Viděl sem je živý...

...sice jen z chodby, ale viděl!
Kdo jsou ti oni, které jsem viděl živé, to už jsem tu psal. Kdyby to přeci jen někdo prošvihl, tak se jedná o legendu death metalu - anglickou skupinu Bolt Thrower. Včera se po nějakých cca 10 letech ukázali v Čechách. Zahráli v Abatonu a hned zas pádili, protože dneska hrajou v Mnichově. Velmi kvalitní předehru jim poskytly skupiny s tak poetickými jmény jako Necrophagist, Nightrage a Malevolent creation. Sháněl jsem se po playlistu. Fakt, že jsem ho nesehnal, mne moc radost nekazí. Bolti zahráli (jak to hudebníci, kterým to aspoň trochu pálí obvykle dělají) většinu svých nejpovedenějších kusů, jako No Guts no glory, The 4th crusade, Mercenary, Behind enemy lines nebo Powder burns, a samozřejmě nezapoměli udělat trochu reklamu novému albu Those once loyal...

Něco z osobních zážitků. Kulturní zážitek jsem společně se svým spolužákem ze základní školy zahájil, za přihlížení abstinující kamarádky, hašením po cestě ulovené žíži. Uhasili jsme ji dvěma plastovými kelímky krušovického Mušketýra během hudební produkce první vystupující skupiny. Při odlivu fanoušků, který nastal vždy, když jedna z kapel skončila, jsme se poměrně bez problémů dostali až do bezprostřední blízkosti pódia. Tam už se problémy dostavily. Vzaly na sebe dvojí podobu. První měla formu rozdováděných fanoušků, kteří se o svůj prožitek toužili podělit a obvykle pro tento účel zvolili krajně nevhodný prostředek a sice strkání do všech v nejbližším okolí. Obzvlášť kvalitně si to vychutnala kamarádka, která byla činností těchto živlů smýkána přes půl sálu, aniž by o něco takového stála. Jelikož byl původcem vždy jeden a tentýž člověk, byla dotyčná dožraná. Byla dožraná natolik, že když do ní bylo jebnuto už asi po čtvrté, ihned po nalezení rovnováhy jala se mstít. Byla dožraná dokonce natolik, že si v klíčový moment nevšimla, že se mstí někomu úplně jinému...

Druhým problémem, který se však týkal už jen mne, byl již výše zmíněný Mušketýr. Mi nějak nesed a já měl pocit, že se pod pódiem poseru. Zdekovali jsme se zpod pódia, ale pocit nezmizel. Vlastně chvílemi sílil. Jednou byl dokonce tak silný, že jsem šel vyhledat toaletu, ale nijak jsem nespěchal smířen s tím, že to stejně nejspíš nestihnu... Nakonec pomohl pohled na frontu před onou místností a já se se slovy: "Říkejme tomu planý poplach." vrátil ke grupě. Kamarád mi poté zahrál na nervy otázkou, jestli nechci pivo... Šli jsme se mnou na chvíli na vzduch, křeče povolili a tak jsme se mohli směle vrátit do sálu, abychom si vychutnali ty, kvůli nimž jsme všechna příkoří podstoupili. Do sálu už se nevešla ani noha, zůstali jsme tedy stát v chodbě. Ale slyšet bylo dobře a rád bych řekl, že jsem si to užil, ale... pohled na poněkud zkroušenou kamarádku neustále odváděl moji pozornost...

No...když to tak po sobě čtu, tak to vypadá, že bych udělal nejlíp, kdybych zůstal sedět doma. Takže závěrem vás ujišťuji, že to byl fajn večer...;o)