...důležitý je nenechat se unést...
V nemocnici jsem se moc neohřál. A to doslova - popraskaly jim tam někde trubky dodávající teplou vodu do radiátorů, radiátory netopily a zima tam byla větší, než venku. Kotník mi upatlali nějakou mastí (která smrděla víc než ta noha samotná), obvázali a poslali mne domu s tím, že ráno si to mám sundat a kdyby něco, přijít se ukázat. Po této instruktáži mne Higgs odvezl domů. Vpajdal jsem do bytu, přišla mne s úsměvem na tváři přivítat Jane a když uzřela mou nejistou chůzi, úsměv zmizel.
"Co se ti stalo?"
"Narazil jsem na Mitchella..."
"Cože? On se jako normálně fláká po ulici? To ste se poprali? Co se stalo?"
"Normálně sem tak bezcílně bloumal po Londýně, čuměl do výloh a jednou sem se ohlíd a on šel přímo proti mně... V ruce tašku s nákupem, užíral nějakej rohlík. Jak mě zmerčil, zahodil tašku a začal utíkat. Běžel sem za nim. Cestoou sme vzbudili pozornost jednoho pochůzkáře, kterej se rozhod, že s náma dá řeč. Mitchell ho porazil...no jak se tak válel, zkusil mě chytit za nohu. Nechyt, ale vyved mě z rovnováhy, já spad ze schodů, přitom sem nějak blbě došláp na nohu...a přivodil si těžkou destorzi kotníku... Vezme to tak tři-čtyři dny, než budu moct aspoň normálně chodit. Co se mezitim bude dít s Mitchellem... no doufám, že teď už ho Higgs najde..."
"Já taky. A ty si koukej někam sednout, vyhodit kopyta a relaxovat, ať tu nohu dáš do kupy co nejdřív!"
"Dle rozkazu madam!" odpověď jsem doplnil zasalutováním. Poté jsem udělal čelem vzad a šel vyhrabat hůl. Po dědovi jsem zdědil, kromě revolveru, ještě vycházkovou hůlku. Je z tmavého dřeva, má mosaznou hlavu a na ní vyrytá výsadkářská křidélka. Služba u výsadkářů je taková rodinná tradice... Když jsem ji našel, postavil jsem se a zkusil se o ni opřít. Vypadá sice fortelně, ale přeci jen už je 50 let stará. Vydržela, tak jsem s její pomocí odkulhal ke křeslu v obýváku. Nohu jsem si podložil stoličkou a hůl choval na klíně. Jane mi přinesla čaj a posadila se ke mně.
"Copak to máš?" pokynula hlavou směrem k holi
"Hůl." odpověděl jsem ... asi blbě...
"Tak to jsem ještě poznala, že to není lehátko..." reagovala na to Jane s úsměvem
"Ta je po dědovi. Zdědil jsem po něm revolver a tuhle hůl. Revolver mi jeden z Mitchellovejch kumpánů hodil do žumpy na jednom statku kus za Londýnem, takže ta hůl je všechno, co mi po něm zbylo..."
Jane se podívala na hůl a palcem pohladila rytinu na hlavě.
"Taky byl parašutista?"
"Jo...já šel do armády vlastně kvůli němu. On prošel spoustou akcí během druhý světový a když sem byl ještě prcek, tak mi o tom vyprávěl. Hrozně se mi ty jeho historky líbily. Až tak moc, že sem v zelenym skončil taky."
"Hmm...dneska už to asi neni taková romantika, jako v jeho době, že...?"
"To ne. Ona to vlastně asi nebyla romantika ani tehdy... Některý detaily zmínil až když sem byl starší... V Ardenách jeho divize hasila americkej průser. Jednou na nějakym průzkumu ze zálohy napadly německou motorizovanou hlídku. Vyprávěl mi, jak po zásahu protitankovym granátometem začalo jedno z vozidel hořet. Ten zásah samotnej přežil jen jeden člověk. Zkoušel vylézt ven z hořících trosek, ale jak byl uprostřed toho žáru, tak se mu začal vařit mozek a tim tlakem mu normálně vybouchla hlava... moc romantickej pohled to asi nebyl. Já byl asi dost bledej, když mi to vyprávěl, protože když to dovyprávěl, podíval se na mne, poplácal mne po rameni a řek mi 'Válčení je v podstatě svinstvo chlapče, ale když na to přijde, někdo to dělat musí...' Blbě mi bylo dál."
Jane na mne beze slova koukala a taky byla kapku pobledlá. Možná jsem si to naturalistické vyprávění mohl odpustit...
Žádné komentáře:
Okomentovat