálním trupovém závěsníku visela dvojice tisíciliberních bomb. Raketa zpod zasaženého letounu jednu přídavnou nádrž a obě bomby utrhla. Palivo se rychle rozlilo po větší části paluby a začalo hořet. Už tak dost velký průser se stal ještě větším díky tomu, že námořnictvo díky intenzivní kampani v podstatě spotřebovalo zásoby nově vyráběných bomb, které díky silnostěnnému pouzdru a relativně stabilní výbušné směsi dokázaly přestát několik minut v přímém ohni bez fatálního přehřátí. Aby mohloVietkongu zatápět v neztenčené míře, rabovalo mnohdy desítky let staré zásoby v muničních skladech na Filipínách. Mnohé kusy by díky kvalitě skladování byly nebezpečné i kdyby je zrovna nikdo nehodil do ohně. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Obě utržené bomby krátce poté, co je pohltily plameny z hořícího paliva, explodovaly. Tím si ale Forrestal svoji dávku smůly stále ještě nevybral. Exploze připravila o život nejen část pilotů, kteří v podstatě ani neměli šanci se včas dostat pryč, ale také takřka celý záchranný tým včetně velitele, díky čemuž následující záchranné práce postrádaly v tu chvíli dosti důležitou efektivitu (Příklad za všechny – na jedné straně tým hasičů správně dusil plameny pěnovými hasicími přístroji, na straně druhé ostatní námořníci ve snaze pomoci zalévali plameny mořskou vodou, čímž ale jednak odplavili pěnové hasivo, druhak hořící palivo z paluby spláchli dál do lodi a nechtě tak napomohli k většimu rozšíření požáru). Prvními výbuchy totiž drama nejen nekončilo – nepředstavovaly ani churchillovský konec začátku. Plamenům totiž postupně podléhaly další a další letouny a s nimi další a další bomby. Dohromady devět výbuchů vytrhlo do paluby Forrestalu několik velkých děr, jimiž se hořící palivo začalo rozlévat do podpalubí. Nevyhnulo se přitom hangárům, ani ubikacím. K odpalu rakety došlo před jedenáctou dopoledne. Na palubě se požár podařilo dostat pod kontrolu relativně rychle, konkrétně něco po poledni. V podpalubí začali mít námořníci nad živlem navrch o dvě hodiny později. Definitivně byl ale požár uhašen až ve 4:00 ráno následujícího dne. Zanechal za sebou 134 mrtvých a 161 zraněných. Zanedbatelné nebyly ani ztráty na technice – námořnictvo odepsalo 7 letounů F-4B Phantom, 11 A-4E Skyhawk a 3 RA-5C Vigilante. Samotný Forrestal s krátkou zastávkou v NAS Cubi Point na Filipínách odplul do Norfolku, kde mezi zářím 1967 a dubnem 1968 podstoupil opravu a modernizaci.
Skyhawky měly, resp. dosud mají nemalé výhody obchodního charakteru. Tou první je v podstatě bezkonkurenční láce, druhou pak ona zmíněná jednoduchost, která v podstatě bez nutnosti krkolomných kompromisů výrobci umožnila zákazníkovi vyhovět, ať už chtěl svá letadla vybavit jakkoliv. Díky tomu si nenápadná letadla našla cestu do řady světových letectev – Austrálie, Nový Zéland, Singapur, Malajsie, Indonézie, Kuvajt, Izrael, Argentina, nebo Brazílie – přičemž ostrého nasazení se dočkala minimálně v polovině z nich. Ve většině sloužily až do 21. století, přičemž v Argentině a Brazílii slouží dodnes. V obou jihoamerických státech navíc Skyhawky překročily svůj stín. Obě zmíněné země je využívají jako stíhací bombardéry, čímž jsou ve srovnání se svojí původní kategorizací o třídu výš. V Argentině je to sice dáno zejména nedostatkem prostředků potřebných k pořízení onačejších brusů, nicméně Brazílii za ořezávátko považovat spíše nelze...
Samostatnou neméně důležitou kapitolou ve službě Skyhawků je jejich působení u letek agresorů. Navy Fighter Weapon School, i díky osmdesátkové limonádě s Tomem Cruisem známější jako TOPGUN, byla založena v roce 1969, když piloti námořních Phantomů začali podezřele často podléhat vietnamským MiGům-21 a zastaralým, ale pohyblivějším MiGům-17. Ukázalo se, že technologická převaha Američanů vyšla naprázdno, pokud se jim soupeř dostal na tělo a místo raketové přestřelky na vzdálenosti řádově desítek kilometrů si vynutili klasický manévrový souboj. TOPGUN tedy vznikl jako škola vzdušného boje. Její personál tvořili zkušení piloti – veteráni vzdušných bojů korejské, někdy i 2. Světové války, mající za sebou tisíce nalétaných hodin na nejrůznějších letadlech. Pro vyzbrojení této jednotky se hledala taková letadla, která by svými výkony byla podobná těm, s nimiž se Američané setkávali nad Vietnamem. Za MiG-21 tak zaskočil stíhací stroj F-5, role podzvukového MiGu-17 připadla Skyhawku. Postupem času byl letadlový park jednotky rozšířen o typy F-14, F-16N, nebo F/A-18, nicméně Skyhawky si své místo podržely až do roku 2003. V rámci OPFORCE jednotek (TOPGUN nebyl ani první, ani jediný svého druhu) sloužily většinou Skyhawky verze A-4E nebo F s mírnými technickými úpravami – byly odstraněny kanóny z kořenů křídla, sloty se fixovaly v uzavřené poloze a z externích závěsných bodů pro výzbroj zůstal pouze centrální trupový, na který se často věšel ACMI kontejner. Toto zařízení zaznamenává průběh cvičného souboje pro potřeby pozdější analýzy.

Modely Skyhawku je zastoupen verzí A-4G. Ta v počtu 20 kusů, dodaných ve dvou dávkách v letech 1967 a 1971 sloužila australskému námořnictvu u 805. perutě RAN obvykle na palubě lehké letadlové lodi HMAS Melbourne. Po jejím vyřazení přesídlila jednotka na pozemní základnu Nowra. V roce 1984 bylo 10 provozuschopných strojů prodáno Novozélandskému královskému letectvu. Model v měřítku 1/72 vyrobila japonská firma Fujimi ve své obvyklé kvalitě, která neurazí, ale nadšením se z ní jeden také nepřeskočí. Nejvíce problémů jako obvykle přináší skutečnost, že výrobce ve své snaze vytěžit z forem maximum letadlo naporcoval div ne na atomy, při jejichž lícování člověk užije spoustu legrace, kterou by si býval s chutí odpustil. Nicméně narozdíl od nedávno prezentovaného MiGu-21 stejného výrobce, je Skyhawk tvarově celkem v pořádku a hotový model se vám nižádným kopancem tohoto druhu z vitríny nevysmívá. V zásadě tedy model hodnotím kladně. Protože aussie je přímo v krabici, nestál mne tento model ani kačku navíc. Jediné, co jsem doplnil, byla výzbroj v podobě dvou bomb Mk.82 a jedné raketnice LAU-10. Ve srovnání s nákladem, který Skyhawky obvykle nosily během války ve Vietnamu je zvolená výzbroj skromná, leč asymetrické rozmístění přesto zaujme (pokud se tedy člověk sehne, aby se pod křídlo podíval - shozené sloty jinak ve výhledu cudně brání)