K Wellingtonovi jsem přišel v půl sedmé, v klidu jsem se usadil a dal si pivo. Měl jsem na něj hroznou chuť a tušil jsem, že až přijde Mitchell, už bych si ho nevychutnal. Uchopil jsem tedy sklenici a labužnicky smočil rty v jejím obsahu. Na ráz jsem vypil polovinu sklenice, otřel si pusu a zapálil si. Pomalým upíjením zbytku piva jsem zabíjel čas při čekání na Mitchella. Ten přišel se decentním zpožděním a aniž by pozdravil, jal se mi ho decentní oklikou vysvětlovat. Začal mi hlasem tichým, že ho slyšela půlka hospody, vyprávět o svých citových problémech a kdybych ho nezarazil, snad by ode mě chtěl i poradit (to teda od toho pravýho).
Nicméně povyprávěl i o tom, jak se dostal do Dunstonu. Začalo to poměrně standardně, když si s kamarády "přivydělával" vykrádáním aut a jakýsi pohublý dlouhán jim dodával informace. Onen dlouhán - říkal si Andrew Derris - jim poskytoval poměrně solidní zázemí. Za určitý podíl na "zisku", v případě zatčení platil kauce a právníky a dokonce sehnal i byty pro ty, kteří třeba zrovna neměli střechu nad hlavou.Jeho požadavky při spolupráci se ale zvyšovali. Časem pro něj začali vymáhat dluhy a výpalné, ještě později lámat ruce a nohy, když někdo platit nechtěl... Celou dobu, co jsem Mitchella poslouchal, mi něco nesedělo. Za celou dobu jsem od něj neslyšel, co mohl mít Derris - dle všeho sice poměrně vynalézavý, ale stále jen lokální gauner - společného s Vykupitelem. Byl to jen můj pocit, který jsem neměl ničím podepřen, ale Vykupitel vypadal na úplně jinou ligu než Derris. Když jsem se na to Mitchella zeptal, dozvěděl jsem se, že o nějakém Vykupiteli slyšel až v Dunstonu a nebylo to nic určitého. Ale v každém případě prý Derris pro Vykupitele "něco dělal". Nečekané zjištění, na které bych zřejmě sám nepřišel. Nic neřešilo... stále tu zůstává otázka, proč si Vykupitel vydržoval pár chuligánů na to, aby vymlátili pár liber z hospodského v East Endu. Možná to byla Derrisova "osobní iniciativa". Možná to byla taktika, jak si k sobě těch pár chuligánů přivázat. Vzhledem ke stupňování nároků je tu možnost, že si Derris jen vytvářel prostředky, kterými by mohl ty kluky vydírat ve chvíli, kdy by se jim něco už přeci jen zdálo trochu přes čáru a odmítli by poslušnost... Tohle Mitchell celkem pochopitelně nevěděl, protože se mu s tím derris ani nikdo jiný nesvěřil... rovněž pochopitelně.
U Wellingtona jsme seděli a klábosili zhruba dvě hodinky, během kterých se Mitchell dokázal neskutečně zničit. Následkem toho začal pitvat ty citové problémy, které vytáhl už při svém příchodu. Chvíli jsem ho soucitně poslouchal a, aniž bych vnímal, co vlastně říká, jsem si všiml, že se dokáže i celkem uspokojivě vyjadřovat, aniž by použil jiných souhlasek, než "š" a "ž"... Jelikož se ale nejmenuji Henry Higgins, tento jev jsem hlouběji nezkoumal, nevyvodil žádné závěry, ani Mitchella neučil mluvit normálně. Jen jsem zaplatil a odešel. Chtělo se mi zavolat Higgsovi a poptat se na Derrise, ale došel jsem k závěru, že ráno bude dotyčný policista ochotnější. Tak jsem se šel vyspat...
Žádné komentáře:
Okomentovat