neděle 12. listopadu 2006

Kapitola třetí

Další pán na holení

Probudily mne první ranní paprsky, které se nějak protáhly škvírami mezi žaluziemi. Opláchl jsem si obličej, oblékl se a odjel do kanceláře. Zbytkový alkohol způsobil, že jsem na včerejší hrozbu za stěračem pozapoměl a použil k přepravě své auto. V okolí mé kanceláře bylo nezvykle plno, takže jsem musel zaparkovat o blok dál a ještě na zákazu.

Na chodbě jsem už ani nevím pokolikáté zakopl o nějaký květináč, ale bylo mi dost špatně a klení je tak namáhavé... Tak jsem si jen odplivl a vstoupil do kanceláře. Sedl jsem si, ze zásuvky vyndal 40% anestetikum a jal se zahánět bolest hlavy. Při tom mi asistovala i krabička Chesterfieldek. Pustil jsem rádio. Zrovna hráli titulní melodii z filmu Top Gun, zřejmě v podání Joea Satrianiho. Její tóny byly nachutně povznášející, tak jsem rádio zase vypnul. Měl jsem v sobě zhruba půl lahve i krabičky cigaret, když mne napadlo, že bych mohl zkusit zavolat Chicovi. Sáhl jsem po sluchátku a chystal se vymačkat číslo. K tomuto úkonu připravený ukazovák ztuhl těsně nad klaviaturou mého telefonu, neb jsem si uvědomil, že mi tu Chico nenechal číslo. tak jsem se sluchátkem praštil a přestal si ho všímat.

Pomalu jsem se sám propíjel dnem, aniž by mne cokoliv nějak rušilo. Konzumaci Jamesona jsem občas proložil kávou nebo čajem, abych si udržel alespoň zdání jasné mysli. Okolo druhé odpoledne jsem si skočil na jídlo. Říkejme mu třeba oběd (i když to bylo toho dne první pořádné sousto - snídani mi opět suplovala osvědčená sestava kafe+cigareta). Nebylo kam spěchat, tak jsem si žvanec vychutnával skoro dvě hodiny a dá se říci, že jsem při tom i vystřízlivěl. Dojedl jsem a dopil, a pak několik minut jen tak seděl a koukal z okna hostince. Celou tu dobu na mě celkem nervózně koukal číšník a párkrát se zaskočil zeptat, jestli si ještě něco dám. Když u mne byl počtvrté, zaplatil jsem a vrátil se do kanceláře.

Už na chodbě jsem slyšel intenzivní drnčení telefonu. Než jsem k němu došel, přestal. Nevadí, jestli mi někdo chtěl něco důležitého, zavolá znovu. Zavolal. Když jsem sluchátko zvedl, poněkud rozladěným hlasem ke mě promluvil Higgs. Zase.

"Crayfishi, tys musel někoho strašlivě nasrat..." bručel do telefonu malý velký policista tak, že nebylo pochyb o tom, jaké velké úsilí ho stojí relativně klidné vyjadřování.

"Když tě tak poslouchám...myslíš ještě někoho kromě sebe?"

"Před chvílí ti odtáhli auto, protožes ho zaparkoval na zákazu stání. Naložili ho, odvezli na záchytný parkoviště. Tam ho chtěli vyložit a hádej co? Řachlo a zabilo tři lidi!"

Párkrát jsem naprázdno otevřel pusu, než jsem se zmohl na nějakou reakci, ze které by něco měl také Higgs: "Cože?" Netvrdil jsem, že to bude inteligentní reakce...

"Seš hluchej? Někdo ti dal bombu do auta! Co si kde a hlavně komu proved?"

"Ale to sem pochopil, ale...kdy mi jí tam kdo dal? Tim autem sem jel ráno do kanclu..."

"Buď ještě u tebe před barákem a nebo tam, kdes parkoval...to je jednoduchý."

"Ne tak úplně - kdyby mi ji tam dal ještě doma, tak by to auto nejspíš vybouchlo se mnou už cestou, ne? A kdyby mi jí tam dal až tam, odkud ste to odtáhli, tak by to byl pěknej idiot, protože když stojí jediný auto na zákazu stání, tak mu mohlo bejt jasný, že majitel s nim toho dne domu asi nepojede."

"Třeba myslel, že jenom dostaneš botičku."

"No dejme tomu, ale jak by se ty policajti hrabali u toho kola, mohli by na tu nálož narazit..."

"Hele...nešťourej se v tom, my tu na to máme lidi. Jestli chceš, přijeď, třeba už budem něco vědět..."

Tak jsem se tedy opět táhnul za Higgsem. Opět jsme se stavili na technickém oddělení, kde mi bylo řečeno asi tolik, že jsem měl nemalé štěstí, že ta bomba nebouchla pod zadkem už mě. Spínač, který bombu odpálil, byl namontován na odpružení předních kol mého Fordu tak, že k sepnutí a tím odpálení nálože, došlo při určitém stlačení pružin. K výbuchu tedy mohlo dojít při přejíždění kanálu, díry v asfaltu, železničního přejezdu... Jelikož jsem ráno měl kocovinu, jel jsem velmi klidně a k potřebnému stlačení pružin nedošlo. Nicméně i tak byla exploze jen otázkou času. Došlo k ní až když auto spouštěli z odtahového vozidla a místo jednoho špatného čmuchala zabila tři policisty...

 

4 komentáře:

  1. tý snídani rozumim

    OdpovědětVymazat
  2. No......ačkoliv už nějakej pátek docela důsledně nekouřim a kafe piju jenom s rumem... Najdou se situace, kdy je to jediná snídaně, kterou tělo přijme...

    OdpovědětVymazat
  3. jojo...kafe se šutrem a dlouhej kouř :-)))

    OdpovědětVymazat
  4. Před šutry...dávám přednost Rozumně Uložené Měně... ale jinak v pořádku...;-)

    OdpovědětVymazat