Churchill Mk.IV

Minule jsem tu vykládal něco o lasičkách mezi obrněnci. Dnes to bude o hrochovi.
Historie Churchillu je poměrně barvitá. Na jeho vývoji se začalo pracovat ještě před vypuknutím 2.světové války a jeho koncepce byla cele podřízena zkušenostem z té první... Ostatně tank A20, jak bylo nové vozidlo označeno, se v hrubých rysech podobal tomu, co v britské armádě za Velké války sloužilo - bezvěžové vozidlo s vysokým dlouhým trupem a výzbrojí rozloženou ve dvou platformách na bocích.
Ale přišel červen 1940, zákopová válka na severu Francie se tentokráte nekonala a tak vozidlo zvláště způsobilé k překonávání zákopů jaksi ztratilo na významu. Nicméně skoro dokončený vývoj nešlo jen tak pohřbít ve chvíli, kdy Britové větší část vlastních tanků nechali na hraní Wehrmachtu.
Dr. H.E. Merritt, toho času ředitel úseku vývoje tanků ve Woolwich Arsenalu, konstrukci upravil podle zkušeností z bojů ve Francii. Ještě v létě 1940 byla rozpracovaná dokumentace nového vozidla, označeného A22, předána firmě Vauxhall.
Kvůli úspoře času se snažil o maximální využití komponent z původní A20. Archaicky vyhlížející a těžkopádný trup byl zachován, pouze výzbroj se z platforem na trupu přemístila do plně otočné věže. Dále byl vyměněn motor - místo třísetkoňového Meadows flat-12 dostal nový tank pohonnou jednotku Bedford "Twin-six" o výkonu 350 koní, která nebyla ničím jiným, než spřažením dvou šestiválcových agregátů běžně používaných v nákladních vozidlech (odtud to "twin-six").
Sériová výroba nových tanků měla být podle požadavků ministerstva války zahájena do roka od zahájení vývoje. Rychlost, s jakou vývoj probíhal, se na novém tanku podepsala a v počátcích své služby se tanky potýkaly s četnými závadami, notně přislazenými ještě relativně špatnou přístupností motoru a převodovky. Nicméně sériová výroba byla v souladu s požadavkem zahájena v červnu 1941 a z výrobních linek Vauxhallu začaly sjíždět první kusy tanků, jež dostaly jméno Churchill. Původ jména zdá se býti nasnadě, protože souvislost se jménem tehdejšího britského ministerského předsedy je zcela zřejmá. Ostatně pojmenovat tank právě po něm by dávalo celkem smysl i vzhledem k tomu, že to byl právě on, kdo se značnou měrou zasloužil o vývoj tanku jako zbraně obecně. Osobností, která pravděpodobně novému tanku dala jméno, ale nejspíš není sám sir Winston, ale jeden z jeho předků - John Churchill, první vévoda z Marlborough, který vedl britskou armádu ve válkách o španělské dědictví na počátku 18. století.
Prvním vystoupením Churchillů byl nájezd na Dieppe 19. srpna 1942. Akce skončila fiaskem, z 6000 nasazených vojáků se jich do Británie nevrátilo zhruba 3500 a z celkem 60 nasazených tanků kanadského Calgary regimentu ani jeden (o tomhle podařeném kousku válečného černého humoru se určitě ještě někdy otřu, protože jsem narazil na spoustu velmi zajímavých informací, které však s předmětem tohoto textu spíše nesouvisí). Dlužno však dodat, že Churchilly si při všem tom zmaru nevedly až tak špatně. Celkem 14 tankům se podařilo překonat pláž a dostat se až do města, kde si s nimi Němci moc nevěděli rady a zastavily je teprve ocelové a betonové protitankové zátarasy. Protože narozdíl od tanků se pěchotě nepodařilo do města proniknout, zátarasy nebylo jak překonat a tanky se vrátily zpět na pláž, kde byly nakonec vlastními posádkami zničeny, protože z těžkých vyloďovacích člunů, na nichž byly přivezeny, toho času nezbývalo víc, než hromady doutnajících trosek.
Mnohem méně zamlžené byly dobré výsledky nasazení Churchillů na severu Afriky v době bitvy u El-Alamejnu, kde bylo v rámci tzv. Kingforce nasazeno 6 Churchillů Mk.III. V průběhu několika střetů s DAK inkasovala vozidla desítky zásahů z protitankových zbraní (na jednom z tanků posádka napočítala 80 zásahů), přičemž nenávratně zničeno bylo pouze jediné...
Do konce války se objevilo několik verzí, které se lišily především výzbrojí, ale někdy také použitou výrobní technologií - například Mk.IV se od Mk.III lišil pouze tím, že měla litou věž místo svařované. Značného rozšíření se dočkala plamenometná verze Churchill Crocodile. Dále tyto tanky posloužily jako platforma pro různé ženijní speciály (mostní, vyproštovací, nebo demoliční tanky). Za zmínku pak zejména stojí Churchill ARK, což byl mostní tank, který most nepřevážel a nepokládal, alébrž vybaven nájezdovou rampou na přídi i na zádi sám jako most sloužil. Hezký příklad využití k vidění zde.
V každém případě se jednalo o jeden z nejodolnějších tanků 2. světové války, který se tloušťkou čelního pancíře vyrovnal německému Tigeru i přesto, že vážil o 15 tun méně. Ona konstrukce, která vypadala, jako by utekla z muzea, měla nakonec také pár nezanedbatelných výhod. Dlouhý trup a vysoký podvozek daly Churchillu velmi solidní průchodivost terénem. Na pohled složitý podvozek zachovával tanku pohyblivost i při ztrátě větší části pojezdových kol. Pohon dvěma spřeženými motory udělal tanku stejnou službu i při proražení jednoho bloku.
V podstatě tedy není žádným velkým překvapením, že se Churchilly ve výzbroji RAC udržely ještě docela dlouho po válce a solidní práci odvedly i během války v Koreji. Bitevní verze byly vyřazeny v roce 1952, ty ženijní ještě o něco později a vůbec poslední Churchill bridge-layer sloužil ještě v 70. letech.

Pokud jde o modely tanku Churchill v malých měřítkách, byla situace donedávna poněkud rozpačitá. Anglický Airfix vyrábí bridge-layer a plamenometný Crocodile, Matchbox, po němž větší část forem převzal Revell, pak demoliční AVRE Mk.IV. Skotský Milicast má v nabídce v podstatě kompletní vývojovou řadu Churchillů včetně ženijních verzí. Modely jsou dražší, ale jsou... Bohužel všechny zmíněné kity jsou v měřítku 1/76, namísto obvyklejšího 1/72. V tomto měřítku tak máme k dispozici letitý model firmy ESCI, dnes prodávaný pod značkou Italeri, který by měl představovat verzi Mk.III. Minimálně na krabici nakreslená je Mk.VII, ale výlisky v rámečcích a mix barevných schémat pravděpodobně skutečně představuje Churchill Mk.III. Model je poplatný době svého vzniku a detaily nabízí spíše skromné.
Druhou možnost postavit si Churchill nabízela japonská Hasegawa s modelem verze Mk.I. Celkově slušný model je značnou měrou znehodnocen vyloženě hnusně ztvárněnými pásy, které u Churchillu Mk.I v podstatě nelze skrýt, protože stroje této verze jezdily takřka výhradně bez blatníků.
Situace se mírně zlepšila relativně nedávno, kdy verze Mk.IV a chvíli poté i Mk.III uvedla na trh firma Dragon. Mírně proto, že tyto modely rozhodně nenaplnily naděje, které do nich modeláři vkládali. Úroveň detailů na korbě se oproti ESCI nijak zvlášť nezvedla a na fungl novém Dragonu tak nacházíme nářadí a tažná lana vylisovaná v celku s trupem právě tak, jako na 30 let staré ESCI. Na partie, které po sestavení modelu zůstávají běžně oku skryty, se Draci vyflákli úplně, díky čemuž třeba odpružení podvozku není tak úplně k zblití jen proto, že na něj opravdu je vidět celkem blbě. Třešničkou na dortu je skutečnost, že krabičku s modelem nejpočetnější verze - Churchillu Mk.IV - obdařil výrobce jediným kamuflážním schématem. Mk.III se svými třemi je na tom lépe pouze zdánlivě, protože pro dvě z oněch tří schémat v krabičce chybí díly. Jedinou výhodou tak zůstává pouze snadná stavba.
Nicméně přiznám se, že jsem neodolal a Mk.IV těsně po jejím uvedení na trh zakoupil. Ke stavbě jsem přistoupil na počátku května a jakkoliv si nadále stojím za tím, co jsem napsal výše, musí se Dragonu nechat, že stavební komfort nabízí vždy takřka prvotřídní. Na potíže jsem v podstatě nenarazil, stavba příjemně ubíhala a tank byl hotov asi za tři týdny, z nichž dva zabralo barvení a patinování. Jedinou úpravou bylo odstranění střední části blatníků. Na skutečných strojích k tomuto kroku posádky obvykle přistupovaly proto, že v případě poškození blatníku a jeho deformaci hrozilo poškození ložiskového věnce věže. Relativně malicherná závada tak mohla dospět až k zásadnímu snížení bojeschopnosti vozidla.
Stejně jako u Daimleru jsem se pokusil o barevnou modulaci. Tentokrát jsem ale použil mnohem agresivnější kontrasty - světla jsou vyvedena velmi světlou šedozelenou, stíny kouřovou, což je vlastně jen transparentní černá. Nechtěl jsem totiž, aby se mi po dalších patinovacích technikách efekt zcela ztratil tak, jak se stalo právě u Daimleru.
Po dokončení tanku jsem se dokopal k tvorbě podložky. Přiznám se, že to bývá práce, která mne příliš nebaví. Ale obvykle se kousnu a něco spíchnu, protože se mi prostě líbí ten výsledek. 

Ten představuje Churchill Mk.IV "Castlerobin IV" roty C pluku North Irish Horse. North Irish Horse vznikl jako jednotka teritoriální obrany v Severním Irsku v roce 1902. Během 2. světové války byl nasazen v Tunisku, kde jeho tanky jako vůbec první spojenecká bojová vozidla zničila německý těžký Tiger I. Později se North Irish Horse zúčastnil tažení v Itálii, kde setrval až do skončení války. Jméno Castlerobin, viditelné na kanálech sání chladičů, reprezentuje celkem běžnou plukovní praxi křtít tanky různými irskými místopisnými názvy tak, že počáteční písmeno jména odpovídalo označení roty, k níž tank náležel. Z dalších vozidel roty C uveďme například Cork, Clonmel, Carrickfergus, Cobh, nebo Crossgar; Antrim Aldergrove, Ardara, nebo Ardmore z roty A a Ballyrashane, Belfast, Blackrock nebo obzvláště sympaticky znějící Bushmills z roty B. Pro úplnost na North Irish Horse ukažme něco z obecné organizační struktury britských obrněných jednotek bojujících na Sicílii a v Itálii. Pluk tvořily 3 bojové roty s 18 tanky v každé. Krom nich disponoval ještě rotou průzkumnou s 9 a štábní s 6 tanky. Celkem tedy 69 tanků. Podle určení se mohly počty nižších organizačních svazků, ale i vozidel v nich, lišit. Například samostatné průzkumné jednotky obvykle disponovaly mnohem menším počtem vozidel, než běžné bojové útvary. Naopak ženijní jednotky bývaly početně mírně silnější...