Kapitola šestnáctá

 

Dcera Niordova

Freya - zvláštní jméno. I když pro loď s norskou registrací tak trochu sázka na jistotu. V Norsku se prý podle této bohyně jmenuje kdeco. A vůbec nikomu nevadí, že se vlastně pořádně neví, čí bohyní Freya vlastně byla. Některé prameny tvrdí, že byla bohyní plodnosti, jiné jí přisuzují válečnickou náturu. Ne, že by mě to nějak moc zajímalo - plavba do Guinejského zálivu probíhala velice klidně, možná až moc klidně. Zkrátka jsem se nudil a měl dost času na přemýšlení o blbostech. Zpočátku jsem si dlouhou chvíli krátil bloumáním po lodi a myslel si, že mi to nějakou dobu vydrží - Freya je skutečně velká loď. Bohužel jsem já, jakož i zbytek skupiny Gauntlet, měl přístup pouze do prostor, kde byla skupina ubytována, do jídelny a nákladního prostoru. Nákladní prostor na Freye měl podobu velkého hangáru, jenž byl ukryt přesně tam, kde tankery obvykle vozí naftu. Strop tohoto hangáru lze otevřít tak, aby z útrob lodi mohly startovat vrtulníky. Teď Freya skrývala čtveřici transportních vrtulníků - tři Merliny a jeden Chinook. Všechny čtyři stroje měly otevřené nákladové rampy a za každým vrtulníkem stálo jedno vozidlo. Skupina Gauntlet dostala k dispozici tři Pink Panthery a jeden Unimog, přičemž Unimog a jeden Pink Panther náležel mojí partě, zbylé dva Panthery té McNeicově.

Jak u vrtulníků, tak u aut se pořád někdo motal. Mechanici, piloti, muži od SAS... nikdo z nich si zřejmě také nedokázal najít lepší zábavu. V každém případě ani tenhle cvrkot nedokázal tu nevelkou skupinu lidí na lodi zabavit na moc dlouho, a tak se časem změnil v posedávání okolo strojů a klábosení o ničem. Ze mě osobně udělala dlouhá chvíle zase o něco silnějšího kuřáka. Každou chvíli jsem postával na palubě opřený o zábradlí a s chesterfieldkou v pravém koutku úst zíral do zpěněných vod Atlantiku. A jelikož nejsem lakomý a o obsah krabičky se čas od času s někým podělil, dost velká část kartonu vzala za své.

Při jedné takové chvilce rozjímání za poslechu šumění vln jsem byl poctěn návštěvou Marca McNeice. Chvíli beze slova stál vedle mě s rukama v kapsách a koukal do vody. Pak si řekl o cigaretu, já muji dal a zapálil. Konverzace tím na chvíli skončila. Opět vedle mě beze slova stál a zíral do vody jakoby se snažil zjistit, co tam vidím já.

"Seš nervózní?" zeptal se po chvilce.

"Hele... už to bylo i horší." odpověděl jsem a natáhl před sebe ruce, abych se podíval, jestli a když, tak jak moc, se mi klepou ruce. Držet v nich hrníček s čajem, něco by v něm možná i zbylo.

"No jo... jak ses k tomuhle kšeftu vůbec dostal?"

"S těma maníkama, co nám na ně Brent ukázal prstem, sem už měl nějaký řízení..."

"Jaký? ...jestli to teda neni tajný..."

"Je to trochu delší historie, tajná neni...jen trochu nelegální. Dostal sem se loni na podzim do jednoho americkýho města a tam si mě a ty kluky, co sou tu se mnou, najali na nějakou bandu vandráků, co tam lidem votravovala život..."

McNeice na to nic neřekl. Jen pokýval hlavou, podal mi ruku a popřál mojí partě hodně štěstí. Vzhledem k tomu, že do výsadku zbývalo ještě pár dní, to určitě udělá ještě aspoň jednou...