U Janina domu na Newgate Street jsme byli během necelých pěti minut. V ulici jsme zpomalili, kolem domu projeli v klidu a sledovali cvrkot. Jane bydlí v prvním patře a její byt má okna do ulice. Toho dne bylo docela slunečno a zatažené závěsy se mi moc nezamlouvali. Objeli jsme blok a zastavili tak, abychom viděli na vchod do domu. Pár minut jsme mlčky seděli. Ticho prolomil Chico - aniž by zpustil oči ze dveří položil otázku mimořádně věcnou...
"Možná bys jí měl zkusit zavolat, než tam vlítnem."
"Zkusit to můžu, ale co myslíš, že mi poví. Jestli tam nikdo neni, tak mi nic neřekne. A jestli jí tam někdo drží nůž na krku, tak toho z ní taky moc nevytáhnu..."
"To musíš pokládat správný otázky..."
"Dobrá rada nad zlato... tak mi puč telefon, já nechal svůj v kanclu."
Chico vytáhl z kapsy malou skládací Motorolu a s notně útrpným výrazem mi jí podal. Vymačkal jsem číslo a čekal. Desetkrát se ozval vyzváněcí tón a ozval by se po jedenácté, kdybych vytáčení neukončil - telefon nikdo nezvedl.
"Nebere to...? Třeba je v práci. Její číslo do práce máš...?" Chico vždycky hledal pozitiva i tam, kde prostě nemají místo. Ale musí se nechat, že obvykle bych měl velkou radost, kdyby měl Chico pravdu...
"Ne....budku si tu někde viděl?"
"Na konci bloku...skoč tam zavolat."
Vystoupil jsem z auta, došel k budce, v seznamu našel číslo obchodního oddělení Bank of England a vytočil ho. Tam telefon vzali.
"Dobrý den. U telefonu Robert Crayfish. Mohl bych mluvit s paní de Siré?"
"Dobrý den pane Crayfishi...bohužel nemohl. Paní de Siré si vzala na týden dovolenou. Shodou okolností ode dneška... Mohu vám nějak pmoci já...?"
"Obávám se, že nikoliv. Ale přesto děkuji, nashledanou."
Položil jsem telefon a vrátil se do auta. Chico i Higgs na mne zvědavě koukali. Otázka "Tak co?" jim koukala z očí.
"V práci taky neni. Zkusíme tam jít..."
Chico kývl hlavou, vystoupil z auta a otevřel kufr. Když ho zase zavřel, měl na sobě námořnický tříčtvrťák a pravou ruku si držel pod klopou. Vystoupil jsem také a společně se vydali k domu. Higgs zůstal v autě. Prý na to, že britské zákony svým občanům neumožňují nošení střelné zbraně, jich v tom domě bude až moc... Asi měl pravdu.
Dveře do domu byly otevřené, tak jsme vešli bez ptaní a potichu se vydali do prvního patra. Že se děje něco, co by nemělo, bylo vidět na první pohled - dveře do Janina bytu byly také otevřené. Vytáhl jsem svoji novou zbraň a Chicovi pokynul, aby šel za mnou. Ten už svoji pravici neskrýval pod kabátem. On tam vlastně ani před tím neskrýval ani tak tu pravici jako spíš krátkou pumpovací brokovnici Remington Express. Šel jsem podél zdi ke dveřím. Byly dokořán, tak jsem nahlédl dovnitř. Odněkud z bytu bylo slyšet tlumené mluvení, ale předsíň byla prázdná. Kývl jsem a Chico se přesunul naproti mě na druhou stranu dveří a také si prohlédl vnitřek bytu. Vešel jsem do bytu, Chico hned za mnou. Výhoda pro mne - nebyl jsem tu poprvé. Předsíň tvořila v bytě jakýsi klín, kolem kterého byly ostatní místnosti. Při pohledu ode dveří je po levé ruce toaleta a koupelna, po pravé pak dlouhý šatník se šoupacími dveřmi. Vedle šatníku byly dveře do ložnice, přímo naproti vchodovým dveřím velká kuchyně s jídelnou a spižírnou. Naproti ložnici se nachází obývací pokoj. Z obýváku vedou dveře ještě do dětského pokoje, který nemá vlastní vchod. Všechny místnosti jsou průchozí... Tiše jako myšky jsme se s Chicem plížili předsíní a poslouchali hlasy, snažíce se dopídit odkud vlastně jdou. Šli z kuchyně. To nebylo moc dobré. Ti bídníci (podle těch hlasů jsem došel k závěru, že budou dva), kteří zrovna pouštějí hrůzu na Jane, se totiž (kromě ní samé samozřejmě) mohou skrýt za zděný pultík, který slouží jako trochu větší prkénko na naklepávání řízků...
Chvíli jsme s Chicem dumali co s nastalou situací. Pravda sice je, že jsme byli ve svém živlu, protože na podobné akce jsme byli u Pathfinders cvičeni. Ale pravda také je, že jsme zrovna teď na její provedení nebyli vybaveni právě nejlépe. Pokud by došlo na střelbu, nadělala by Chicova brokovnice paseku padni komu padni. A Jane bych zabil nerad - přeci jen mne platí... Z toho dumání nás vytrhli hlasy z kuchyně. Jeden z nich prohlásil, že "de chcát." Já i Chico jsme zapadly do dveří za svými zády. Když jeden z týpků vyšel z kuchyně a zapadl na toaletu, chico se pousmál, stoupl si za její dveře a čekal. Já se přes ložnici vydal do kuchyně.Ten druhý stál zády ke mě velmi blízko k Jane a něco jí hučel do ucha.
"Co kdybys to řekl i mě, frajere?!" Zařval jsem na něj a čekal, že ztuhne a nechá Jane být. Podcenil jsem ho. Na svou velikost se poměrně dost rychle otočil i s Jane, schoval se za ní a podržel jí nůž na krku.
"Zahoď ten kvér nebo tady dámě přivodim nepěknou díru na krku! Pak si můžem pokecat!" Tak tohle jsem asi posral. Stáli jsme od sebe zhruba 10-12 metrů, on se kryl za Jane a nutno dodat, že docela dobře. Colta ještě nemám tak v ruce a nechtěl jsem riskovat, že Jane zraním. Pistoli jsem zajistil, položil na pultík a odstoupil od něj.
"Já věděl, že se dohodneme. Teď mi pěkně řekni, kdo seš a co tu chceš."
"Bond blbečku."
"Neprovokuj mě, zmetku. A mluv nebo dámu podříznu a pak tě naučim slušnýmu chování!"
"Jmenuju se Crayfish... tady ta dáma mě zaměstnává. Hele...bouchačku sem položil, co kdybys jí pustil."
Pousmál se, zakroutil hlavou, ale sevření povolil a Jane se od něj odtáhla. Frajer teď stál přímo proti mě úplně nekrytý. Já si uvědomil, že se rukama za zády držím pásku na kalhotách - zase přijde na řadu Fairbairn. Sáhl jsem pod bundu, dýku pomalu vytáhl z pouzdra abych ji poté spodním švihem hodil po tom hromotlukovi, co se mi smál do ksichtu. Na to už zareagovat nestačil a dýka se mu zabodla pod pravou klíční kost. Aspoň, že tak. Na takovéhle rány se neumírá. Pustil svůj nůž na zem, držel se za ránu a skučel na svého kamaráda. Ten o chvíli později vstoupil do místnosti s Chicovou brokovnicí zarytou do brady. Zatímco jsem si uklízel pistoli, chtěl jsem se Chica zeptat, kde se zase flákal, ale raději jsem mlčel. S tou brokovnicí by tam stejně nebyl nic platný. Nakonec - tenhle průběh má své výhody. Nestřílelo se, a tak si s těmihle dvěma taky bude moci poklábosit Higgs. Zavolal jsem mu, aby si pro ně přišel. Za pět minut vešel do místnosti ještě s dvěma uniformovanými policisty a ty dva bouchače zatkl. Než odešel, podíval se na mne, na Chica, z něj sklouzl pohledem na krvavou skvrnu na koberci a zakroutil hlavou: "Tohle ještě bude zajímavý, co...?"
Žádné komentáře:
Okomentovat