Kapitola šestá

Popojedem...;o)
Při vší smůle jsem měl i docela štěstí. Sice jsem nezjistil vůbec nic, ale aspoň ty obchody nebyly příliš daleko ani od mé kanceláře ani od sebe navzájem. K věci - obchod na New Oxford Street byl zavřený, protože zrovna prováděli inventůru. Chvíli jsem stál před obchodem, koukal na stažené rolety a když mi to přestalo bavit, pokrčil jsem ameny a šel pryč. Když tak tam zavolám...
Na Charing Cross měli otevřeno ve všech třech obchodech. V jednom však zrovna přejímali zboží, v druhém na mne vyjeveně koukal asi 18-ti letý poďobaný studentík, který si prodejem knih přivydělává v době, kdy si odpovědný vedoucí vezme dovolenou. Ve třetím byl takový frmol, že na mě nerudná prodavačka vůbec neměla čas. Zoufalý jsem si sedl na lavičku v parku a přemýšlel, co budu dělat. Moc jsem toho nevymyslel, ale do nosu mne klepla otázka, kterou Jane ještě budu muset položit. To jsem měl udělat už když jsem její případ přijímal, ale v té euforii (Já mám případ!!!) jsem na to zapoměl. Oznámila Jane ztrátu syna na policii? Řekl bych, že nejspíš ano. Budu se jí muset doptat na podrobnosti. To bude trapas - tenhle renonc odhalí i ona. Se slovy "ať to mám za sebou" jsem z kapsy vyndal telefon a vytočil číslo svojí zaměstnavatelky.

"Dobrý den Jane, potřeboval bych se tě ještě na něco zeptat. Mluvila jsi o Bennym s policií?"

"Samozřejmě, že ano. Čekala jsem kdy se zeptáš."

"Nooooo...já na to ve víru událostí skoro zapoměl. Můžu vědět s kým jsi mluvila?"

"Superintendant Higgs. Takový menší, ale mohutný chlap."

"Higgs? Křestní nevíš?"

"Nevím. Ty ho znáš?"

"Možná jo. Podle toho tvého popisu by to mohl být známý..."

"Jé...prosímtě, kde všude máč kamarády?"

"Já nevím, jestli je to on. A i kdyby byl, tak kamarádem bych ho nenazýval. Jen jsem spolu chodili na střední."

"Půjdeš za ním?"

"Ano. třeba mi řekne něco, co nevíme..."

"A nemyslíš, že by to řekl v první řadě mě?"

"Nevím, ale když za ním zajdu, nic tím nezkazím..."

Tak jsem se s Jane rozloučil a šel na nejbližší policejní stanici zjistit, kdy a kde najdu superintendanta Higgse. Další věc, na kterou jsem se mohl zeptat Jane a zapoměl na to. Opět se mi do mozku začly drát myšlenky na nedostatek prozíravosti, ale rychle se mi podařilo je zapudit jako nesmyslné...

Superintendanta Higgse jsem našel na Holbornské policejní stanici v Camdenu. Jane ho popsala docela výstižně. Měl blond vlasy po ramena, měřil tak metr šedesát, ale to mu na vážnosti nijak neubíralo, protože měl ramena jako skříň. Vzhledem ke své výšce vlastně spíš skříňku, ale i tak to byl chlap, od kterého byste facku určitě dostat nechtěli. A byl to opravdu můj spolužák ze střední. Když jsem vešel na stanici, superintendant Martin Higgs zrovna postával u automatu na kávu a nervózně si podupával. Když mne viděl, chvíli si mne zkoumavě prohlížel a já přesně poznal okamžik, kdy mne poznal. V tom okamžiku se totiž rozeřval na celý dům:

"Bobe, ty krávo, co tady děláš...?"

"Já jsem tu pracovně. A ty tu asi taky zavřenej nejsi,co..."

"Pracovně řikáš... ty si taky policajt...?"

"Jak se to vezme..."

"Soukromej? Jak ses k tomu dostal prosimtebe?"

"Šlo to samo. Teď mi platí ženská, který se ztratilo děcko. Jane de Siré, prej o tom mluvila s tebou."

"Jane de Siré... taková vysoká francouzka, ne? Nosí hezký dekolty..."

"To je ona. A to tě tady platěj za to, že čumíš obětem trestný činnosti do výstřihů?"

"To ne, ale nekoukni se tam, když to máš ve vejšce očí. A ty se jí toho kluka snažíš najít, jo? Jak seš daleko?"

"Nic moc. Právě proto jsem tady..."

"Aha... no já ti toho taky moc neřeknu. Vyslechli sme lidi z okolí, rozvěsili fotky po celym Londýně a okolí, ale nikdo nic neví a nikdo se neozval. ty máš co?"

"Nějakýho typa, kterej jí vnucoval knížky...a stínil výhled na kluka. Kdybychh splašil jeho fotku, mohl bych se s ní za tebou stavit...?"

"Mohl? Musíš! Ztracený děti v rajónu nevidim rád."

Tím jsem se rozloučil i s Higgsem a odešel do kanceláře stěhovat květináče. Samozřejmě, že se od mých dveří nehnuly a naopak se zdáo, že ještě nějaké přibyly. Vyhrnul jsem si rukávy, drapnul stoličku a odnesl jí na konec chodby, kde mi nepřekážela. Když jsem se vracel ke své kanceláři, dostalo se mi té cti poprvé se setkat se svou novou sousedkou.

"Nevíte, kde je ta stolička, co tady bývá? Já sem ty květiny vždy tak pečlivě naskládám a pak někdo přijde a odnese to někam támhle dozadu. To mi snad dělá naschvál nebo co..."

Když jsem viděl její spravedlivé rozhořčení, skoro jsem zapoměl na příkoří, jež mi způsobily její květináče před mými dveřmi a byl v pokušení jí morálně podpořit. Toto pokušení jsem dokázal zahnat jen za cenu trojího pokřižování.

"Slečno Diamondová, ty květináče tam přenáším já, protože pokud budou tady, tak se o ně při každém pokusu vejít do své kanceláře přerazím."

"A...ale...vždyť jsou takové malinké. A tam dozadu se vůbec nehodí. Kde jste to viděl dát Afrikány mezi Begónie...?"

"Za tento nedostatek vkusu se vám omlouvám a stydím se za něj, ale volný přístup do kanceláře je pro mne důležitější!"

Po těchto slovech, jsem se mírně uklonil a elegantně vplul do své barikády z květináčů prosté kanceláře. Otevřel jsem si láhev Jamesona, zapálil si a koukal z okna. Tohle byc pravděpodobně mohl dělat i doma (bez boje se šílenou sousedkou), ale ujišťuji vás, že moje kancelář je na výše popsané činnosti to nejlepší místo na světě...