Z posilovny jsem odešel chvíli po poledni. Čas akorát na oběd. Zašel jsem do své oblíbené hospody na své oblíbené vepřové. Vydatný oběd jsem spláchl dvěma sklenicemi piva. Plácl jsem se přes kapsu a dal si "originally imported czech beer" značky Staropramen. Ještě si vzpomínám na den, kdy jsem tohle pivo pil poprvé - opatrně jsem ochutnal, poválel po jazyku, polkl, zamlaskal a od té doby jsem pevně rozhodnut se do Čech někdy podívat. Jestli je tam všechno tak dobré, jako pivo... Dost snění. Po vydatném obědě jsem se šel projít. Sice jsem si připadal jako důchodce na zdravotní procházce, ale na druhou stranu - ta možnost jít a zevlovat ve městě s rukama za zády a hlavou v oblacích - to je určitě výhoda mého povolání...
Neměl jsem páru, kam jdu. Jen tak jsem chodil, koukal do výloh a po holkách...spíš po těch holkách. Přemýšlel jsem o tom, jestli existuje nějaká možnost, jak s případem pohnout i bez Higgse. Jsem sice upřímně rád, že jsem na něj narazil a jeho pomoc bude bez diskuze užitečná, ale zrovna teď mi není k ničemu. Zadumaně jsem koukal do jedné výlohy, aniž bych vnímal, co za ní vlastně je. Pozoroval jsem spíš zrcadlový odraz lidí chodících po ulici. Zahlédl jsem obraz vysokého muže s pleší. Ohlédl jsem se za ním, jestli to náhodou není Mitchell. Nebyl. Byla by to blbá náhoda. Tedy - blbá pro něj. Otočil jsem se tedy zpět k výloze. Až teď jsem si všiml, že je to výloha obchodu s dámským spodním prádlem. Půjdu o dům dál, jinak budu za úchyla...
Odvrátil jsem se tedy od výlohy a přímo proti mě šel Mitchell. Na sobě světle modré džíny, červeno-černou kostkovanou bundu s beranem a v ruce nesl papírový pytel s nákupem. Když mne viděl, vyděsil se, zastavil se, otočil se a začal utíkat. Předtím ještě zahodil nákup, doprovázeje tento úkon tlumeným "Do hajzlu!" Pustil jsem se za ním. S kanadami na nohou se mi neběhá nejlépe. V armádě jsem si sice trochu zvykl, ale stejně to není ono. Jestli má Mitchel lepší obutí, tak mi zdrhne...zase. Lepší obutí neměl, ale i tak se jeho náskok nezmenšoval. Běželi jsem dlouho a nic nenasvědčovalo tomu, že by některý z nás měl v nejbližší době odpadnout. Kdyby se aspoň ty lidi pod nohama nemotali sakra! Chtělo to nějak rozštípnout. O to se postaral jeden aktivní bobík u schodů do podzemky. Viděl dva běžící chlápky, tak ho asi napadlo, že by bylo fajn vědět, proč se tak honí... Zkusil zastavit Mitchella, ale ten se do policisty ramenem opřel a silou vola ho poslal k zemi. Když mu Mitchell unikl do podzemky, rozhodl se, že já už mu neuteču. Jak se tak válel na zemi, nenapadlo ho nic lepšího, než se mi vrhnout pod nohy a za jednu mne chytit. To mu sice taky nevyšlo, ale když jsem ho přeskakoval, tak mi přeci jen o levou nohu škrtnul a já na ní díky tomu nepřistál úplně nejlépe. Vlastně jsem na ní přistál úplně blbě, zkutálel se ze schodů a když jsem se dole pokoušel postavit, zjistil jsem, že to nejde. Tak jsem si sedl na schody a čekal až za mnou původce mého leteckého dne sejde. Sešel pomalu a se spokojeným výrazem na tváři. Dlouho nechtěl pochopit, že ODEJÍT si s ním v klidu promluvit na policejní stanici prostě nemůžu. Když to konečně pochopil, zavolal Higgse, kterýžto dorazil během deseti minut.
"Zdar Bobbe. Co tu blbneš?"
"Courám tak po městě...a hádej na koho sem narazil...?"
"Strážník povidal, že prej ses moh přetrhnout, abys chyt nějakýho vysokýho plešatýho chlapa...že by Mitchell?"
"Jo. A strážníkovi poděkuj. Jak za Mitchella, tak za nohu..."
"Co máš s nohou."
"Když sem se za tim Mitchellem hnal, tak mě tenhle vůl chňapnul po noze a já si tady na těch schodech nabil držku... nějak sem blbě došláp na levou nohu a nemůžu si na ní stoupnout."
"Tak se zvedej. Hodim tě někam na chirurgii. Cestou mi povyprávíš..."
Žádné komentáře:
Okomentovat