Kapitola třináctá

Kvantum tajemství

Do posilovny "U mě" chodím rád mimo jiné i kvůli tomu, že Graves - její majitel - má podobný hudební vkus jako já. Třeba právě teď se z reproduktorů do místnosti vyvalili Hammerfall se svým kusem Raise the Hammer. Vynikající instrumentální skladba, bohužel však poněkud krátká. Zhruba tři a půl minutová stopáž prostě nemá na to, aby uspokojila posluchačův hlad po tom umě seřazeném hloučku tónů... Raise the Hammer je jedna z těch skladeb, které když slyším, přestávám dělat (ať už dělám cokoliv) a plnými doušky si ten zvuk vychutnávám. Nejinak tomu bylo i tentokrát - Ležel jsem na lavici na benchpress, už už jsem se chystal k odcvičení další série, ale jak zazněly první tóny Raise the Hammer, ještě jsem to na chvíli odložil a jediná má fyzická aktivita se omezila na rytmické podupávání pravé nohy.

Když píseň dozněla, chopil jsem se toho času devadesát kilogramů vážící činky a počal pod ní funět a tím zjevně odpuzovat skupinu slečen, které vypadaly, jako by to tu snad měly povinné a jen tak aby se neřeklo, zvolna šlapaly na rotopedech. Někde v polovině série jsem zaregistroval jiného diváka. Tím byl Graves. Jeho přítomností jsem se cítil poněkud dotčen, neb jsem myslel, že u mě postává buď kvůli přesvědčení, že devadesátka je na mě moc nebo kvůli neméně urážlivému přesvědčení, že něco dělám špatně. Když jsem docvičil, vrhl jsem na něj tázavý pohled. Na ten Graves zareagoval oznámením, že na recepci na mě někdo čeká. Zvedl jsem se tedy z lavice a následoval Gravese k recepci. Cestou se mi nepodařilo nevšimnout si těch slečen na rotopedech, jejichž pohledy už zdaleka tak odpuzeně nevypadaly...

U pultíku na recepci postával vysoký černovlasý muž v tmavě modrém obleku. Lehce rozkročený s levačkou ležérně zasunutou v kapse vypadal velice sebevědomě. Graves mu gestem naznačil, že tady mě teda má a zmizel v malé místnosti za recepcí.

"Vy jste Robert Crayfish?" přeptal se mě muž... zřejmě pro jistotu.

"Ano. A vám asi za chvíli jede vlak, když jste nemohl počkat na úřední hodiny, že?"

Na to se muž jen zasmál. "Já jsem Cyril Brent. Velmi se omlouvám, že vás vyrušuji, ale když jsem vás nenašel v kanceláři, slečna Diamondová mne poslala sem."

"Slečna Diamondová... okouzlující žena jen co je pravda." odpověděl jsem s neskrývanou ironií v hlase.

"To jistě... Půjdeme k vám do kanceláře nebo budeme jednat tady?"

"Dojdu se osprchovat. Počkejte tady." odpověděl jsem mu a odešel do šaten. Když jsem se vrátil, seděl Brent v křesílku naproti recepci a listoval nějakým časopisem o kulturistice. Přistoupil jsem k recepci a když jsem Gravesovi vracel klíčky od skříňky, pozeptal jsem se, co Brent dělal, když jsem ho neměl na očích.

"Nic moc. Tamhle si sednul, chvíli jen tak čuměl a pak si začal listovat těma časopisama. Kulturistika ho zjevně nezajímá. Za tu čtvrthodinku, co tam sedí, jich prolistoval tolik, že si ani nemoh stihnout prohlídnout obrázky."

Pokýval jsem hlavou a odešel. Brentovi jsem nic neříkal - když jsem kolem něj prošel, prostě se zvednul a šel za mnou. Do patra jsme vyšli pěšky. Došli jsme k mé kanceláři, já odemkl, otevřel dveře a pokynul Brentovi, aby vešel.

"Až po vás pane Crayfishi..."

"Ne. Až po vás." řekl jsem a mírně poodhrnul kabát, zpod něhož na Brenta mrkla pažba pistole. "Trvám na tom." Brent se chápavě pousmál a vyhověl mi. Jakmile se za námi zavřely dveře, ujistil mne, že - pokud si myslím, že mne snad chce zabít - bych si měl uvědomit, že celou cestu z posilovny do kanceláře šel za mnou a příležitostí měl tedy dost.

"To ano - ale na chodbě by mrtvolu našli do hodiny. V zamčené kanceláři bych si mohl vesele hnití třeba až do července." odpověděl jsem na jeho tvrzení ne právě nejpřesvědčivěji. I proto jsem se pokusil odvést pozornost jiným směrem. "K věci - co ode mne potřebujete?"

"Zastupuji jistou organizaci, která by si vás ráda najala."

"Aha. Tak to je mi líto, ale případy právě teď nepřijímám. Jeden mám rozdělaný a vypadá to, že to bude na dýl."

"To vím pane Crayfishi. Mám ale také důvod si myslet, že by vás ten náš případ mohl osobně zajímat."

"Tak mne tedy zkuste zaujmout."

"Na území Gabonu zmizeli tři britští občané. Prospektoři. Hledali naleziště různých surovin a spolupracovali při těžbě."

"Mhm... já toho pravda o Africe moc nevím, ale vážně skutečně je tak nečekané, že se jim tam něco stalo?"

"Jistě máte pravdu v tom, že v těch končinách člověk musí počítat s ledasčím. Nicméně - Gabon je jednou z těch civilizovanějších Afrických zemí. Navíc od pohřešovaných těsně před jejich zmizením začaly přicházet poměrně znepokojivé zprávy o hospodaření s výnosy z těžby. Nemalá části se celkem pravidelně ztrácely..."

"...a vy si zřejmě myslíte, že tam někdo rozkrádal materiál, oni mu na to přišli a tak je dotyčný zlikvidoval."

"Ti dotyční. Například u ropy se jedná o nějakých osm procent roční produkce firmy, jíž vrty patří. To jeden člověk nemůže zvládnout. Nehledě na to, že jeden člověk nemá prostředky pro zpracování surového materiálu."

"Co je to za firmu?"

"MARS. Sídlo má v Jižní Africe, filiálky v Evropě, Asii, Jižní i Severní Americe..."

"Dobře...dál?"

"Před několika dny se nám dostaly do ruky záznamy o hospodaření firmy MARS, které si vedl jeden z jejích Evropských právních zástupců. Jsou přinejmenším...divné. Kromě nesrovnalostí v už zmíněné těžbě nerostných surovin jsme narazili ještě na pár podezřelých skutečností. Zdá se, že firma MARS se prostřednictvím různých dceřiných společností...a jiných praček...zabývá financováním nějaké ilegální činnosti."

"Jaké?" pobídl jsem Brenta k dalšímu výkladu, protože po dokončení poslední věty udělal něco, co se tvářilo jako dramatická pauza.

"Tak například se nám podařilo vysledovat cestu jedné platby firmy MARS - obnos byl v hotovosti vyplacen právníkovi ve Švýcarsku. Tento právník tento obnos prohrál v kasínu, jehož finančním ředitelem je bratranec majitele MARSu. Různými cestičkami pak peníze doputovaly na účet jedné francouzské chemičky. Ta ty peníze vyinkasovala za prodej jisté toxické látky, jejíž obchodování podléhá poměrně přísné kontrole. Tank s touto látkou byl naložen na loď a vyložen byl hádejte kde...?"

"Copak sem cikán, abych hádal...?"

"V Gabonu. Tam nádoba zmizela..."

"No... dobře. Ale sliboval jste osobní zájem a abych se přiznal...pořád nic. A pro jakou organizaci to proboha děláte, že máte přístup až tak hluboko do struktury těch firem?"

"Britská vláda... Pracuji pro M.I.6 pane Crayfishi."

"Aha...jo...no dobře, ale co s tim teda mám společnýho já?

"Jedna z těch cest, kterými putovaly peníze pravděpodobně pocházející z fondů MARSu, končí v Dunstonu..."

Dunston. To jméno mi nějak nedělá dobře. Nehledě na to, že mě Brentova zmínka o tom místě dost překvapila. Zkusil jsem dělat blbýho: "Kde?"

"Jo takhle... pane Crayfishi, dalšímu jednání jistě prospěje, když ze sebe i ze mě přestanete dělat blbce! Já se vás neptám, jestli jste v Dunstonu byl. Já to vím, že jste tam byl a vím i to, co jste tam dělal. Američanům to střílení neuniklo a poté, co se na místě nalezla britská munice, nás důtklivě upozornili na to, že nemají rádi, když se u nich střílí...pokud tedy spoušť nemačkají oni. Navíc byl na Floridě zadržen Frederick Gibbons. Znáte ho, že? Měl byste - sloužili jste spolu. V jeho autě byl nalezen arzenál, z něhož pocházela munice, kterou našli v Dunstonu. Potřebujete-li výčet, šlo o dva těžké a dva lehké kulomety, jednu odstřelovací pušku, sedm samopalů a deset pistolí plus určité množství munice. Když se před Gibbonsem zmínili o výši trestu, který by mohl dostat, odvaha, jíž nepochybně v Dunstonu prokazoval, ho poměrně rychle opustila a řekl i to, co nevěděl. Já tu nejsem proto, abych řešil, jakým způsobem si vyděláváte na živobytí!

Přistihl jsem se, že Brentův monolog poslouchám s otevřenou pusou. Tak jsem ji zavřel, trochu se zastyděl a dál dělal jako by nic: "No dobře... pokud jde o dunston, narazil jsem na člověka, který zřejmě sháněl lidi. Nějaký Andrew Derris. O něm něco víte? Je to dva dny, co jsem ho našel v jeho bytě prakticky bez hlavy..." Brent se při zmínce o Derrisovi zahloubal, ale vypadal, že mu to jméno samo o sobě nic neříká. Pomohl jsem mu tedy fotkou, kterou jsem si okopíroval z policejních záznamů. Na tu se Brent zahleděl s neskrývaným zájmem.

"Kde jste to vzal?"

"Na policii. Proč?"

"Na téhle fotce je daleko víc než Derris zajímavý ten blonďák. Němec, jmenuje se Quido Kresser. Sloužil u KSK, ale poměrně záhy odešel a od té doby pracuje jako žoldák a nájemný vrah. Toho Derrise nejspíš zabil on. Právě před dvěma dny totiž dost ve spěchu opustil Anglii."

"A kam se vydal?"

"Naposled ho jeden z našich viděl na letišti v Akrotiri na Kypru. Odtud odletěl soukromým letadlem bůhvíkam."

"Hm... dobře no...ale já pořád nechápu, co chcete ode mě? Víte víc než já... bylo by divný, kdyby to bylo naopak. Tak proč si mě chcete najmout...? A za kolik, když už jsme u toho...?"

"Máme za to, že proti nám stojí světová zločinecká organizace. Její cíle neznáme a dosavadní projevy její činnosti jsou mírně řečeno děsivé. Vy a vaši kolegové jste jediní, kdo s ní přišel do kontaktu. Vašich zkušeností bychom proto rádi využili. K tomu honoráři... nejsem sice oprávněn vám v tomto smyslu něco slibovat, ale mohu vás ujistit, že těch sto tisíc liber, které jste dostal v Dunstonu, jsme schopni překonat."

"Nechám si to projít hlavou."

"Máte tři dny. Pokud naši nabídku přijmete, do těch tří dnů se nahlásíte tady. Tam se o vás už postarají." řekl mi a podal list papíru, na němž stála hůlkovým písmem adresa rekrutačního střediska královského výsadkového pluku ve Flagstaff House v Colchesteru. Pak odešel a nechal mě, abych si to teda nechal projít hlavou...