V tichu a šeru jsem dost nervózně procházel bytem a každou chvíli si zkontroloval pistoli nebo dýku...nebo obojí. Časem se kontrola omezila pouze na letmé pohlazení těch míst, kde jsem pod kabátem tušil přítomnost svých zbraní. Tohle jsem vydržel asi do půl osmé, pak jsem se sebral a odjel do Custom House. Nijak jsem nespěchal, času bylo dost. Na místo jsem dorazil cca ve tři čtvrtě na devět. Přesně v devět mi začal zvonit telefon. Hovor jsem přijal a opět slyšel zastřený hlas, který mne tentokrát nabádal, abych šel do doků. Poměrně přesně mi popsal místo, na kterém mám počkat a pak zavěsil. Odebral jsem se tedy do doků. Prostor byl sice oplocen a u vjezdu vybaven vrátnicí, ale vrátnice postrádala obsluhu, takže mne ve vstupu nikdo nebránil.
Zamířil jsem k místu, které mi hlas popsal - ulička mezi poslední řadou kontejnerů a zděnými skladišti. Vešel jsem do uličky, prošel kolem první budovy a za ní se zastavil. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale neviděl nic. Stál jsem těsně vedle řady kontejnerů. Odlepil jsem se od ní, přešel k uličce mezi skladišti a podíval se podél kontejnerů, jestli nezahlédnu někoho někde dál. Nic takového. Nicméně podnět se objevil jinde a nejradši bych si nafackoval za to, že mě něco takového nenapadlo, když mě někdo táhne do takovéhle díry. Na stěně skladiště se směrem ke mně mihla malá červená tečka. Bez přemýšlení jsem uskočil k levé straně a schoval se tak za budovu skladiště. Právě včas - zaslechl jsem jen dva tlumené výstřely a následný dopad kulek na stěnu budovy. V uličce mezi skladišti byla tma jako v pytli, tak jsem se rozhodl z ní nevystrkovat nos. Zašil jsem se ještě dál do uličky za dost nevábný odpadkový kontejner. Koukal jsem k ústí uličky a proti osvětlené stěně kontejnerů zahlédl mužskou postavu, jak poměrně sebejistě kráčí uličkou se zbraní v natažené pravačce.
Kaluže poměrně spolehlivě vypovídaly o rychlosti chůze a vzdálenosti. Můj protivník byl evidentně profesionál - když šel kolem kontejneru, za kterým jsem se schoval, ani nezpomalil. Ani ho nenapadlo věnovat mu nějakou pozornost. Přitom to bylo vlastně jediné místo, kde jsem se mohl schovat. Tím hůř pro něj. Jakmile se vynořila jeho pravačka se zbraní, vystartoval jsem a levou rukou jej chytil za zápěstí. Muž se lekl a škubnul sebou. Nepovolil jsem, strhnul jsem ho k sobě a pravou rukou chytil pod krkem. Muž stále držel pistoli. Nechtěl jsem dopustit, aby mohl její hlaveň nějakým způsobem otočit proti mě, a tak jsem nic nevymýšlel a v téhle "taneční" poloze jsem muže přirazil na protější zeď.
Jak jsem ho tak držel v rukou, popadl mne nebývalý vztek, že mě chtěl zabít. Možná dvakrát. A možná má na svědomí i Stephense. Ještě více jsem sevřel ruku pod jeho krkem a začal s ním mlátit o stěnu. "Vo co tady kurva de?!" řval jsem na něj s frekvencí jednoho slova na jeden úder o zeď. Všechno, co se ozvalo, bylo nesrozumitelné chrčení a pak už nic. Mužova hlava bezvládně klesla a dost zvláčněla i ruka se zbraní, ze které dosud bylo cítit úsili nějak se ze sevření dostat. Sundal jsem ruku z mužova krku. Odlepil se od zdi a začal se kácet k zemi. Pro jistotu jsem stále držel ruku s pistolí tak, aby mne zbraň nemohla ohrozit. Vzal jsem zbraň za tlumič a vyndal mu ji z ruky. Mužovo tělo jsem nechal dopadnout na zem. Klekl jsem si k němu a zkusil nahmatat puls. Bez odezvy. Vstal jsem, vyndal z kapsy telefon a zavolal Higgsovi. Dnes nemá službu, takže jsem volal domů. Byl rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat