Kapitola první

Zase při starym

Na okna mé kanceláře řídce a téměř nehlučně dopadaly kapky svěžího březnového deště. Ačkoliv mám vodu rád vlastně jen ve vaně, dnešní počasí mi nevadilo. Ono padající mokro zvýraznilo kontrast mezi nemnoha barvami, jež bylo možno za oknem vidět. Vypadalo to, jako by ten déšť z ulic odplavil poslední zbytky zimní břečky, která mi díky soustavnému solení už skoro sežrala podrážky u bot. Město vypadalo tak nějak čistší.

Otočil jsem se od okna a zahleděl se na svoji novou židli. Hezky vypadající kancelářské křeslo s vysokým opěradlem a potažené buvolí kůží slibovalo pohodlí. Ne snad, že bych měl nějak zhýčkanou zadnici, která by nevydržela na té staré rozvrzané židličce, kterou jsem tu měl. Ani nemám nijak nezkrotnou touhu honem rozfofrovat těch sto tisíc liber... jen po návratu z Ameriky jsem se jednou přišel podívat na svou kancelář a z toho pohledu mi nějak nebylo dobře. Místnost připomínala spíš holobyt, než kancelář. Tak jsem si koupil nějaké vybavení. Nový stůl, novou židli, na podlahu koberec... a sodobar. Na tom jsem obzvláště lpěl - vzpoměl jsem si na podzim, když sem za mnou chodila Jane a spolu jsme při dumání nad jejím ztraceným synem popíjeli irskou, kterou nebylo čím ředit a tak jsme zanedlouho sotva chodili. Irskou mám sice rád, ale na žízeň se to pít nedá.

Jediné, co zůstalo, byla registračka. To je jedno, že je prázdná. Vždycky jsem měl pocit, že omlácená plechová registračka nesmí v kanceláři soukromého vyšetřovatele chybět a toho pocitu jsem se nikdy nezbavil. Na registračku přibyl pouze přehrávač. Ten se sem přestěhoval ze staré skříně, kterou jsem vyhodil a novou už nepořizoval, protože v ní nikdy nic uskladněno nebylo. V tomhle se sice nelišila od výše zmíněné registračky, ale narozdíl od té skříň nijak nedotváří image soukromého detektiva.

Z přehrávače dost hlasitě duněli Rammstein s písničkou Hilf mir (a jak pevně doufám, přiváděli k šílenství moji sousedku, která nijak nepolevovala v úsilí přetvořit naši společnou chodbu v deštný prales a tím přiváděla k šílenství mě). Ačkoliv německy neumím úplně nejlépe, některým textům Rammsteinů kupodivu nemám problém porozumět. A kdykoliv se mi přihodí, že jim porozumím, divím se, o čem všem se dá zpívat. Zrovna Hilf mir se tvářila jako instruktážní textík hasičského sboru. Proč ne - i na hnůj se dá napsat óda...

Zanechal jsem bezcílného bloumání místností a posadil se do křesla. Mírně jsem se svezl, abych si mohl opřít hlavu o opěradlo, nohy vyhodil na stůl a koukal do stropu. Napadlo mě, že by to chtělo vymalovat, ale na štětku zrovna nemám náladu, tak jsem své myšlenky zkusil upřít někam jinam. Nedaly se a začly těkat od jednoho k druhému bez nějakého zjevného systému. Tu jsem si s úsměvem vzpoměl na Vánoce, když jsem obdaroval rodiče dovolenou v Karibiku a máma ze mě páčila, kde jsem na to vzal. Úsměv trochu zhořknul, když jsem se ve svých myšlenkách přes Karibik dobral k Chicovi, který po Dunstonském mecheche odjel navštívit matku, byl tam už tři měsíce a nevypadal, že by se mu chtělo zpátky do Londýna. Dokona mi úsměv na rtech zmrznul, při vzpomínce na Jane. Poměrně rychle jsem si na její přítomnost zvykl a když se ode mne odstěhovala, nemohl jsem odvyknout. Celkem často jsem se přistihl, jak držím v ruce telefon, zírám na její číslo v seznamu a řeším takřka hamletovskou otázku, zda volat, či nevolat. Ještě jsem nepřišel na nějakou rozumnou záminku, takže nevolat.

Z jalových úvah mne vytrhlo zvonění telefonu. Aniž bych nějak výrazně změnil svoji pozici v křesle jsem sáhl po sluchátku.

"U telefonu Crayfish, co pro Vás mohu udělat?" vyplivl jsem do mluvítka nacvičenou formulku.

"Nazdar Bobe...tady Higgs... Mohl by ses zastavit, prosímtě?" odpověděl mi nevesele hlas v telefonu.

"Ale jooo...co se děje?"

"Potřebuju identifikovat tělo. Nějakej chlap, co se zabil v autě - v peněžence měl tvou vizitku."

"Mhm...tak jo, za chvíli tam budu." odpověděl jsem a položil sluchátko. Mrtvola s mojí vizitkou v kapse. Vzrůšo na obzoru... Vstal jsem, sundal z věšáku bundu a odešel z kanceláře.

Chystal jsem se zasunout klíč do zámku svého auta, když jsem si všiml ne zrovna malého listu papíru za stěračem. Vytáhl jsem jej a podíval se, co na něm stojí... na upozornění na špatné parkování to byla příliš velká plachta. Velkými tučnými písmeny na papíře stálo:

POSTAVIL SES PROTI NEJVYŠŠÍMU. VYKUPITEL V POPELU POHŘBÍ TVÉ JMÉNO, SKONČÍŠ JAKO NEJBÍDNĚJŠÍ Z KACÍŘŮ. I.

Tak šroubovaný text jsem dlouho neviděl a nebýt té mrtvoly, kvůli které mi volal Higgs, asi bych se tomu i zasmál. Takhle jsem se jen zmateně rozhlédl kolem sebe hledaje někoho, koho bych se mohl přeptat, kdo se mi takhle po ránu motal kolem auta. Nikde nikdo. Tak jsem vrátil klíče do kapsy a do Camdenu jel autobusem.