TSR.2

Velká Británie během Druhé světové války vítězství vlastně utrpěla. Nutnost bojovat dlouhou dobu osamoceně na několika frontách Británii vyčerpala do té míry, že se už nikdy dohromady nedala. Poválečný ústup z pozice světové velmoci sice nevynikal závratnou rychlostí, ale byl soustavný a co je horší - Britové se s tímto procesem smířili a dlouho jej považovali za nezvratitelný. I přesto se dá říci, že zničující konflikt s Německem a Itálií na jedné a Japonskem na druhé straně Zeměkoule Británii prospěl. Britský letecký průmysl odolal náporu německých bomb a dospěl na úroveň, které mohl stěží někdo konkurovat...

Stranou ponechám Spitfire - legendu, která předznamenala budoucí slávu britských leteckých konstrukcí - i neméně úspěšné projekty konstrukční kanceláře Sydneyho Camma. Nijak zvlášť se nebudu otírat ani o první britské proudové stíhačky Meteor a Spidercrab (později Vampire). Jsou to všechno zajímavé stroje, ale jednak jsem už některé zmínil, a pak - dnes mě budou zajímat spíš bombardéry.

V závěru Druhé světové války bylo Bomber Command RAF vyzbrojeno převážně strategickými bombardéry Avro Lancaster. Robustní stroj, který se vzhledem ke svým rozměrům nebývale snadno ovládal a unesl náklad o hmotnosti téměř dvakrát vyšší, než nejrozšířenější americký bombardér B-17 (10 200 kg u Lancasteru proti 5800kg u B-17). Posloužil jako platforma pro několik specializovaných variant. Na palubách Lancasterů se vozilo všechno od výsadkářů, přes skákající bomby až po desetitunové zemětřesné Grand-slamy. Přes své zjevné výhody však Lancaster nebyl ničím zvláštní. Konstruktéři firmy A.V.Roe v něm jen dokázali výhodně využít sílu čtyř motorů Merlin (které už tou dobou měly nemalý podíl na slávě Spitfirů a Mosquit). Nemalou tvůrčí invenci však konstrukční tým této firmy pod vedením Roye Chadwicka prokázal při vývoji nástupce Lancasteru. Už v roce 1947 pod jejich rukama začal vznikat čtyřmotorový proudový bombardér s delta-křídlem. Více zde .

Taktická složka Bomber Command si po vyřazení letounů Fairey Battle, které dosáhly pouze rozpačitých výsledků, po celou válku vystačila s příslušnými verzemi letounů de Havilland Mosquito. Ať už v roli samostatných rychlých bombardérů určených k likvidaci bodových a menších plošných cílů, nebo jako Pathfinders - návodčích pro perutě strategických bombardérů. Po válce byla Mosquita nahrazena proudovými Canberrami. Nijak se s tím nespěchalo, protože Mosquita si zachovávala vysokou bojovou hodnotu poměrně dlouho po válce. Nejzásadnějším omezujícím faktorem se u nich stala poněkud problematická životnost dřevěné konstrukce. Canberra - produkt konstrukční kanceláře English Electric - byla dvoumotorový proudový bombardér, jež tvary značně připomínal stíhačku Gloster Meteor. Těžko říci, jestli za tím byla právě podobnost se stíhacím strojem (tím pádem i podobné letové vlastnosti), ale Canberra byla více než důstojným nástupcem Mosquita. Svého času Canberry v licenci vyráběli Američané (pod označením Martin B-57) a ti cizincům kvalitu uznají málokdy. Canberra se rovněž vyráběla v celé řadě variant od prostých taktických bombardérů, přes průzkumné varianty až po letouny určené k radio-elektronickému boji. Nejen v britském letectvu sloužila velmi dlouho a dobře. Je malým paradoxem, že jedna z nejúspěšnějších britských leteckých konstrukcí v rukou argentinských pilotů házela bomby na hlavu britským námořníkům u pobřeží Falklandských ostrovů.

Během Studené války zbraňové systémy zastarávaly poměrně rychle. Vývoj sice nebyl tak rychlý jako během šesti let Druhé světové války, ale i tak se o náhradě začalo uvažovat vlastně už ve chvíli, kdy se příslušná zbraň dostala do výzbroje ozbrojených sil. Na nástupci Canberry se začalo pracovat v roce 1957 - slabých deset let od chvíle, kdy se dostala do operační služby. Na základě GOR.339 (General Operational Requirement) začalo několik britských firem pracovat na letounu, který by Canberru měl nahradit. Požadavek zněl na letoun dosahující dvojnásobku rychlosti zvuku s dobrou ovladatelností v malých výškách. Měl mít dvoučlennou posádku pumovnici pro čtyři, lépe však šest tisíciliberních bomb konvenčních nebo jednu jadernou a vítána byla možnost krátkého startu a přistání. Výsledkem prací byly dvě zhruba rovnocenné konstrukce firem Vickers-Armstrong a English Electric. U Vickersů pod vedením George Hensona vznikl Type 571 - stroj postavený okolo útočného naváděcího systému schopného kopírovat terén. V konstrukčních kancelářích firmy English Electric vznikl pod vedením Fredericka Page projekt P.17A - stroj více-méně modulové konstrukce, kde bylo možno avioniku měnit v závislosti na typu mise.

Pokud jsem napsal, že projekty byly zhruba rovnocenné, zaslouží si to doplňující informaci - Type 571 a P.17A byly takřka nesrovnatelné konstrukce. V některých ohledech jedna dalece převyšovala druhou, v jiných na ni absolutně nestačila. Zkrátka - jedna druhou poměrně solidně doplňovala, ale vybrat mezi nimi by byl problém. V roce 1960 tak došlo k založení British Aircraft Corporation (BAC), v níž měli na řešení GOR.339 pracovat týmy Vickers- Armstrong a English Electric společně. Řešení to bylo na jednu stranu logické, leč nepočítalo s lidskou přirozeností. Celkem pochopitelně totiž došlo k tomu, že se zástupci obou konstrukčních týmů snažili prosadit svoji filozofii řešení jako tu jedinou správnou a trvalo dlouho, než se z BAC stala skutečně fungující konstrukční kancelář. GOR.339 - toho času již pod označením TSR.2 tím samozřejmě trpěl. Docházelo k překračování termínů i rozpočtu, samozřejmě ne jen díky sporům uvnitř BAC. TSR.2 měl být velice komplexní zbraňový systém, pro úspěšné řešení potřeboval víc, než jen konvenční přístup k věci.

V muzeu v Duxfordu

Nicméně finanční náročnost byla přesně to, čím si projekt TSR.2 udělal mnoho nepřátel, které rozhodně nepotřeboval. Už od začátku vývoje se proti projektu stavěl konzervativní ministr obrany Duncan Sandys, který považoval letouny s lidskou posádkou za zastaralé a budoucnost vojenského letectví viděl především v nukleárních raketách. Jistě se shodneme na tom, že ministr obrany je pro vojenské projekty poměrně silný soupeř. Celkem pověstné se staly jeho reporty ve sněmovně: Domnívám se, že by pan premiér měl vědět, že při dnešních testech TSR.2 ve Farnborough došlo ke zlomení křídla... Už ale nedodal, že se jednalo o pevnostní zkoušky a ke zlomení konstrukčního celku došlo poté, co byl požadovaný pevnostní limit několikrát překročen... Své si k TSR.2 řeklo více lidí. Obvykle patřili mezi ty vlivnější, ale málokdy o letadlech věděli víc, než jen to, že mají křídla. Jistou vyjímku tvořil lord Mountbatten - ten nepřestával tvrdit, že by pro RAF bylo výhodnější si pro účely taktického bombardování pořídit stroje Blackburn Buccaneer, které tou dobou do služby zařazovalo Královské námořní letectvo a jaderné zbraně ponechat jen v rukou námořníků v podobě raket Polaris na palubách britských ponorek. Jako důvod uváděl, že za cenu jedné TSR.2 může mít RAF pět Buccaneerů. Pozapoměl se zmínit, že proti TSR.2 byl Buccaneer neškodné kuře. Za nehodné jakéhokoliv dlouhého komentáře bych považoval aktivity jednoho pracovníka ministerstva obrany, které směřovaly k úplnému zrušení všech britských vojenských leteckých projektů a nákupu z USA.

Zkušební let prototypu XR219. Dle otevřeného podvozku usuzuji na jeden z prvních letů TSR.2

Zkrátka - když se v neděli 27.září 1964 jeden ze tří dokončených prototypů TSR.2 (sériové číslo XR219) vznesl do vzduchu, bylo už téměř jisté, že k sériové výrobě nedojde. Vzhledem k výše zmíněným dezinformacím asi ani nebylo divu, že se proti projektu postavily dvě třetiny sněmovny. Rozhodnutí bylo přijato 31.března 1965. Formálně pak bylo vyhlášeno 6.srpna téhož roku. Poměrně smutným faktem je, že díky informačnímu embargu, jež bylo na projekt uvaleno, nemohla BAC ani informovat své zaměstnance ve Wartonu a Weybridgi, kde se stroje kompletovaly, i když příslušné informace už měla k dispozici...

TSR.2 se svým úspěšnějším konkurentem - F-111

Začátkem osmdesátých let se krátce spekulovalo o oživení projektu. Byla zpracována studie, jež měla odpovědět na otázku, zda lze téměř dvacet let starý koncept zmodernizovat a vytvořit z něj plnohodnotný zbraňový systém. Zvažovalo se použití kompozitních materiálů, přepracování sacích otvorů na bocích trupu, samozřejmě zástavba modernějších elektronických systémů, včetně FBW řízení. Program byl označen zkratkou MRCA - Multi-role Combat Aircraft, nebo - chcete-li sarkastičtější verzi - Must Replace Canberra Again. Na konci programu stojí společnost Panavia a její Tornado.

XR222 v Imperial War Museum Duxford, rok 2005

RAF s letouny TSR.2 počítala. Po projektu tak v britském letectvu zůstala díra, kterou se dlouho nedařilo zaplnit. Podařilo se to pouze částečně kombinací dvou jiných letadel - po nákupu amerických Phantomů a převzetí několika Buccaneerů od Královského námořního letectva...

Smutný konec...