pondělí 14. listopadu 2005

Kapitola jedenáctá

...když se daří...(?)

Telefon jsem našel v místnosti, která zřejmě sloužila jako obývací pokoj. Byla v ní dvě křesla - jeden ušák a jedno houpací. Na velké dubové truhla v rohu místnosti stála televize, ve které zrovna dávaly zrnění. Vedle ušáku byla podobná truhla. Na ní byl talířek se zbytky oběda, nedopitá láhev Amstelu a telefon. vytočil jsem Chicovo číslo a čekal. Po nějakých dvou či třech zazvoněních Chico telefon zvedl.


"Jo?"


"Nazdar. Můžeš mi říct, kde seš? Ti řeknu, abys mi kryl záda a ty je necháš, aby mě vodtáhli bůhvíkam..."


"Sem u toho statku, do kterýho ste vjeli. Zrovna sem se chystal, že pudu dovnitř. Už asi neni potřeba, co?"


"Ale jo. Pomůžeš mi s těma dvouma expertama."


Šel jsem otevřít vrata, aby je Chico nemusel bourat nebo tak něco. Chicův obstarožní mercedes vjel do dvora a zaparkoval vedle jaguára.


"Tak kde je máš?"


"V garáži."


Když jsme vešli do garáže, jak Lonsdale, tak Steve už byli při sobě. Oba vyděšeně zírali na Chica. Strhl jsem jim izolepu z úst. Ta zjevně byla to jediné, co jim drželo čelisti u sebe. Teď na Chica zírali s hubou dokořán.


"Tak pánové. Teď si budeme povídat, ano? Začneme tím, že se nám hezky představíte."


Slova se ujal Steve: "Já jsem Steven Bartlet. Tenhle tady, to je Patrick Hammett. Co od nás chcete?"


"Já od vás? Děláte si srandu? Unesli ste vy mě. Jeden nepotřebuje bejt génius na to, aby se domák, že ste asi měli nějaký plány vy se mnou. Já chci slyšet jaký. A proč."


"Ste moc zvědavej. Jednou na to dojedete."


"To téměř jistě. Proč ste mě sem odtáhli?!" snažil jsem se mluvit klidně, ale asi mi to moc nešlo. Nakonec jak by mohlo - byl jsem obětí únosu. Steve nevypadal, že by měl náladu konverzovat. Patrick to viděl jinak.


"Jeden kamarád...jeho máma řikala, že prej ste se na něj moc vyptával."


"Kterej kamarád?"


"Jmenuje se Henry Mitchell."


"No tak mi o něm něco hezkýho povězte."


"Nic o něm nevíme."


"Nehoupej! Zrovna si řek, že je to kámoš..."


"Fakt ne. On tu moc nebejvá. On žije v Americe, teď je jen na návštěvě u mámy. Trochu jí pomáhá v obchodě."


Už když jsem slyšel jméno Mitchell mě něco dloublo. Když padlo slovo máma, dloublo mne znovu. Vzpoměl jsem si na velmi nevrlou paní Mitchellovou v knihkupectví na New Oxford Street.


"V jakym obchodě?"


"Jeho máma má takový malý knihkupectví. Je to někde na New Oxford Street. Ale nevim, kde přesně, nikdy sem tam nebyl."


"No tak tomu se ani moc nedivim. Ještě jednu otázku bych měl. Kam ste zašili můj revolver?"


"Nooo...von ho Steve hodil do jímky..."


"Cože?!? Vy zmetci, ten byl po dědovi!"


Pak jsme se spolu s našimi novými zajatci v Chicově mercedesu odjeli do Londýna. Cestou jsem zavolal Higgsovi, že by si pro ty dva dárečky mohl přijet ke mně do kanceláře. Když jsme zastavili před domem, Higgs se dvěma bobíky už čekal před domem.


"Proč jste nešli dovnitř? Domovnice by vám otevřela..."


"Nejspíš jo, ale mohla by tě podezírat z nějaký trestný činnosti a zvednout ti nájem. Nehledě na to nejsem oblečenej do pralesa." Ještě než to dořekl, chtělo se mi rozbrečet. Moje šílená sousedka začala s ekologickou transformací Londýna, chtěje z něj udělat deštný prales a můj památeční revolver odpočívá v koutku žumpy. Tuhle ztrátu jsem z části nahradil tím, že jsem si ponechal Steveovu pistoli. byl to starý armádní Colt M 1911. Není sice zdaleka tak elegantní jako Webley, ale zas je to větší kanón a vejde se do něj o náboj víc. Myslím, že by mi to s ním mohlo klapat.


Higgs oba "únosce" zatkl, posadil je do auta, bobíkům nařídil, aby je odvezli na stanici a někdo pro něj s autem ještě zastavil. Bobíci odjeli a Higgs šel se mnou a Chicem do mojí kanceláře. Usadili jsme se, já ze skříně vyndal nepostradatelnou láhev irské whiskey a každému nabídl. Sklenice jsem měl jen dvě, takže jsme pily z láhve. Pár minut jsme seděli mlčky a vychutnávali onen třikrát destilovaný nektar. První promluvil Chico. Rejpal, jako vždycky.


"Mi stejně pořád nejde do hlavy, jakto že Skot pije irskou..."


"A dej mi pokoj porád. Seš jak zaseklej gramofón. Skotové nemaj povinný ani chození v kiltu, ani pití skotský a dokonce ani službu u Black Watch."


"Dobře dobře...co kdybys zavolal svojí chlebodárkyni, že jsi udělal pokrok."


V tu ránu mne polil studený pot. S "Do hajzlu" na rtech jsme vystřelil z kanceláře s Chicem i Higgsem za patama. Vletěli jsme do Chicova mercedesu a rozjeli se k domu Jane de Siré.


"Nechtěl bys nám vysvětlit, proč plašíš?"


"Hele... ona po těch knihkupectvích chodila se mnou. Počkali si na mě, proč myslíš, že na ní ne?"


Chico sotva znatelně kývl hlavou, Higgs vypustil páru tlumeným "Do prdele". Od té chvíle už nepadlo ani slovo.

Žádné komentáře:

Okomentovat