Následujících několik dnů jsem trávil střídavě likvidací své zásoby vodky a střízlivěním, během kterého jsem sám sebe přesvědčoval, abych další láhev už neotvíral. Jakýs takýs účinek to přesvědčování mělo asi po pěti dnech. 11.3. měl Tony Stephens pohřeb a to je ten druh akce, na které se nesluší chodit opilý. Je to také ten druh akce, na které mám problém se obléknout. Originelně jsem vsadil na černou a navlékl se do džín, které nosím už asi měsíc, vytahaného roláku a ošmajdaných kanad. Přes ramena jsem si přehodil kožený kabát - nejokázalejší kus mého šatníku. I přesto však mé ošacení nepůsobilo svátečně ani omylem. Kontrola před zrcadlem mi však potvrdila, že pohled na mě je smutný dostatečně.
Obřad začínal v půl jedné odpoledne, já do síně dorazil zhruba o čtvrt hodiny dříve. Těsně přede mnou dorazila skupina osmi vojáků. Černé barety se znakem Queen's Dragoon Guards dávaly tušit, že jsou to Tonyho kamarádi z armády. Ačkoliv cestou do obřadní síně mezi sebou docela živě diskutovali, v předsálí se jejich chování prudce změnilo. Jeden po druhém tichým hlasem vyjádřili soustrast Tonyho rodičům a sestře, aby si posléze každý našel nějaké místo, kde se mohl jakž takž pohodlně opřít o zeď a se sklopeným zrakem žmoulal svůj baret v upocených dlaních. Zachoval jsem se stejně jako oni. S tichým "upřímnou soustrat" jsem podal ruku Tonyho otci. Ten ji přijal, aniž by se na mne podíval. Tonyho matka svému manželovi plakala na rameni a sestra - seděla na lavici, zakloněnou hlavu měla opřenou o zeď a vypadala by skoro znuděně nebýt slz, které jí stékaly po tvářích.
Smuteční obřad šel nějak mimo mě. Celou dobu jsem koukal na rakev a přemýšlel o tom kdo a proč... Policie případ uzavřela jako nehodu. Neměla důvod se chovat jinak. Neměla k tomu důvod ani díky výhružnému listu za stěračem mého auta a neměla k tomu důvod ani když mé auto vybouchlo. Pro londýnskou policii neexistovala mezi útoky na moji osobu a Tonyho smrtí souvislost. Jediná, která napadla mne, byl Dunston. A o tom jsem těžko mohl někomu vyprávět. Do obřadní síně mne vrátil decentní sluchový vjem. Skupina vojáků tiše zpívala jakousi píseň a jejím prostřednictvím vyprovodila Tonyho na poslední cestě. Tonyho příbuzní seděli bez hnutí, koukali na rakev a vypadali při tom, jako by doufaly, že se Tony probudí. Chovali se stejně i když obřad skončil. Skončil právě včas. Nějak jsem na to už neměl nervy, tak jsem se sebral a odešel. Celou cestu jsem dumal, co mi v chlastání zabrání teď.
Stavil jsem se v kanceláři. Ne snad, že bych tam měl co dělat, ale budilo to alespoň zdání nějaké aktivity. Kabát jsem hodil na stůl, sedl si a pustil záznamník. Celkem nečekaně jsem slyšel něco jiného než prázdné šumění. Kdosi ke mě promlouval elektronicky zkresleným hlasem:
"Chceš vědět, kdo ti zabil kámoše...? ...a jde po krku i tobě? V devět večer buď na zastávce Custom House u doku Victoria."
Vyndal jsem ze záznamníku kazetku a strčil si ji do kapsy. Oblékl jsem si kabát a šel se domů podívat, kam to večer vlastně pojedu.
Žádné komentáře:
Okomentovat