Kapitola pátá

Já už nevím, co do toho perexu napsat. Snad jen - hezky si počtěte nebo uvidíte ten tanec :o))))

Mohl jsem si přispat, tak jsem toho náležitě využil. Vstal jsem před devátou a připravil se na cestu do BfC. Příprava byla důkladná - jediné, co jsem nestihl, byla snídaně. Pro dnešek jsem ji odbyl šálkem kávy a cigaretou. Pro dnešek jsem vynechal i ranní běhání, protože by mi ta cigareta k snídani nejspíš utrhla plíce. Měl bych přestat kouřit...

Otevřel jsem skříň a koumal, co si vezmu na cestu do nakladatelství. Nic moc nóbl nemám, takže smířen s tím, že moje oblečení bude tak jako tak pod úroveň, jsem ze skříně vytáhl černé tričko, červeno-černou kostkovanou flanelovou košily a z hromady u pračky vytáhl kožené kalhoty. S uspokojením jsem zjistil, že za ty tři dny už stihly vyčichnout. V noci pršelo, venku bylo mokro, oblíbené mokasíny tedy nahradily kanady. Letmo jsem se zkontroloval v zrcadle a vydal se na cestu. Nakladatelství nenavštěvuji moc často a sídlo BfC Publishers jsem docela dlouho hledal. Nakonec jsem rezignoval a ono hledání svěřil sečtělému taxikáři. Z místa, kde jsem ho odchytl mne odvezl o nějaké tři bloky dál, celou cestu se smál a když mne vyložil, vzal si libru padesát...

BfC Publishers nesídlí v nijak honosné budově a jejím očumováním jsem proto neztrácel čas. Recepční jsem se představil jako soukromý vyšetřovatel Robert Crayfish a oznámil jí, že mám domluvenou schůzku s paní Hoggardovou. Recepční byla ani ne dvacetiletá dívenka s velikýma modrýma očima, pihovatým obličejem a zrzavým vrabčím hnízdem na hlavě. Chvíli si mne prohlížela jako papouška v zoo a pak mne konečně ohlásila. Do kanceláře Harriette Hoggardové mne osobně odvedla. Cestou jsem se dozvěděl, že se jmenuje Ann a má hezkou postavu. Když jsme došli k cíli, zanechala mne svému osudu a vrátila se na recepci. Zaklepal jsem na dveře a vstoupil. Harriette Hoggardová seděla v kůží potažené židli a něco datlovala na počítači. Aniž by vzhlédla od monitoru, mne pozdravila. Poprvé se na mne podívala vlastně až tehdy, když jsem jí ukázal svoji licenci.

"Dobrý den přeji, paní Hoggardová."

"Slečno."

"Omlouvám se. Myslím, že jste chtěla vidět tohle." řekl jsem a podal ji svoji licenci soukromého detektiva. Harriette si ji chvíli prohlížela a bylo vidět, že neví, co by na ní měla hledat, kdyby chtěla zkontrolovat její pravost.

"Dobrá. Posaďte se a ještě jednou mi prosím řekněte, o co vám jde."

Zařídil jsem se podle jejích slov - posadil jsem se a vysvětlil jí koho a proč hledám. Poslouchala mne pozorně a při výkladu mne nepřerušovala. Když jsem domluvil pokývala hlavou a téměř okamžitě nadiktovala jména a adresy knihkupectví, která podle ní mohla takového člověka zaměstnat. Byly to čtyři malé obchody - tři na Charring Cross Road a jeden na New Oxford Street. Navíc mi přislíbila pomoc v případě, že by se s těmihle čtyřmi obchody netrefila. Tím jsme spolu pro dnešek skončili. Když jsem vyšel z budovy, zjistil jsem, že jsem stejně dezorientován jako cestou sem, proto jsem se vrátil k půvabné recepční a zeptal se ji na nejbližší zastávku autobusu. Opět projevila meze neznající ochotu a já se mohl odebrat na cestu do své kanceláře.

Když jsem ve svém patře vystoupil z výtahu, měl jsem dojem, že jsem v domě alespoň rok nebyl. Podél stěn stály různě velké stoličky s květináči a v nich jak už to tak bývá, rostly květiny všech druhů. Pokud tam náhodou nějaké chyběly, jsem si jist, že jich nebylo mnoho. Procházel jsem domovním pralesem a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe, snažíce se pochopit, co se to děje. Pochopení přišlo až když jsem stál u svých dveří. Přímo naproti mojí kanceláři se usadila velmi horlivá aranžérka jménem Lucy Diamondová. Zakroutil jsem hlavou, kdesi za sebou nahmatal kliku svých dveří, otevřel je a stále ještě otočený ke dveřím nové sousedky jsem chtěl vstoupit do kanceláře. Kdybych místo na její dveře koukal pod svoje nohy, nemusel jsem se o jednu stoličku s květináči přerazit. Chtělo se mi začít nahlas a sprostě řvát, ale ovládl jsem se a počkal s tím, až za sebou zavřu dveře. Pravda - měl jsem koukat na cestu, ale nikdy by mne nenapadlo, že mi někdo postaví květináč přímo před dveře. Sáhl jsem si do skříně pro láhev Jamesona a nalil si. Láhev jsem postavil na místo, kde stála, než mne poprvé navštívila Jane. Se sklenicí v ruce jsem koukal na dveře za nimiž se moje nová sousedka nejspíš právě oddává nějakým květinovým orgiím. Vstal jsem, otevřel dveře a onu výhodně umístěnou stoličku odnesl o kousek dál, kde jsem ji vmáčkl do jedné z nemnoha mezer mezi jí podobnými. Vrátil jsem se do kanceláře, spokojeně se usadil do židle, nohy pohodil na prapet, koukal z okna a popíjel. Už zase jsem skoro usínal, když zazvonil telefon. Chicovi se po mně v Belfastu stýská...

"Zdravím Bobe. Jak je v Londýně?"

"Celkem nuda. Jak seš na tom? Zjistils něco?"

"Zatim ne. Dva dny už ho sleduju, přespávám v autě před jeho domem a nic. Má novou ženušku, nový děti...prostě rodinná idylka. Asi ta ženská měla pravdu, když řikala, že on nic, on muzikant. Co ten vopruz s knížkama?"

"Du po něm jak slepice po flusu. Jen nevim, jestli to bude k něčemu dobrý."

"Uvidíme. Hele a co s tim Mayhemem? Mě už z toho věčnýho chrápání v autě bolej záda a teče mi z nosu. Mam si s nim promluvit?"

"Jo...ale neřikej mu, že se mu ztratil syn."

"Tak to si s nim moc nepokecám."

"Ty něco vymyslíš. Kdy se vracíš do Londýna?"

"Pozejtří."

Když jsme spolu domluvili, sebral jsem se a šel se podívat na ta knihkupectví. Při pokusu opustit kancelář jsem se zase přerazil o stoličku s květináči. Ještě jsem tu ženskou ani neviděl a už mne dvakrát skoro zabila. Není čas na hlouposti - tu stoličku dám pryč až vyřídím ty obchody.