Daimler armoured car

Vývoj tanků se vydal směrem, o němž lze při zachování dostatečné míry přesnosti zjednodušeně říci, že základem úspěchu je kombinace velké zbraně a tlustého pancíře. Logiku to má - ne vždy jste to vy, kdo vystřelí první a tlustý pancíř je právě ta slupka, která dělí posádku uvnitř od rozdováděného olova venku. A ta zbraň - inu chtěli jste tank, ne hospodu, proto tam máte dělo, ne pípu...
A tak se tu i onde rodí taková XXXXXL zvěř, jako je tohle, tohle, nebo tohle (zde na vysvětlenou - na fotce v odkaze je nedokončená korba německého tanku E-100. Právě po ní jsem sáhl proto, že skýtá hezkou možnost srovnání s opodál stojícím vozidlem běžnějších rozměrů) Mezi těmito mastodonty pak jako pěst na oko působí malá rychlá kolová vozidla, která při zachování solidní palebné síly váží odhadem tak pětinu toho, co nejlehčí z odkazovaných zviřátek. Jedním zástupcem této kategorie je příkladně britský Daimler armoured car.

Technicky vzato Daimler není tank. Postavili jej u firmy BSA jako lehké průzkumné a spojovací vozidlo. Uspořádáním se podobal měnšímu Dingu, od něhož se krom rozměrů lišil silnějším motorem a věží s dvouliberním dělem a spřaženým kulometem BESA ráže 7,92.  Prototyp vozidla byl hotov v polovině roku 1939, testy odhalily potíže s převodovkou. Tu totiž Daimler podědil po Dingu v podstatě bez úprav i přes to, že byl téměř  třikrát těžší (7600 kg Daimleru oproti 2800 kg Dinga). Sériová výroba se tedy rozběhla až počátkem roku 1941. Tou dobou byly britské pozemní síly sužovány hned dvěma velkými problémy. Jedním byl třeskutý nedostatek těžké techniky způsobený překotným ústupem z kontinentální Evropy v létě 1940. Druhým pak německý Afrika Korps, jímž mocnosti Osy mocně nadopovaly svá vojska na severu Afriky, tvořená původně jen převážně neškodnou italskou armádou.
Časem se ukázalo, že Británii samotnou dokáže ubránit pouze RAF, protože do pozemní invaze se Němci z mnoha důvodů příliš nehnali. Dodávky techniky tedy směřovaly v první řadě k jednotkám bojujícím v Africe.
Daimlery zde sloužily v rámci 7. obrněné divize u dvou jízdních pluků - 11th Hussars a Derbyshire Yeomanry. Obě jednotky s nimi vyjížděly nejen na průzkum, ale také napadat zásobovací trasy německých a italských vojsk. V průběhu africké kampaně byly Daimlery nejednou nasazeny v roli lehkých tanků.
Později se na bojištích objevila také varianta Mk.II CS, u níž byl dvouliberní protitankový kanón nahrazen houfnicí ráže 76,2 mm, a  bezvěžová Mk.II SOD. Ke konci války se na Daimlerech s dvouliberkou objevil tzv. Littlejohn adaptér. Zařízení , jehož jméno bylo odvozeno od jména jeho vynálezce (jímž byl Čech František Janeček), mělo podobu trychtýřovitého nástavce na hlavni a de facto zmenšoval ráži zbraně. To samozřejmě předpokládalo použití nového typu munice. Ta měla označení APCNR (armour piercing composite non-rigid), případně APSV (armour piercing super velocity). Projektil byl vyroben v ráži původní zbraně. U dvouliberky to bylo 40mm. Tvořilo jej tvrdé, obvykle wolframové jádro, které bylo obaleno pláštěm z měkkého kovu. Při průchodu adaptérem se měkký plášť deformoval - průměr se zmenšil cca na 30mm. Při v podstatě nezměněné hmotnosti a tím pádem i kinetické energii projektilu byla snížena jeho člení plocha a tedy i odpor, který za letu generovala. To, spolu se zvýšením tlaku v hlavni způsobeným jejím zmenšujícím se průměrem, mělo za následek, že granát vypálený z takto upraveného děla letěl rychleji (u dvouliberky o více než 300 m/s) a po přímější dráze. Tedy se zvýšila průraznost a přesnost. Dvouliberka s granáty APSV tak dokázala probít skoro 90 milimetrů silnou pancéřovou desku. Pro představu - boční a zadní pancéřování korby německého Tigeru bylo silné 80 milimetrů. Adaptér se na ústí hlavně šrouboval. Byl tedy odnímatelný a po jeho sejmutí bylo možné používat klasickou munici.
Celkem bylo postaveno 2694 obrněných Daimlerů všech verzí. Po skončení WW2 se hojně vyvážely a kromě britské armády je používali v Kanadě, Austrálii, Belgii, Francii, Izraeli, Malajsii, Indii, na Novém Zélandu, nebo na Srí Lance. Sami Britové je vyřadili až na počátku 60. let. Ovšem armáda Srí Lanky s nimi pacifikovala Tamilské Tygry dost možná ještě v prvním desetiletí 21. století...

Tím bychom mohli ukončit historickou přednášku a začít se věnovat modelu. Ten je v měřítku 1/72 a vyrobila jej japonská firma Hasegawa. Zakoupil jsem jej a obratem rozestavěl někdy tak asi před deseti lety. Hodnou chvíli jsem se nemohl rozhodnout, zda postavím pískový stroj z Afriky, či zelený z Evropy. A pak jsem na něj v podstatě zapomněl. Ze skříně jsem ho vyškráb teprve před pár týdny, když jsem dumal, co dopatlám po Vulcanu. Letadel jsem měl zase jednou trošku plné zuby, rozhodl jsem se tedy pro techniku. Skromnými rozměry roztomilý Daimler, kterému k dokončení scházela už jen ta barva, si o to řekl nejhlasitěji. Opět se potvrdilo, že vrátí-li se člověk k nějakému modelu po několika letech, kouká na něj úplně jinou optikou. Zde kupodivu nebyl problém v kvalitě stavby, kterou se mi poněkud překvapivě podařilo provést celkem čistě, ale v kvalitě modelu samotného. Celkem nedávno jsem zjistil, že model od gawy je celkem zběsilý paskvil. Špatné zavěšení kol vezmi čert, protože to stejně zrakům čumila zůstane navždy skryto právě za těmi koly. Stejně nepovedený ja ale také tvar zádě, na který už je vidět docela dobře. Dokončení jsem tedy pojal spíše umělecky a rozhodl se na modelu vyzkoušet některé finišovací techniky, které mne dosud míjely. Před samotným barvením jsem tedy odvrtal hlaveň děla, kulometu a pouzder zadýmovacích granátů a doplnil DoDo oka pro uchycení lopaty na levé straně korby a držák antény na pravé straně věže.
Posléze už tedy přišla na řadu barva. Základní kamuflážní barvě předcházelo zdůraznění stínů nástřikem černohnědé barvy. Zvolil jsem jednobarevnou pouštní kamufláž, na níž jsem po důkladném proschnutí vyzkoušel barevnou modulaci. Namíchal jsem si pro tento účel podobný odstín jako pro předstínování, barvu mohutně naředil a jal se zkoušet. Zejména prostor mezi blatníky jsem touto cestou přeléčil důkladně.
Podobně jsem potom zesvětleným odstínem pískové kamuflážní barvy přeprášlil světlá místa - zejména vrchní části blatníků, hlavně a štítu lafety. Směsí černé, červené a hnědé jsem naznačil odřeniny.
Na model jsem přidal pár věcí, které během bojů v poušti patřily k běžnému vybavení techniky - vyprošťovací kolejnice, nějaké kanistry, nářadí, dřevěné bedna, nějaké plachty srolované i rozbalené a bengházský vařič. Zejména poslední jmenovaný předmět prý na žádném britském vozidle v Africe nesměl chybět. Jedná se o plechovou nádobu s děravým pláštěm do půli naplněnou pískem, nebo lépe hlínou silně nasáklou benzínem. Skrze díru v plášti nádoby voják zmíněnou matérii zapálil a měl-li co, mohl si uvařit.
Vším zmíněným vybavením jsem chtěl model mimo jiné také barevně rozbít. Je jistou nevýhodou jednobarevných kamufláží, že model takto zbarvený se stane vizuálně nudný a nezajímavý. Což jde zcela proti tomu, proč se člověk jeho stavbou vůbec zabýval. 
Poslední věcí k dokončení byl podstavec. Ten jsem uplácal z toho, co dům dal. Jako základ posloužilo víčko od spreje, do něhož jsem vecpal něco montážní pěny. Do ní jsem vyřezal hrubý tvar terénu, ten pak překryl kousky ubrousku namočeného ve směsi vody a Herkulesu. Na ještě morký materiál jsem umístil nějaké drobné kamínky a celek přeprášil pískovým posypem.
Daimler Armored Car, 11th Hussars, Egypt 1941/42