Challenger 2

...již potřetí...
Mezi modeláři celkem častá úchylka je zaměření na nějaký více či méně úzký okruh zájmu, v rámci něhož se však postižený jedinec snaží zachytit vývoj dané předlohy. Bloggerským oříškem takového stavu věcí je, že dříve či později už k té předloze nemůžete napsat nic, na co už by se Vám v archivu neprášilo. Já na něj v omezené míře narážím, když dokončím stavbu nějakého dalšího Spitfiru. V omezené míře proto, že vývoj tohoto krasavce zdaleka nepředstavoval jakési drobné modernizace. Naopak byl diktován potřebami bojišť, na nichž byl letoun nasazen a probíhal relativně bouřlivě. Přičtu-li k této skutečnosti navíc své vlastní vzdělání, vždycky se mám o čem rozepsat. Někdy stručně, jindy obsáhleji, ale něco se najde vždycky.

Skutečný problém nastane ve chvíli, kdy se o něco podobného pokouším u pozemní bojové techniky. Jakkoliv to tak nemusí vypadat, o té toho vím nepoměrně méně, než o letadlech. Je-li předlohou navíc relativně moderní vozidlo, kde polovina technických parametrů stále podléhá utajení, hledá se materiál pro nějakou decentní populárně naučnou stať nelehko. Něco takového mne potkalo právě teď. Již koncem prosince 2011 jsem dokončil svůj třetí model britského tanku Challenger 2, na jehož účet jsem se tu již vykecával. Musel jsem si po sobě ty starší články přečíst, abych zjistil, co sem můžu plácnout, aniž bych se opakoval.

Tedy - něco málo. Žádný tank na světě není nezničitelný. Ale jestli k tomu některý má blízko, je to právě Challenger 2. Během jejich nasazení v Iráku po roce 2003 nebyl v důsledku nepřátelské činnosti ztracen ani jeden. Vzhledem k tomu, že boje v Iráku se bezprostředně po porážce regulérní irácké armády a pádu Sadámova režimu změnily v ukázkový asymetrický konflikt, který se vyznačuje zejména relativně zákeřnými útoky ze zálohy ze strany místních guerrill, kdy jsou tyto sice relativně špatně vyzbrojeny, leč takřka vždy si ony vybírají hřiště, na němž se bude hrát, je tato skutečnost relativně pozoruhodná. Rozhodně se totiž nedá říci, že by britští vojáci -mezi nimi samozřejmě i posádku tanků - nějak unikali pozornosti místních ozbrojenců. Jeden Challenger byl zasažen granátem ráže 125 mm, vypáleným z tanku T-55, který byl maskován jako vrak. Exploze granátu poškodila pouze představný pancíř, tank zůstal plně bojeschopný, načež samozřejmě útočníci vzápětí doplatili. Mezi lidmi, kteří se o boje v Iráku zajímají je dnes už celkem notoricky známý příběh jedné posádky pluku Scots Greys (Royal Scots Dragoon Guards), která se svým tankem upadla do léčky. Tank byl znehybněn a tedy vydán na milost a nemilost iráckým bojovníkům. Tito se půl dne snažili tank zničit čímkoliv, co bylo po ruce - pancéřovky RPG-7 a -75, některé zdroje ("Challenger 2" z edice New Vanguard nakladatelství Osprey) hovoří i o protitankových řízených střelách (pravděpodobně ruské zbraně systému 9K11 Maljutka). Postupně byly vyřazeny optické sestavy velitele tanku i střelce. Nicméně pancéřový korpus vozidla se ničím nepodařilo probít a po několika hodinách se zraněného mastodonta podařilo odtáhnout. 6 hodin na to byl tento stroj opět schopný plného nasazení...

Tak to by asi bylo prozatím všechno k předloze (Přecijen mě čekají ještě dva Challengery, a tak na Vás, holomci, nemůžu těma informacema moc plejtvat. Kor, když to stejně nečtete a jen si prohlížíte obrázky;-), teď něco málo o modelu. Vyrobil Dragon v měřítku 1/72. Problémy jsem řešil stejné, jako v předchozích dvou stavbách (tedy marginální). Rozestavěl jsem jej loni v létě, když jsem se válel doma se zlomenou rukou a skučel nudou (...i na Komando jsem se tehdy koukal - tak zoufalý jsem byl...). Na letadla jsem si se sádrou k rameni netroufl obávaje se úrazů, které bych tomu nebohému kousku plastu mohl způsobit (...a z toho plynoucí duševní újmy, která by tím mohla vzniknout mně...). Vytáhl jsem tedy ze skříně model Challengeru, přesvědčený o tom, že kompaktní tvary tanku mi tu a tam nějaký ten nešikovný úchop odpustí. Vzhledem k dostatku až přebytku času jsem si tehdy s modelem docela vyhrál. Na internetu jsem si našel fotku vozidla z Iráku, které by nebylo tak barevně strohé, jako to jediné, jehož zbarvení nabízí výrobce v krabičce (a ještě navíc bylo pravděpodobně poněkud nepřesné). Do oka mi v tomto směru padla vozidla pluku Queen's Royal Lancers, která si z mě neznámého důvodu i po aplikaci pískové kamufláže zachovala kanon v zelené barvě. Navíc jsou vozidla tohoto pluku jako jedny z mála ozdobeny znakem jednotky na bocích věže. Při bloumání internetem jsem dále zjistil, že v zelené barvě zůstala i pojezdová kola. Jinou zajímavostí je skutečnost, že z čelního trupového představného pancíře posádky často odmontovávají horní sestavu desek. Takto vytvořený koš pak používají k uskladnění vlastní bagáže. Když jsem si tohoto fenoménu začal více všímat, zjistil jsem, že je to celkem běžná praxe a rozhodl jsem se takto ztvárnit i svůj model. z hloubi šuplíku jsem proto vytáhl odlévanou sadu britské bagáže určené pro modely bojové techniky v měřítku 1/72 a pro zmíněné účely upravil pár Bergenů. Zbylý prostor v koši jsem vyplnil zmuchlanou plachtovinou, celkem jednoduše vytvořenou z kousku dvousložkového tmelu, který jsem neurvale našlapal na dno dutiny a nabarvil jakousi neurčitou zelenou. Dále jsem na model doplnil srolovanou plachtu asymetricky zavěšenou přes čelo a levý bok vozidla (opět dvousložkový tmel, tentokráte natenko vyválený a srolovaný), antény (štětiny z koštěte), přídavný pancíř na čelo věže - další kousek výbavy, bez něhož v Iráku mnoho Challengerů nejezdí, čtyři srolované karimatky (dvě připoutané k ocelovému lanu na pravém boku vozidla, dvě v předním koši u batohů, všechny vyrobené z tenké měděné folie) a jakousi prasárnu, kterou se mi podařilo spáchat na jednom ze sudů na zádi vozidla, jsem přikryl sbalenou maskovací sítí pocházející z výše zmíněného setu doplňků pro britskou techniku.

Vzhledem k předchozím zkušenostem ze soutěží jsem se rozhodl pro tento model vyrobit podstavec. Velkým pomocníkem se ukázal být nový přípravek určený pro tvrorbu terénu, který vyrobila japonská firma Tamiya a mezi modeláři je pro svou barvu a konzistenci familierně přezdíván "burákové máslo". Práce s ním je jednoduchá - na připravenou kostru terénu se tento přípravek rozpatlá špachtlí a nechá vytvrdit. Tečka. Je vhodné jako podklad pod něj použít nějaký přiměřeně homogenní materiál, který nějakou svojí tvarovou charakteristikou modeláře "nepráskne", protože burákové máslo podklad kopíruje velice věrně. Jiné úskalí není třeba řešit. Takto vzniklý terén jsem doladil několika málo trsy suché trávy a prachovým pigmentem.

Model představuje vozidlo pluku Queen's Royal Lancers, který se na jaře a v létě 2004 společně s pěšáky pluku Princess of Wales Royal Regiment podílel na akcích proti rebelům v okolí města Al Amarah.