Kapitola druhá

Hrst bolesti

Cestou do Camdenu jsem několikrát z kapsy vyndal ten papír, co jsem našel za stěračem. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít problém s pochopením dvou vět. Mé pokusy tedy končily vždy stejně - zakroutil jsem hlavou, protáhl obličej, papír složil a opět uklidil do kapsy. Když jsem tuto proceduru zopakoval popáté, rezignoval jsem a oddal se tupému zírání z okna autobusu.

Na policejní stanici jsem dorazil okolo jedenácté dopoledne. Ohlásil jsem se na vrátnici u nevysoké policistky, která mi s úsměvem ukázala směrem k lavici a řekla, že Higgs si pro mne za chvíli přijde. Nelhala. Martin Higgs u mne byl během pěti minut a dokonce s dvěma kelímky kávy z automatu, z nichž jeden jsem s díky přijal. Obvykle bývá dost hlučný, dnes nebyl a po mrtvole a lístku za stěračem se stal dalším impulzem k podumání. Ale jenom na chvíli... Takřka beze slova mne dovedl do márnice. Jedním gestem pokynul chlapovi v světle zelené zástěře, ten kývnul a dovezl před nás stůl se přikrytým tělem.

"Můžem?" zeptal se mě.

"Čim dřív, tim líp!"

Má odpověď mohla znít trochu cynicky, ale prostředí márnice mi nějak nedělalo dobře a já neměl nejmenší důvod si myslet, že by se to mohlo zlepšit. Higgs pokrčil rameny, odkryl mrtvole hlavu a podíval se na mne. Se strojeným klidem jsem sjel pohledem z Higgse na mrtvolu a o klid tak okamžitě přišel. Na stole leželo bledé tělo Anthonyho Stephense. Krev sice z těla smyli, ale přesto bylo vidět množství otevřených ran a podlitin. Těžko odhadnout, která z nich Tonyho vlastně stála život... Ne, že by to nebylo jedno...

"Znáš ho?" zeptal se Higgs a pronesl tak už třetí větu.

"To je Tony Stephens... kamarád z vojny..." odpověděl jsem mu roztřeseným hlasem "Co se stalo?"

"Pojď se mnou." řekl bez výrazu Higgs. Poté jsme se oba odebrali na pracoviště policejních techniků. Velké místnosti vévodil vrak Stephensova auta. Ford Taunus v tmavě červené metalíze byl usazen na jakémsi rámu, na němž visel uprostřed místnosti zhruba metr a půl nad podlahou. Pod ním v hloučku postávalo několik mužů v modrých pláštích a v něčem se hrozně důležitě šťourali. Higgs k hloučku přistoupil a chvíli s jedním z mužů diskutoval. Tedy spíš si od něj nechával něco vysvětlovat. muž v modrém plášti svůj výklad čas od času doplnil tím, že ukázal někam na spodek Fordu. Higgs celou dobu vlastně jen kýval hlavou. Když od hloučku mužů odešel beze slova pokynul, a tak jsem za ním opět odplápolal jako ocásek - tentokrát do jeho kanceláře. Tam jsme si sedli a až potom se Higgs rozpovídal.

"Takže asi takhle... Stephense na křižovatce sundal náklaďák. Stephens tam vlítnul na červenou a dostal jí přímo na komoru. Ten náklaďák taky zrovna pomalu nejel a v tý rychlosti se vo Stephensovo auto zvednul a levym přednim kolem prostor řidiče úplně zlikvidoval..."

"Higgsi, Stephens byl..."

"Počkej...ještě jsem neskončil... při vyšetřování na místě nehody se zjistilo, že vůbec nebrzdil... Taunusy ABS neměly, takže kdyby brzdil, stopy by tam nechal. A tam žádný nebyly. Tak sme vrak odvezli a technici se v něm rejpou. Zjistili, že ta kára měla zavzdušněnou brzdovou soustavu a tak brzdy nefungovaly, když měly..."

Chvíli sem na Higgse koukal, dumal a nakonec neodolal a vyslovil pochybnost.

"Higgsi, Co Stephense znám, neživil se jinak, než jako šofér. Chceš mi říct, že profesionální šofér by si při výměně brzdový kapaliny zapoměl tu soustavu odvzdušnit? To je blbej vtip!"

"Hele... a ty mi teď tvrdíš, že ho někdo zabil? Řekni mi kdo a proč a já se tim pak můžu zabejvat. Ale takhle nemam v ruce nic, kromě tvýho dojmu."

Musel jsem uznat, že má pravdu. Proto jsem sáhl do kapsy a na Higgsův stůl jsem hodil ten papír, který jsem našel za stěračem svého auta. Higgs papír rozložil a přečetl si slova, která na něm stála. Přečetl si je nejspíš několikrát, protože do toho papíru zíral dost dlouho...

"No... to je hezký... co to je?"

"To sem našel za stěračem, když sem se chystal jet za tebou..."

"No...do luftu si nevylít, takže asi blbej fór ne?"

"Jel sem autobusem."

"Aha... no... a souvislost se Stephensem?"

Napadala mě jediná a tu jsem před Higgsem jakožto policistou rozebírat nemohl. Tak jsem jen bezmocně sevřel rty a upřel pohled na papír v Higgsových rukách. Dočkal jsem se už jen jednoho přátelského doporučení.

"Běž domu a otevři si flašku... víc ti neporadim..."

Poslechl jsem. Doma jsem zatáhl žaluzie, pustil přehrávač a rozvalil se na pohovce. Společnost mi dělala jen láhev vodky a krabička cigaret. Vyprázdnil jsem jednu skleničku, chvíli na ní civěl, abych ji poté vztekle zahodil do rohu obýváku. Ze skříňky jsem vyndal pistoli a protože jsem během dneška získal silný dojem, že ji brzo budu potřebovat, vrátil jsem se s ní na pohovku a pustil se do čištění...