Po desáté hodině dopolední jsem byl vymydlený, čistý, s tváří hladkou jak dětská prdýlka na Dunstonské policejní stanici. Seděl jsem naproti psacímu stolu staršímu než celý Dunston, za kterým v sametem potaženém ušáku seděl šerif, který zjevně věděl, jak si udělat pohodlí. S představováním se nenamáhal, asi čekal, že si jméno přečtu na štítku na košili. Nebo možná nečekal, že by mne jeho jméno zajímalo. Nakonec - já mu to své také nevnucoval.
"Tedy kolik?" optal jsem se bez větších okolků.
"Neztrácíte čas... ale nakonec proč taky... kolik lidí budete potřebovat?"
"Kolik je těch vandráků a jak moc jsou vyzbrojený?"
"Tak to nikdo přesně neví. Kolem šedesáti. Zbraně...většinou se rádi ukazujou s taovejma okázalejma kouskama - velký revolvery, Desert Eagly... nějaký lovecký zbraně taky maj."
"Tak deset lidí by mělo stačit."
"Dobře..." řekl šerif, zvedl sluchátko a vytočil číslo zřejmě na některého z pánů, se kterými mne v noci navštívil. Do telefonu řekl předpokládaný počet najímaných, chvíli mlčel, kývl. Pak dlaní přikryl mluvítko a směrem ke mně řekl: "50 000 dolarů pro každýho."
"V librách by to nešlo?" optal jsem se "Řekněme tak 30 000 liber by bylo akorát..."
Šerif zopakoval můj požadavek do telefonu, počkal na odpověď. Kývl, položil sluchátko a téměř obřadně mi řekl: "Dohodnuto."
"Výborně. Teď mi prosím řekněte něco o tom ostrově. Kde tam žijou, jak se tam dostávaj, jak se tam dostanu já, aby o mě nikdo nevěděl...? Povídejte..."
"NA Vancouveru je vlastně jen jedno větší město - Victoria. Je to vlastně přes vodu naproti Everettu. To je jihovýchodní cíp ostrova. Ten se pak táhne podél pobřeží k severu, ale tam už pořádně nic neni. Pár osamělejch rybářskejch chat, některý k pronajmutí. Ty vandráci žijou v nějaký svojí osadě přímo na sever od Victoria kousek od pobřeží Vancouveru. Oni se tam dostávaj pronajatejma člunama... Těma pronajatejma rozumějte spíš kradený... ještě sem totiž neslyšel, že by se některej vrátil majiteli nebo že by některej majitel dostal zaplaceno... Myslim, že maj nějaký známý i mezi rybářema v Everettu a ve Victorii, takže dostat se tam, aby o vás nevěděli nebude jen tak..."
"Asi se tam pojedu podívat...nedoprovodíte mne?"
"Proč ne...ale až po službě. Ta mi končí v sedm večer. Počkejte na mě v baru...tam už ste byl."
Kývl jsem a odjel se do hotelu připravit. Na cestu do Ameriky jsem se vybavil celkem solidně, takže teď jsem neměl problém. Do brašny jsem zabalil buzolu, dalekohled a sendviče s tuňákem k sváče... Ve Victorii ještě bude potřeba koupit mapu... Hodil jsem na sebe maskáčové kalhoty a vlněný svetr a v šest jsem se sebral a odjel do Dunstonu. Trochu jsem se bál, že v místním baru budu trochu pěst na oko vzhledem ke svému ustrojení, ale když jsem vešel do místnosti, obavy mne opustili. Ono to tu vlastně bylo celkem normální se před cestou do hospody s úpravou zevnějšku příliš nezdržovat... Po čtvrt na osm přišel šerif, pokynul mi, já si došel do auta pro brašnu a vyrazili jsme na cestu. Jeli jsme šerifovým autem k šerifově domu na pobřeží. Bydlel v nevelkém, ale bytelném a pohodlném srubu se ženou, dvěma pubertálními syny a hodně starým psem. Měl svůj člun, který jsme použili pro plavbu na Vancouver. Na Vancouveru žil šerifův tchán, který mi laskavě přenechal mapu ostrova a řekl mi o něm i pár podrobností, které šerif sám nevěděl. Já, šerif a jeho tchán jsme se pak v noční tmě, vyzbrojeni dalekohledem s noktovizí, vydali na průzkum místa pravděpodobného pobytu bandy vandráků, kteří sužují stát Washington...
Žádné komentáře:
Okomentovat