Kapitola sedmá

A co takhle se zkusit zase probrat?!

Neustálé ohlížení přes rameno mě už pomalu začínalo unavovat. Strach jsem sice měl, ale nějak jsem během několika málo dní otupěl. Přestal jsem navštěvovat rodiče, abych je nevystavil nebezpečí. Po hlubší úvaze jsem došel k závěru, že je to opatření vlastně zbytečné, protože pokud je ten "Vykupitel", co mě bůhvíproč nemá rád, schopen dostat se ke mně do kanceláře, je jistě schopen si v notesu přečíst telefonní čísla a podle nich v seznamu vyhledat adresy. I přesto jsem se cítil o něco lépe. Strach také způsobil, že jsem přestal chlastat. Tedy - že jsem chlastal o něco méně. Místo kořalky jsem začal chroupat pistáciové oříšky a kdybych se třeba oholil, možná bych se i poznal v zrcadle.

Listoval jsem svým telefonním seznamem. Myšlenky bezcílně bloumaly světem, ale nejčastěji se zaměřovaly na Chica. Kdyby se najednou chtěl objevit ve dveřích a se svým běloskvoucím úsměvem od ucha k uchu (díky němuž mu vždycky docela divoce pulzovala nějaká žíla na čele a lidi se mu kvůli tomu smáli) mi oznámil, že teď jsme na toho Vykupitele dva. Ani to by nebylo moc, ale i tak by se mi dýchalo o něco lépe. Jeho telefonní číslo v seznamu mám...bohužel jen do londýnské kanceláře a on teď úřaduje na Trinidadu v mámině hospodě. Do pytle aspoň pohled se zpáteční adresou kdyby mi chtěl poslat!

Nicméně kromě Chica mi padlo do oka ještě jedno jméno, na něž jsem dosud nepomyslel. Henry Mitchell. Pokud se dobře pamatuji, za odvoz z Ameriky slíbil býti nápomocen v případě potřeby. A ta potřeba nastala. Pokud Vykupitel měl něco společného s Dunstonem, Mitchell by mohl něco vědět. Nejspíš toho nebude moc, ale aspoň směr by ukázat mohl. Pro začátek. Sáhl jsem tedy po sluchátku a dotyčnému chuligánovi zavolal. Ten hovor přijal asi po třetím zazvonění a vůbec nezněl tak ochotně, jak by se slušelo. Nicméně nechal se přesvědčit a tak jsme se domluvili celkem bez problému na sedmou večer téhož dne v hospodě Vévody Wellingtona.

Pomalu jsem položil sluchátko a přemýšlel o rozhovoru s Mitchellem. Vůbec nebyl rád, že mu Dunston připomínám. Nedivím se mu - mě to místo také nijak neokouzlilo. Nehledě na to, že tam po mě stříleli. Ani nevím proč, ale měl jsem z toho hovoru dobrý pocit. Nebylo v tom nic víc, než naděje, že se dozvím něco, co mi pomůže hnout se z místa, ale prozatím to stačilo.