...jedna stopa postačí...
Chicův široký úsměv mívá obvykle blahodárné účinky. Smějící se Chico totiž vypadá naprosto bezstarostně a dokáže tu náladu přenést i na své nejbližší okolí. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a nervozita posledních dnů ze mě spadla. Alespoň na chvíli. Chico se rozpovídal a z jeho vyprávění jsem se dozvěděl, že jeho matce vyhořela hospoda. Tak jí Chico nechal zbytek z těch sta tisíc na novou a jel zas vydělávat. Když jsem mu řekl o smrti Tonyho Stephense a těch pár pokusech o moji likvidaci, začal Chico na požár matčiny hospody pohlížet trochu jinak, než dosud. Nejspíš i díky tomu nebyl moc velký problém ho přemluvit ke spolupráci.
Poté, co mě pustil do mého křesla a sám se usadil na židli pro klienty, nasadil profesionální výraz a ptal se, co vlastně víme. Stručně jsem mu tedy povyprávěl o posezení s mladým Mitchellem, o tom málu, co jsem se dozvěděl o Derrisovi a na závěr mu ukázal fotku, na níž byl zachycen vyděšený Derris s neznámým rambouskem, jež byl zřejmě původem onoho zděšení.
"Fešák... o něm nic nevíme?" zetal se mě chico při pohledu na obříka na fotce.
"Nevíme, ale máme se koho zeptat." odpověděl jsem s úsměvem. Na to se Chico zvedl, z věšáku sundal těžké kožené sako a vrhl na mne vyzývavý pohled. I já se tedy zvedl a chystal se opustit kancelář.
"Je hele...ty vlastně nemáš čim jezdit co?" pravil Chico a znělo to, jako by se mi i trochu vysmíval. "To tě budu mít na krku já, viď?"
"Odvez mě domu a ničehož se neobávej, že bych ti ještě více amortizoval tvůj zánovní vůz, brachu."
...
Dům, v němž bydlím, není právě z nejluxusnějších, ale nikterak mu to nebrání se luxusně tvářit. Jedním z projevů této skutečnosti je přítomnost garáže, do které se ale vejde pouze Minicooper a to jen za předpokladu, že nebudete chtít otevřít dveře a nastoupit. Proto mé auto stálo před domem vystaveno povětrnostním vlivům a v garáži našla domov jenom motorka. Triumph Boneville-Thruxton - otec mi ho koupil k dvacetinám v podobě nehezké ojetiny, kterou jsme společně ve chvílích volna dávali dohromady. Za necelých osm let se nám podařilo z hromady rezatých trubek vysochat poměrně reprezentativní stroj. Co na tom, že to bylo za cenu tak dvou nových motorek... Jízda na Bonevillu od táty pro mne vždycky byla sváteční záležitost. Tak trochu vášeň, do níž jsem se nikdy nezdráhal investovat částky, z nichž se matce obvykle zatočila hlava. Tak jsme jí s tátou o těch investicích přestali říkat a byl pokoj.
Vyvedl jsem motorku před dům, zamkl garáž a poté se chvíli oddával pohledu na solidně zrenovovaný stroj. Působil tak trochu...pivně. Zlatý lak s mírně zrzavým nádechem společně se sedlem potaženým bílou kůží asi jinak působit nemohli. Nejspíš proto jsem nikdy nikomu nebyl schopen vysvětlit, že podobnost s orosenou sklenicí je čistě náhodná. Na druhou stranu - nevzpomínám si, že bych to někdy někomu vysvětlit zkoušel. Jistou nevýhodu své motorky spatřuji v tom, že nepatří mezi nenápadné. Nedá se nic dělat... Na Derrise už se hrozně těším, tak nebudu řešit jak se za ním dostanu...
Žádné komentáře:
Okomentovat