Kapitola dvacátá devátá

...jsme komplet...
Bylo něco před šestou hodinou večerní a já už seděl v hospodě. Omlouvá mne snad jen to, že jsem tam nebyl sám a navíc to byla v podstatě pracovní schůzka. S Chicem jsme na Tonyho Stephense čekali asi deset minut, během kterých jsem musel sledovat, jak se Chico pokouší flirtovat se svojí oblíbenou servírkou jménem Susan. Moc mu to nešlo, ale Susan ho přesto baštila a kdykoliv něco nesla k našemu stolu, složila Chicovi obsah svého skvostného dekoltu na rameno. Vzhledem k tomu, že takhle jsem z jejího počínání měl daleko víc než Chico, zřejmě jsem byl svědkem oboustranně neobratných námluv... Nebo se mezi nimi stalo něco, o čem nevím.

Po oněch výše zmíněných deseti minutách jsem u vchodu spatřil Stephense, který zřejmě právě vešel a pohledem nás hledal. Nemohl tam takhle stát déle než pár vteřin, protože Chicovu obrovitou postavu prostě přehlédnout nelze. Pokynul jsem mu, on zareagoval takovým tím filmovým gestem - namířil na nás ukazováky a pak jakoby vystřelil...

"Nazdar chlapci...tak s čím vám mohu pomoci?" pravil k nám veselým hlasem, ještě ani neseděl...

"Myslíš jako kromě útraty...?" odpověděl mu otázkou Chico

"No samozřejmě... Bob mluvil vo nějaký práci někde na divokym západě... O co jde?"

"Jde o tohle. Já tam jedu hledat unesený děcko... nebo aspoň svědka únosu...nebo tak něco... Vlastně ani přesně nevim. Ale to se tebe netýká. Já už v tý Americe byl a tam se mi ti čoveče přihodilo...tomu neuvěříš..." nasadil jsem vypravěčský tón.

"No zkus to..." reagoval Tony

"Tam se mi stalo, že když sem se ptal po tom týpkovi, co s nim potřebuju dát řeč kvůli tomu děcku, tak jemu se to nějak nezamlouvalo nebo co. Poslal na mne partu kámošů, aby mi nabili hubu. Voni mi jí nenabili. Z povzdálí to sledoval místní šerif... Díky němu sem měl takovej pohovor se zástupci místní smetánky, ze kterých vylezlo, že to byli nějaký vandráci, kterejch oni by se rádi zbavili a když já si s těma třema tak hezky poradil..."

"Jo ták..my budem odhánět mouchy..."

"Líp bych to neřek. Pudeš do toho?"

"Jo pudu...teď tu beztak nemam do čeho píchnout..."

"Výborně. Ještě shánim Gailora..."

"Toho neznám..."

"To je špatný...já vůbec nevim, kde ho mam hledat." obrátil jsem se směrem k Chicovi, který si toho času zase vychutnával váhu dívčích ňader na svém pravém rameni. Jestli mu tohle ta holka bude dělat moc často, tak bude chudák Chico za chvíli chodit nakřivo. "Co ty myslíš - kde by se dal sehnat takovej bejvalej námořnik...?"

"Co já vim... Se na něj vykašli - devítka je taky hezký číslo."

Já v odpověď pouze protáhl obličej. James Gailor je velmi talentovaný odstřelovač. Vypustit ho z týmu a mávnout nad tím rukou nebude jednoduché... A já doufal, že to nebude ani nutné...

A nebylo. Druhý den ráno jsem opět absolvoval svoji vyprošťovací kůru mající podobu běhu "dokud to jde" a nějakého toho domácího cvičení - nejčastěji několika desítek kliků. Obvykle se jich v tomto stavu snažím udělat 100 a obvykle se mi tomto stavu nedaří... Po sprše jsem se rozhodoval, jestli má cenu chodit do kanceláře, když mne tam stejně čeká jen moje šílená sousedka a její armáda begónií. A tak jsem zůstal doma a neprohloupil. Okolo půl jedenácté dopoledne, když jsem Jane pomáhal s loupáním cibule do guláše, se ozval domovní zvonek. S Jane jsme se na sebe podívali a já šel se slovy "Kýho ďasa to sem čerti nesou!" otevřít. Za dveřmi stál James Gailor. S úsměvem na rtech se pozval dál, aniž by se zul, pohodil se na pohovku a při tom všem se stále neskutečně křečovitě zubil.

"Nazdar Crayi...jak žiješ? Mohl bych tě o něco poprosit?"

"Povidej..."

"Sem slyšel, že prej máš detektivní kancelář. Nesháníš parťáka? Já zrovna nemam práci a peníze docházej..."

"Tak parťáka nepotřebuju, protože těch případů zas tak moc nemívám... Ale měl bych jednu takovou jednorázovku za 30 táců plus náklady. Zajímalo by tě to?"

"Třicet klacků mě bude zajímat vždycky kamaráde... o co jde?"

Stručně jsem Gailorovi vyložil to, oč mne žádal. On celou dobu lehce pokyvoval hlavou a čas od času se mu docela vesele zaleskli oči. Jeho odpověď jsem znal ještě dřív, než ji vyřkl.

"Tohle beru. Podivám se do světa a ještě dostanu balík..."

Jsme tedy komplet. Už všichni společně probereme detaily a pak pojedeme přerovnat stát Washington...