Kapitola šestnáctá

Nuda v Londýně
Začal říjen. Už včera. Je to asi tři týdny, co Higgs říkal, že něco zkusí... Obden jsem mu volal, jestli mu ten jeho experiment přináší nějaké výsledky. Nepřináší. Nevěřili byste, kolika sprostými slovy se dá taková prostá odpověď, jako je "Ne", doprovodit. Strašná nuda, šílená bezmoc; obé doprovázeno čím dál větší Janinou nervozitou. Beny je z domu skoro měsíc a pořád se o něm nic neví.

Tohle přesně je situace, kdy jsem vděčný za slečnu Diamondovou a naše bitky o květináče. Upřímně a bez odporu se přiznávám ke zvědavosti - jak dlouho mi asi tenhle vděk může vydržet, než mi prdne v kouli a já dotyčnou zastřelím tou pistolí, kterou od rána do večera rozebírám a zase skládám a čistím... Pohlédl jsem na telefon

"Higgsi kurva ozvi se už!!" Asi jsem to řekl dost nahlas, protože během pár vteřin mi na dveře bušila slečna Diamondová a křičela, že si vyprošuje podobné vulgární projevy, když má v kanceláři zákazníky... V odpověď se jí dostalo pouze otráveného "Ale no jo furt". Co ona na to, nevím. Pro mne bylo bez tak důležité jen to, že přestala bušit... Sebral jsem se a po dlouhé době zašel do posilovny. Doba to byla zřejmě opravdu dlouhá, protože majitel naq mne koukal jako by mne neznal a na své skříňce jsem dokonce našel výzvu k zaplacení/vyklizení. Vrátil jsem se tedy ke vchodu a zaplatil. Toho dne se mi cvičilo dobře. Z té nudy jsem byl sic zničený, leč energie jsem měl na rozdávání, takže jsem při cvičení stihl i pozorovat okolí. Všiml jsem si jedné řekněme starší slečny v luxusním cvičebním úboru, která se (kromě tun make-upu na obličeji) prala ze všech sil se strojem na posilování zadní části stehen...

"Pane Gravesi, mohl byste sem prosím přijít..." vyšlo z ní poznenáhlu. Odkudsi se vynořil onen bývalý boxer, který to tu vlastnil a milým, pro něj až nepatřičným hlasem pravil: "Jistě madam, potřebujete pomoc?"

"Ano. Už jsem unavená. Mohu z toho mučidla slézt?"

"Ale vždyť jste odcvičila pouze jednu sérii. "

"To nestačí?" Otázka to byla pravdaže blbá, ale na madam bylo vidět, že to myslí vážně...

"No...měla byste udělat alespoň tři série, aby cvičení přinášelo výsledky."

"Tři?" zděsila se madam "To nezvládnu!"

"Tak cvičte s menší zátěží, ale opravdu je potřeba, abyste těch sérií odcvičila více. Jedna je málo."

"Dobře, ale já nevím jak si mám tu zátěž zmenšit, mohl byste vy..."

"Samozřejmě." pravil Graves s lehkým zdvořilým úklonem. Přistoupil ke kleci se závažím a ztuhl. "No...možná, že byste mohla jít zkusit jiný stroj...pokud se opravdu cítíte unavená, nemá smysl to nějak lámat přes koleno..."

"Tak vidíte." odvětila madam neohrabaně slezla ze stroje a šla vyzkoušet něco jiného... Graves chvíli na stroj koukal a kroutil hlavou. Po chvíli se sebral a vrátil se k recepci. Když procházel okolo mne nedalo mi to a zeptal se: "Proč jste tak ztuhl, když jste pomáhal té dámě ?"

"Víte s jakou hmotností cvičila? odpověděl mi otázkou "S pěti kilogramy. Ona si na tu lavici vlezla, udělala nějakých šest - sedm opakování s pětikilovým závažím a už nemůže. Skoro bych se vsadil, že se doma bude prohlížet, jestli náhodou není příliš svalnatá..."

"Sedm opakování s pěti kilama? Za to vám někdo platí, jo???"

"No přece se na to nebudu koukat zadarmo." řekl a odešel. Musel jsem uznat, že má pravdu. Tahle posilovna nebyla nic nóbl, ale přesto sem chodili lidé z nejbližšího okolí, mezi nimiž se našli i takoví zdravě žijící nadšenci, jako byla výše popsaná hérečka. Pohled na ně byl opravdu bídný. Nevěděli co cvičit nevěděli jak cvičit, na některých strojích neuměli ani sedět... To byly chvíle, kdy jsem celkem s láskou vzpomínal na armádu. V kasárnách samozřejmě také byla posilovna - žádný luxus, ale byla tam - kde jsem byl pohledu na podobné lidi ušetřen. Občas - když se nedaří a já jen tak čumim, kde co lítá - mám chuť se do armády vrátit.