Nevím, kam jsme dojeli, ale v každém případě jsem byl rád, že už tam jsme. Lonsdale mi celou cestu dřepěl na nohách a ty se povážlivě odkrvily. Byl jsem rád, že se na ně mohu vůbec postavit. V Londýně jsme už nejspíš nebyli. V Londýně totiž není moc statků. Když mne vytáhli z jaguára, stáli jsme ve dvoře nějakého hospodářství. Řidič si od Lonsdalea vzal můj revolver a jemu nařídil, aby mne někam složil. Lonsdale kývl a dostrkal mne do prostorné a kupodivu i docela hezky poklizené garáže. Zavřel za námi dveře, mne ukázal do kouta a řekl, abych si tam sedl na zem. On se obkročmo posadil na rozvrzanou židličku a svůj revolver položil na starý starý pracovní stůl vedle oprýskaného svěráku vyrobeného cca před sto lety firmou York. Vážně profík - kdyby teď chtěl rychle sáhnout po zbrani, tak si o ten svěrák zlomí ruku...nemluvě o tom, že se neobtěžoval mne prohledat. Rozhodl jsem se, že mu do toho nebudu kafrat...
Chvíli si mne prohlížel a jeho veselý výraz napovídal, že by se mi moc rád nějak vysmál. Jen ho zatím nenapadla žádná vtipná poznámka, jejímž prostřednictvím by svůj záměr mohl realizovat. Za daných okolností by to někdo mohl považovat za drzost, ale když na mne nemluvil, tak jsem si ho přestal všímat a rozhlédl se po místnosti. Byla to poměrně velká garáž, zřejmě určená pro parkování traktoru nebo nějakého menšího nákladního auta. Po stěnách visely hanbaté plakáty (některé by možná stály za bližší prozkoumání). Skoro to vypadalo, že se jimi tu garáž někdo snažil vytapetovat. Úplnému obklíčení zdobně upravenými dámskými klíny zabránilo pouze jedno okno a skříňka na nářadí nad pracovním stolem. Podlahu tvořily silné dřevěné trámy.
Stále jsem se snažil vypadat nezaujatě, ale za zády jsem kul pikle. Ruce jsem sice měl svázané, ale i tak dostatečně pohyblivé na to, abych si pod bundou nahmatal pouzdro s dýkou. Poutko sepnuté okolo rukojeti, jsem rozepnul a v duchu se modlil, abych dýka nevypadla z pouzdra přímo na zem a neudělala zbytečný kravál. Povedlo se - rukojeť mi vklouzla přímo do dlaně pravé ruky. Tam jsem si s ní chvíli nevěděl rady, různě jsem ji přendaval z ruky do ruky, abych ji chytil čepelí dolů a mohl ji zabodnout do podlahy. Chce to praxi, tu jsem neměl, takže to trvalo déle, než by mi bylo příjemné, ale i to se nakonec povedlo. Pomalu jsem zatlačil dýku do podlahy hrotem šikmo od sebe. Opřel jsem se o rukojeť a popmalu začal pracovat na poutech. Lonsdale si ničeho nevšiml. Soustředěně jsem se mu koukal do očí a on asi můj pohled nevydržel, protože vstal, sebral revolver a odešel z garáže. Oknem jsem viděl, že postává před garáží a pokuřuje. Vlastně ne. Pokuřování si představuji úplně jinak. On jen vypaloval zobák.
Protože odešel, přestal jsem své osvobozenecké snahy přehnaně skrývat a trochu přitlačil na pilu. Dvakrát jsem zapumpoval a ruce jsem měl volné. Nohy mi nesvázali (další chyba, řekl bych). Pohledem z okna jsem zkontroloval Lonsdalea. Dokouřil, odhodil vajgla, rozhlédl se po dvoře a vrátil se do garáže. Revolver pořád držel v ruce, rozhodl jsem se tedy počkat, jestli ho opět někam neodloží. Posadil se a odložil. Dýka už nevězela v podlaze. Držel jsem ji pravou rukou těsně pod střenkou. Teď jsem si potřeboval nějak přesednout. Měl jsem sice volné ruce a to stačilo, abych po něm dýku hodil a zabil ho, ale tomu bych se rád vyhnul. Nebylo by totiž od věci zjistit, co mi vlastně chtějí. To byla další věc, která mne trochu udivila - od příjezdu na statek se mnou nikdo nepromluvil ani slovo. Z tureckého sedu jsem si přesedl do pokleku a dřepl si na paty. Konečně se Lonsdaleovi něco začlo nelíbit.
"Co chystáš, buzno?"
"Hned předvedu!"
S těmito slovy jsem vyrazil proti Lonsdaleovi, jak nejrychleji to šlo. Moje volné ruce ho evidentně překvapily, nůž v jedné z nich nejspíš také. Lonsdale levou rukou sáhl po revolveru. Díky již zmíněnému svěráku k němu ale měl daleko. Dřív, než se k němu dostal, jsem ho skopnul ze židle, na které seděl. K zemi nešel, jen se ze židle odpotácel někam dozadu. Já ve svém pohybu takřka plynule pokračoval dál a na jeho konci jsem Lonsdalea přirazil ke stěně garáže a pravou rukou mu pod krkem podržel nůž. S otevřenou hubou na mě zíral.
"Stihs to sledovat?" poptal jsem se ho s ironií v hlase. Lonsdale beze slova polkl. Věčně jsem ho tam takhle držet nemohl. Praštil jsem rukojetí dýky do pravého spánku a on se složil. Ze stolu jsem sebral revolver, strčil do kapsy a začal se rozhlížet po něčem, čím bych Lonsdaleovi posloužil stejně jako on mě konopím... První, co jsem našel, byl vázací drát. Tak zlí na mne zase nebyli. Pokračoval jsem v hledání. Nakonec jsem Lonsdaleovi omotal zápěstí izolepou. Přemýšlel jsem o dvou věcech: Jak ho probudím a Kde je Chico. První problém vyřešil kýbl něčeho, co nesmrdělo jedovatě a já tím Lonsdalea polil. O druhém jsem dumal dál.
Lonsdale se spoutanýma rukama zdaleka nebyl takový suverén jako Lonsdale s revolverem. Vyděšeně na mne koukal a asi se snažil pochopit, co se stalo. Soudě dle výrazu v jeho tváři se mu to moc nedařilo.
"Zavolej kámoše!" Přikázal jsem mu. Poslechl bez řečí, a tak se statkem několikrát neslo: "Steveee!" Když jsem Stevea zahlédl z okna, Lonsdaleovi jsem zalepil ústa, aby neplácal blbosti a připravil se na pacifikaci jeho kolegy. Vytáhl jsem revolver, postavil jsem se k pantům vstupních dveří a počkal, až se začnou otvírat. Když byly otevřené asi tak napůl, vší silou jsem do nich kopl. Dveře jsem opět otevřel a revolver namířil na Stevea. Ten byl následkem rány přes čumák trochu zpitomělý. I když je možné, že už se trochu zpitomělý narodil. Nicméně když jsem mu hlavní revolveru pokynul, aby vstoupil do garáže, porozuměl a poslechl. Zopakoval jsem s ním stejný postup jako s Lonsdalem, abych ho mohl také spoutat. Oba jsem pak zamkl v garáži a odešel se do domu podívat po telefonu, abych mohl zavolat Chicovi...
Žádné komentáře:
Okomentovat