Kapitola osmá

Nejlepší rada do života, jakou mi kdo kdy dal je, že nápoje s vyšším jak 60% obsahem alkoholu se mají pít po nádechu...
"Vaše chování se mi vůbec nelíbí!!!" ječela na mne prodavačka a prskala při tom až za roh.

"To je v pořádku - já ho taky neprodávám..."

Takto vlídně se se mnou a s Jane rozloučily v onom knihkupectví na New Oxford Street, které mělo dne předchozího inventůru. Otázky týkající se zaměstnanců podniku se madam Mitchellové (tak se jmenuje ona prskající prodavačka) zjevně vůbec nelíbily, a tak mne do tohohle obchodu asi nějaký čas nepustí. Na druhou stranu - nepomohla mi, tak proč bych jí měl dělat kšefty.

V obchodech na Charing Cross jsme (opět) nepořídili. V prvním obchodě si s námi promluvil postarší malý pán s pleší, mohutným knírem a drobnými brýlemi (takhle jsem si vždycky představoval knhovníka). Byl sice velmi příjemný a ochotný, ale nepomohl nám. Obchod je jeho rodinným podnikem, ve kterém pracuje pouze on a jeho syn, kterému občas vypomáhá jeho manželka. Požádal jsem ho, jestli by nám svého syna nemohl ukázat na nějaké fotce. Mé přání ochotně splnil. Jane si fotografii prohlédla, aby odmítavě zakroutila hlavou se slovy "to není on".

Když jsem v druhém obchodě zahlédl toho včerejšího studentíka, ani jsem se na nic neptal a zamířil do posledního krámku. Tam byla sice také ta samá nervózní prodavačka jako včera, ale zřejmě kvůli Jane byla poněkud vstřícnější, a tak jsme s nepořízenou odešli až od odpovědného vedoucího. Ten totiž kategoricky odmítl jakýkoliv podomní doprodej sortimentu a rozloučil se s námi s tím, že má ještě dost práce. Tak jsem se s Jane sebrali a jeli ke mě do kanceláře.

"Pane Bože...Co je to za prales???" divila se moje zaměstnavatelka když jsme v mém patře vystoupili z výtahu."Tohle tu nebylo, když jsem tu byla naposled..."

"Mám novou sousedku. Hned naproti mně se usadila nějaká šílená aranžérka..."

"Kytky si pro tebe přijdou!" prohlásila Jane s poťouchlým úsměvem na rtech. Musím se přiznat, že vyrovnanost téhle ženy obdivuji... Za téhle situace neztratit nadhled musí být dost těžké. Její chmury vypluly na povrch až když se za námi zabouchly dveře kanceláře.

"Tak to jsme nedopadli zrovna nejlépe, že...?"

"Dopadli jsem přímo bídně Jane."

"Co dál?"

"Ještě jednou zajedu za paní Hoggardovou. Nabídla se, že pomůže, když bude potřeba..."

"Je potřeba. Dala bych si něco k pití, máš tu něco?"

Přikývl jsem a ze skříně vyndal láhev Jamesona (přesně tu, na kterou Jane tak nevlídně koukala, když se u mne ukázala poprvé). V umyvadle v rohu místnosti jsem vypláchl dvě skleničky a postavil je na stůl vedle láhve. Obě jsem naplnil téměř po okraj. Chvíli jsme mlčky seděli a popíjeli až Jane začlo být to ticho protivné. Sáhla po ovladači od přehrávače a pustila jej. Opět se ozvali Rammstein (co taky jiného, když jsem od rána to CD nevyměnil).

"Jak tak koukám, ta image rockera, kterou jsi měl, když jsem za tebou přišla prvně, nebyla jen póza..."

"Na pózy mě neužije. Kdyby užilo, dělal bych manekýna. Heavy metal je jediná muzika, která se dneska dá poslouchat. Jestli se ti Rammsteini nelíbí, dám tam něco jinýho..."

"V pořádku. Sice je zrovna nevyhledávám, ale nevadí mi."

"Fascinují mne. Fascinují mne jejich texty, jak oni si na všem najdou něco negativního..."Asi aby mi dodali argument, začli právě hrát Asche zu Asche... "vem si třeba tenhle kousek - je naspaný tak jako by to zpíval Ježíš Kristus ve chvíli, kdy ho ukřižovali. Ježíš - ikona celého Křesťanství, náboženství, které má plnou hubu lásky, milosrdenství a odpuštění. A poslouchej tohle. Celý ten text se dá shrnout asi jako... Hej ty! Jo ty s tim kladivem...TEBE SI NAJDU TY ZMETKU!!! Žádné milosrdenství, žádné odpuštění - jen nenávist až za roh..."

Jane na mne chvíli mlčky koukala. Chvíli vlastně není úplně přesný výraz. Koukala na mne mlčky tak dlouho, až jsem se začal bát, jestli není věřící a já jí právě rozborem toho textu neurazil. Přestala na mne koukat. Objektem jejího zájmu se stala sklenice, jejíž obsah do sebe hrkla na ex. Pak se rozplakala. Pláč to byl zjevně plný bezmocného vzteku nad mou neschopností najít její dítě. Měl jsem dojem, že by potřebovala vzít kolem ramen a chlácholit, vzhledem k situaci jsem se jí však neodvážil dotknout...