Cestou za moře jsem kopíroval trasu, po které zřejmě utíkal Mitchell. Zkoušel jsem se vyptávat personálu. Ani jsem nečekal, že by si Mitchella někdo pamatoval. Navíc bůhví kdo měl tehdy službu... Takže mě nepřekvapilo a ani nezklamalo, že jsem byl za své otázky odměněn obvykle jen krčením rameny. Daleko nervóznější jsem byl kvůli tomu, že jsem tu sám a takřka neozbrojen. Jane i přes svou situaci nedostala dovolenou a Chico zůstal v Londýně, aby mi dal vědět, kdyby se něco dělo na domácí půdě.
Ve Vancouveru jsem si půjčil auto. Chvíli jsem okouněl u Porsche Cayenne. Když jsem si všiml, kolik stojí zapůjčení na jeden den, vzal jsem zavděk nějakou místní šunkou. Naházel jsem věci do kufru a nabral směr jih. Z Vancouveru je to na kanadsko-americkou hranici jen kousek, ale já si stejně žádné čáry nevšiml. Co jsem slyšel, tak kanadsko-americká hranice je nejdelší otevřenou hranicí na světě. To je nejspíš dáno velmi přátelskými vztahy obou států... Tedy s vyjímkou roku 1812, kdy Američané Kanadu napadli a Kanaďané je za to vypráskali. Ale to už je dávno. Že jsem v USA jsem si všiml až ve chvíli, kdy jsem dojel do Dunstonu. To je město...městečko...to je takovej vidlákov severně od Everettu. Everett je taky vidlákov, jen to trochu víc tutlá. Leží na pobřeží Pacifiku, živí se rybolovem, turistama a celkem dost chlapů taky dělá v měděných dolech, které se nacházejí kousek od Dunstonu. Ti jsou možná příčinou toho, že ačkoliv se Mitchell téměř jistě nachází právě Dunstonu, já se musel ubytovat v Everettu, protože v jediném větším Dunstonském hotelu jsem se dozvěděl, že "...tam maj postele plný těma horníkama..." . Menší penziony ve mne vzbudily dostatek hůrzy na to, abych zkusil štěstí v Everettu...
Výsledek byl ten, že jsem utratil nehorázné peníze za benzín, když jsem do Dunstonu denně dojížděl, abych pak v baru, kam jsem chodil poslouchat místní drby, hrál sám se sebou kulečník a popíjel u toho limonádu... Poslouchat místní drby a pít k tomu zázvorovou limonádu je patrně jeden z nejhorších stravovacích návyků. Možná horší než kafe a cigareta k snídani. V každém případě mi to nic nepřinášelo. Rozhodl jsem se pro aktivnější přístup k věci. A tak jsem jednou místo kulečníku usedl na barovou stoličku. Trvalo mi asi tři sklenice zázvorové limonády, než jsem se osmělil a oslovil barmanku. Tato se přede mnou čas od času objevila a zeptala se, jestli chci ještě sklenici limonády a já se přitom cítil jako by mi bylo deset a ona byla moje babička. Když se přede mnou zase objevila, tento pocit jsem překousl a zeptal se:
"Neznáte nějakýho Mitchella?"
Děvče na mne pohlédlo pohledem roztomile plachým a odpovědělo: "Nějakýho asi jo...ono jich tu žije poměrně dost, víte...takže hledáte nějakýho konkrétního nebo si mám vybrat...?"
"Aha...promiňte. Křestním se jmenuje Henry. Dost vysokej, holohlavej...angličan..."
"No tak to mi nic neříká." odpověděla a odešla, aniž by mi nalila tu limonádu. Alespoň k něčemu to bylo dobré. Koukal jsem za ní a přemýšlel o tom, jak rychle se roztomile plachý pohled změnil v podrážděný. Nic mi sice neřekla, ale budu sem chodit otravovat častěji a ono z ní možná něco vypadne. Nebo z někoho jiného. Nechal jsem na baru pár mincí a odebral se na cestu do Everettu. Bylo okolo jedenácté v noci, obvykle bývá prázdná silnice. Tentokrát nebyla. Kousek za mnou jsem viděl pár světel. Řidič toho auta měl evidentně naspěch. Předjel mne a když byl přede mnou, prudce zabrzdil, čímž mne donutil k témuž. Z auta vystoupili tři muži. Vystoupil jsem také a prohlédl si je. Nevypadali nijak zvláštně, pozornost budil pouze předmět, který měl v ruce jedne z nich. Na dané místo se totiž vůbec nehodil... tedy pokud někde u silnice mezi Everettem a Dunstonem není baseballové hřiště. Jestli není, tak mi tou pálkou nejspíš chtěli ublížit. Zastavili se asi pět metrů ode mne a jeden z nich promluvil:
"Ty hledáš Mitchella?" Z očí mu to sice nekoukalo, ale zřejmě to byl z těch tří nejinteligentnější jedinec.
"Pomůžete mi ho najít?" zeptal jsem se a tvářil se mile.
"Cože? Děláš si ze mě prdel nebo co?!" Tak ono to s tou inteligencí nebude až tak horké...
"Takže nepomůžete?" optal jsem se znovu,tentokrát hlasem zklamaným.
"Tak hele frajere. Přestaň provokovat nebo ti tady kamarád vošklivě rozbije hubu tady tou pálkou. Na Mitchella zapomeň a táhni vodkuďs přišel kanáre..."
"Já nejsem kanár, já sem Brit..."
"To je eště horší...anglány tu nikdo nemá rád a já ze všech nejmíň!"
Mohl jsem mu začít vysvětlovat rozdíl mezi slovy Brit a Angličan, ale to by nejspíš nepochopil, tak jsem se omezil pouze na dvě poznámky: "Nemáš rád anglány?(1)Ošklivá nemoc, snad se dá léčit...měla by, protože (2)Mitchell je taky anglán..." Mluvčí se začal vztekat, vrcholem čehož bylo lusknutí prsty směrem ke kamarádovi s baseballovou pálkou. To pro něj zřejmě bylo znamení, že mi teď má tou pálkou teda tu hubu vošklivě rozbít. Pousmál se, jako že mu bude potěšením a pomalu se ke mě blížil. Když se přiblížil dostatečně, napřáhl se pálkou, ale než udeřil, inkasoval kopanec do rozkroku. Zaskučel, pustil pálku, chytil se za postižené místo a bolestně se zkroutil. Zbylí dva bouchači se rozhodli proti mně postupovat společně. Sebral jsem ze země pálku a jal se jí ohánět. Mluvčí dostal rkojetí za ucho, ten druhý čelem pálky na solar. Poté už ani jeden z nich nejevil snahu vošklivě mi rozbít cokoliv čímkoliv, tak jsem zahodil pálku, nasedl do auta a odjel do Everettu.
Žádné komentáře:
Okomentovat