Okolo sedmé hodiny večer jsem s Chicem, Stephensem a Gailorem počkali na šerifa u jeho kanceláře. Jakmile mu skončila služba, zhasl, zamkl, nastoupil k nám do auta a odjeli jsme k jeho domu. Tam nás ihned po příjezdu začli očumovat oba jeho synové.
"Dobrý déén..." pozdravili nás v neskutečném unisonu a přitom očima těkali po batozích a hadrových balících, pod nimiž se rýsovaly tvary našich zbraní.
"Nazdar..." odpověděli jsme jim a mohlo to vypadat, že bez zájmu. Měli jsme ale dost co dělat, abychom se do rána stihli vrátit na pevninu, takže na klábosení s klukama nějak nebyl čas. Šerif je také okamžitě poslal do domu. Hodili jsme sebou a po půl osmé jsme byli na moři. Pluli jsme podél severního pobřeží Vancouveru nějakých 800 metrů od pobřeží. Šerif řídil, já seděl na přídi s dalekohledem, pozoroval pobřeží a hledal rybářský srub. Loď nebyla velká a tak ke mně čas od času dolehlo prázdné cvaknutí úderníku provázené spokojeným mručením uživatele zbraně, která ten zvuk vydala. Kluci si před akcí testovali výstroj.
Po tři čtvrtě hodině klidné plavby jsem spatřil srub a mávnutím dal šerifovi pokyn, aby zpomalil na minimum. Kolegové si pak se zájmem prohlédli místo, na které se chystáme.
"Poplujem ještě tak míli. Pak si vemete gumovej člun a na břeh se dopravíte sami, já tu nemam kde zakotvit. Počkám na vás...mimochodem - jak dlouho na vás mam čekat?"
"Půldruhý hodiny by mělo stačit..." odpověděl jsem. Šerif kývnul a dál se věnoval řízení. My jsme si zatím připravili vše potřebné do člunu. Po slibované míli šerif loď zastavil, pomohl nám do člunu a pak už za námi starostlivě koukal.
Ke břehu jsme dorazili během necelé čtvrt hodiny. Člun jsme zatáhli do hustého porostu za nevelkou romanticky vyhlížející pláží a tam jsme jej zaházeli několika větvemi. Když jsme byli s dílem spokojeni, vydali jsme se na cestu ke srubu. Krajina ostrova se příliš nelišila od pevniny - na pohled krásné husté lesy většinou jehličnatých stromů, které v létě jistě voní pryskyřicí a odrolenou kůrou, pokrývaly velkou část ostrova. Na severním řídce obydleném pobřeží člověk z lesa vyšel vlastně jen když skočil do moře.
Teprve se stmívalo, viděli jsme na cestu a tak jsme postupovali poměrně rychle. Na dohled srubu jsme se dostali asi za dvacet minut - 35 minut pryč, s cestou nazpátek 70. Takže máme dvacet minut na to, abychom ve srubu něco vyřídili. Žádný konkrétní plán jsme neměli. Cestou jsme se tak nějak dohodli, že Mantise z jeho dovolené uneseme, cestou na pevninu vyslechneme a pokud vyplave na povrch něco nekalého, šerif si ho nechá ve vězení.
Seděli jsme na kopci nad srubem a pomocí infradalekohledu sledovali cvrkot pod kopcem. Že Mantis provádí něco, co by nejen vzhledem k našemu smluvnímu vztahu neměl, bylo jasné na první pohled. Kolem srubu se poflakovalo deset mužů ve stejných uniformách, které jsme s Carragherem předešlé noci objevili v dole. Tak jsme se (podobně jako předešlé noci s Carragherem) rozhodli se s pány příliš nepatlat. Vlastně na to ani nemáme čas. Zvolili jsme tedy následující taktiku. Gailor a Chico zůstali sedět na kopci. Gailor pozoroval pohyb u srubu a hlásil Chicovi. Ten měl u ucha mobilní telefon a na něm vytočenou linku, na jejímž druhém konci byl head set mého mobilního telefonu. Takto nám se Stephensem Chico přeříkával informace, které mu dal Gailor. Tak jsme chodili mezi buňkami u srubu a potichu jednoho po druhém zlikvidovali všech deset mužů, kteří srub hlídali. Když jsme s nimi skončili, vtrhli jsme do srubu a v něm našli Mantise hloubajícího nad několika listy papíru. Jejich obsah nám měl zůstat utajen, protože Mantis je hodil do ohně v krbu. Tony byl ale dost rychlý na to, aby pár listů stihl zachránit. Složil si je do kapsy a dál jim nevěnoval pozornost.
"Co tu děláte Crayfishi? Neměl byste být v Dunstonu a dělat něco s těmi vandráky, na které jsem si vás najal?" zkusil na nás nasadit přísný tón.
"Když s námi půjdete ven, zjistíte, že deset z nich už je vyřízeno..." odpověděl jsem mu a dodal: "A vy s námi půjdete..."
"Ale já mám dovolenou..."
"Už ne! Jdeme."
Tak Mantis sebral kabát, načež jsme ho se Stephensem vzali mezi sebe a odešli. Cesta zpět ke člunu nám trvala poněkud déle, protože Mantis bůhvíproč zdržoval. Ale protože jsme srub vyřídili dřív než za oněch mezních dvacet minut, stihli jsme i přes Mantisovi obstrukce dorazit k šerifově lodi včas.
"Nedovedete si představit, jak dlouhých těhle 90 minut bylo." pravil k nám šerif starostlivým hlasem. Pak se podíval na Mantise sedícího ve člunu s otráveným výrazem ve tváři. "Ale úlovek stoprocentní koukám."
"No jejej" odpověděl Stephens a podal šerifovi papíry, které ve srubu s takovým zaujetím studoval Mantis.
Žádné komentáře:
Okomentovat