Kapitola sedmá

Koulelo se, koulelo...;o)

Ačkoliv by se mohlo zdát, že člověk trochu otupí, když dělá každý den v podstatě to samé, mě se nějak podařilo tenhle aspekt stereotypu eliminovat. Ku své smůle nutno dodat - právě díky tomuhle se mi v pondělí tak špatně vstává. Zazvoní budík, já ho zamáčknu. Zazvoní znovu, znovu ho zamáčknu a chvíli na něj otráveně koukám. Když už se pak z té postele vykutálím, nemám náladu vůbec na nic. Někdy ani na snídani. Obvykle to pak dopadne, jako dnes ráno, že úlohu snídaně supluje káva a cigareta.

Šel jsem běhat. Za běhu se mi docela dobře přemýšlí. Chtěl jsem toho využít a srovnat si v hlavě všechno, co vím o případu. To "nic", které mne napadalo vždy, když jsem se o podobné bilancování pokoušel třeba v sedě, mne vůbec neuspokojovalo. Po "snídani" jsem ale na to přemýšlení neměl moc času. Za slabou půl hodinku jsem byl u konce s dechem. Měl bych přestat kouřit! No stejně jsem toho moc nevymyslel.

Upocený, zadýchaný jsem se vrátil domů. Ihned poté, co jsem vrhl nenávistný pohled ku krabičce Chesterfieldek, která se ještě od snídaně válela na stole, jsem se vysprchoval. Hodil jsem na sebe stejné kožené kalhoty, stejné černé tričko a stejnou košily jako včera a vypravil se do kanceláře. Když jsem vyšel před dům, zjistil jsem, že jsem počasí trochu podcenil. Vrátil jsem se do bytu a košily vyměnil za Parkera. Vypadám v něm podobně nedbale elegantní jako Schimanski (což možná bude tím, že mám stejného jako on, jen zeleného). Znovu jsem se vypravil do práce a napodruhé mi to vyšlo...

Měl jsem dojem, že předchozího dne jsem slečně Diamondové vysvětlil dostatečně srozumitelně, proč mi vadí, když si své květináče bude aranžovat před mé dveře. Zřejmě jsem se mýlil. Ke stoličce s baterií květináčů s Begóniemi (učim se rychle, víme?) z jedné strany dveří přibyla ještě jakási vzrostlá palma ze strany druhé. Z vchodu do mé kanceláře se tak stala docela obstojná opičí dráha... Begónie jsem odnesl tam co vždycky a palmu posunul přes chodbu tak, že teď stála přede dveřmi své majitelky.

Jen jsem si sedl, přišlo mi, že jsem v té kanceláři vlastně zbytečný. Zavolal jsem Jane.

"Dobré dopoledne Jane, mohl bych tě o něco poprosit?"

"Jistě. Co bys rád?"

"Toho by bylo... ale pro začátek bys třeba mohla se mnou obejít pár knihkupectví."

"Co tam?"

"Mohla bys tam někomu popsat toho člověka, co ti vnucoval nějaký ty knížky..."

"Dobře... tak za půl hodinky budu u tebe."

"Počkám v autě..."

Pak zavěsila. Napadlo mne, že bych si mohl nalít hlt irské nebo si zapálit, případně obojí... Vzpomínka na první setkání s Jane a její nelibé pohledy směrem k lahvy, mne odradila. Tak jsem zapnul CD přehrávač a byl docela zvědav, co z něj na mne vyskočí. Rammstein. Proč ne...opřel jsem se do židle, ruce založil za hlavou zavřel oči a čekal na svou chlebodárkyni...