sobota 12. listopadu 2005

Kapitola devátá

Ve dvou se to lépe táhne. Proto nosím luparu...

Dal o sobě vědět Chico. Ohlásil mi, kdy se vrací do Londýna a se stejnou samozřejmostí v hlase mi oznámil, že v 11:30 dopoledne očekává v Heathrow uvítací výbor skládající se ze mne a mého auta. Položil jsem mu doela drzou otázku - jestli by nechtěl využít služeb londýnského metra. Nechtěl. Ale i když nechtěl, prosté "ne" by v odpověď stačilo...

Na letišti jsem byl po čtvrt na dvanáct. Bylo chladno, tak jsem zůstal sedět v autě. Vzdor řvoucímu autorádiu a plným rukám práce se zpracováváním krabičky Chesterfieldek jsem se nudil. Chica jsem nevyhlížel - přihlásí se sám. Po nějakých deseti minutách jsem začal klimbat. Takže když se Chico konečně ukázal, tak už jsem zase měl poslintaný límec. Zaklepal mi na okno a já se s leknutím probral.  Otevřel kufr, kam si Chico složil svoji skromnou bagáž a vyrazili jsme.


"Tak povidej, jak bylo v Belfastu..." začal jsem se zajímat, jen co jsme se rozjeli.


"Ale joooo...dalo se to vydržet. Když sem s tebou mluvil naposled, řikals, abych si s nim promluvil. Skoro mi to zaskočilo člověče."


"No a mluvil si s nim?"


"Jo. Šel sem za nim, vydával se za nějakýho čičmundu ze sociálky..." pravil Chico a udělal pauzu - zřejmě dramatickou "...a nabulikoval mu nějaký blbostě o tom, že to se takhle dělaj takový rozhovory u rozvedených partnerů, jestli se staraj o svoje děcka a tak. Ptal sem se ho, kdy naposled viděl Bennyho. Prej před půldruhym rokem. Zkusil sem ho trochu ťuknout, jestli nezačne nějak panikařit. Nezačal. Jen se zeptal, jestli se s klukem něco děje, že se o něj zajímá sociálka. Když sem řek, že ne, tak byl klidu... než sem se vrátil do Londýna, tak sem ho ještě den sledoval, jestli se nezačne chovat divně... Nic - asi je vážně čistej..."


"Tak to je dost blbý. Já nemám nic, kromě bolavých nohou od lítání po knihkupectvích. Dost sem na tebe spoléhal."


"Co se divíš - vy bílí ste nikdy nic kloudnýho nevymysleli."


"Tyhle manýry tě naučili Irové?"


"Ne...s tim se musíš narodit."


"Jo tak. Tak si je šetři pro Susan a mě pomoz vymyslet kudy dál..."¨


"S tou Susan si mi připoměl - nezajdem večer k Wellingtonovi? A s tou pomocí - možná už se nějaká veze..."¨


"Joooo...a kde?"


"V ostudně zanedbanym černym jaguáru přímo za náma..."


"Jo tyhle kluci...těch sem si všim. Byli už na letišti - přijeli chvíli po mě, seděli v autě, ale nikdo k nim nenastoupil..."


"No vidiš - si tu přecjen asi někoho pošťouch..."


"Evidentně nějaký profíky, když si vezmou na sledovačku tohle. Odvezu tě domu, ty sedneš do auta a budeš sledovat pro změnu ty je..."


"Myslíš, že si nevšimnou medvěda za zadkem?"


"Toho tvýho? Nevšimnou."


Dovezl jsem tedy Chica k jeho domu na Shirland Road. Vyložil si věci z kufru mého auta a zmizel v domě. Seděl jsem v autě a čekal až mi zavolá, že je připraven krýt mi záda a já budu moct vyrazit domu...ne domu ne. V očekávání poněkud akčnější zápletky bych asi neměl protivníka dovést k sobě. Pojedu prostě někam a uvidím, co se bude dít. Chico se ozval ani ne za dvě minutky. Nastartoval jsem a pomalu se odpíchl od chodníku. Objel jsem blok, najel na Sutherland Avenue a po necelém kilometru odbočil na Maida Vale, po které jsem přejel Grand Union Canal. Pokračoval jsem na Edgware Road k jihovýchodu. Dojel jsem ke Speaker's Corneru na severním okraji Hyde Parku. Právě si tam vyléval srdce nějaký člověk ve vytahaném fialovém pršáku. Nevím, o čem mluvil, ale mluvil o tom zaujatě, takže to z dálky vypadalo nejméně na pokus vyřešit odsud hladomor v Somálsku... Tam jsem odbočil na Bayswater Road a jel podél severního okraje Hyde Parku směrem k jihozápadu. Intenzivně jsem přemýšlel o tom, kam pojedu a co budu dělat, až tam budu. Abych se nenudil (moc), sjel jsem z Bayswater Road do Kensington Palace Gardens a kopíroval tentokrát západní okraj Hyde Parku. Průběžně jsem kontroloval černého jaguára. Byl tam pořád. Musím přiznat, že ve zpětném zrcátku to auto vypadalo trochu děsivě. Mohutná limuzína se zmatnělým, místy i prorezlým černým lakem vezla dvě postavy, o kterých jsem nic nevěděl. Byli sice hned za mnou (buď tohle opravdu dělali poprvé nebo jim na utajení moc nesešlo), ale do tváří jsem jim neviděl.


Přes Palace gates a Gloucester Road jsem se nějak vymotal ve Fulham Road. Jalové objíždění Londýna mne přestalo bavit. Posádku černého jaguáru, předpokládám, také, tak jsem se rozhodl situaci nějak rozlousknout. Zaparkoval jsem kousek od křižovatky Fulham Road a Sydney Street, vystoupil a pokračoval pěšky. Všiml jsem si, že jaguár také zastavil a spolujezdec z něj vystoupil, aby se prošel se mnou. Čas od času jsem se letmo ohlédl. Zjistil jsem, že Jaguár je pryč a že muž, který mne sleduje pěšky není ozbrojen. Alespoň ne něčím velkým. Výhoda pro mne. S lehkým pousmáním jsem přes bundu pohladil Webleyho. Kromě revolveru mám ještě na zadní kšandě od jeho pouzdra  připevněnou pochvu s dýkou Fairbairn-Sykes rukojetí dolů. Vyfasoval jsem ji poté, co jsem úspěšně prošel výcvikem u výsadkářů. Z nostalgie (a taky proto, že s ní umím docela solidně zacházet) jí nosívám sebou.


Přes Sydney a Cale Street jsem došel ke King's Road směřující k Sloane square. Je to malé náměstí, které po poledni bývá liduprázdné. Dnešek nebyl vyjímkou. Jedinými, kdo se po náměstí pohyboval, byli holuby a ti se, když jsem vešel na scénu, houfně lekli, vzlétli a chaoticky mi poletovali nad hlavou. Takovýhle nástup by mi mohl závidět i John Wayne. Zastavil jsem u jedné výlohy, rozepnul si bundu, abych v případě potřeby mohl rychle sáhnout po zbrani a čekal, co se bude dít. Chvíli po mě se na náměstí objevil i muž, který mne sledoval. Holuby, kteří se již pomalu usazovali, opět vylekaně vystřelili k oblakům. Na skle výlohy jsem si prohlížel obraz muže, který se k mě blížil. Vypadal tak na 25, měl na sobě džíny, bundu značky Lonsdale a trochu odrostlejšího ježka na hlavě. Měřil kolem metru osmdesáti a jeho sebevědomá chůze spolu s asi-tvrdým výrazem ve tváři značila sebevědomí tak vysoké, až by se dalo nazvat komplexem vícecennosti. Pomalu ke mě došel, chvíli stál (koukal se do stejné výlohy jako já - co může být zajímavého na zavřené cukrárně?) a pak promluvil:


"Vy ste Crayfish?"


"Proč? Vy snad taky?"


"Jste nebo ne?"


"Ano."


"Robert Crayfish - soukromej čmuchal?"


Byl bych mu vysvětlil, že dávám přednost označení "soukromý vyšetřovatel" nebo něco tomu podobné, ale za sebou jsem zaslechl kroky a cvaknutí, které mi nápadně připomínalo natažení kohoutku pistole. Otočil jsem se za zvukem a viděl chlapa, který až na pár detailů vypadal stejně jako pěšák, jen s tím rozdílem, že tenhle držel v ruce pistoli (hned jsem ten zvuk poznal - výcvik se nezapře) a mířil mi s ní někam na žaludek. Ani jsem moc nepřemýšlel, co s tím. Jednak jsem moc možností neměl, a pak mne z toho první příchozí vytrhl.


"Brzdi mladej! Ty ruce nech v klidu, nebo kvůli nim přídeš o makovici." Otočil jsem se na něj a spatřil zbraň i v jeho ruce. Měl krátký policejní revolver ráže .38 - tahle zbraň sice má sklony k nepřesnostem, ale její majitel ode mne stál necelé dva metry, na které naopak funguje naprosto spolehlivě. Přistoupil ke mě a aniž by se zeptal (nebo aspoň představil) mi vzal Webleyho a strčil jej do náprsní kapsy, což mu okamžitě začlo stahovat bundu k jedné straně a on začal vypadat dost nevzhledně. Společně mne dostrkali ke starému známému černému jaguáru, nacpali mne dovnitř a někam jsme jeli. Nevím kam - pěšák (říkejme mu třeba Lonsdale podle jeho apartní bundičky) mne konopným provazem svázal ruce za zády, nařídil mi, abych si na zadní sedadlo lehl "držkou dolu", přehodil přese mne deku a na tu si sedl.

Žádné komentáře:

Okomentovat