úterý 30. května 2006

Kapitola třicátá pátá

...zaměstnavatel na koberečku...

Z průzkumu jsme se vrátili okolo třetí hodiny. Smyl jsem z obličeje maskovací barvy a vděčně zaplul pod deku. Cestou domů jsem se cítil unaven a na postel se těšil, ale jen co jsme dorazili, únava zmizela a já dost dlouho ležel s rukama pod hlavou a koukal na strop. Z toho, co jsme v dole zjistili mi nebylo dobře po těle.


Když jsem se po desáté dopoledne probral, sebral jsem Carraghera a Stephense a odjeli do Dunstonu navštívit šerifa. Protože jsme se takovými zbytnými formalitami, jako klepání nebo pozdrav, nezdržovali, mohl si šerif myslet, že nás něco štve.


"Dobré dopoledne pánové... nesete mi nějaké novinky...dobré zprávy...?" Určitě žertoval... slepý není...


"Jo, něco by se našlo... a nic z toho se vám nebude líbit!" odpověděl jsem mu a po krátké odmlce dodal: "zavolejte těm pánům, co nás platí a řekněte jim, že bych s nimi potřeboval něco probrat... hned pokud možno..."


Na to šerifovi trochu sklaplo. Udiveně na mne zíral, těkal očima mezi mnou a mými přáteli, ale sluchátko zvedl a vytočit číslo také zvládl bez pomoci. Dle instrukcí vyřídil vzkaz, chvíli mlčel, pak položil sluchátko a řekl, že si budeme muset hodinku počkat. Podíval jsem se na Duncana a na Tonyho, abych se vzápětí otočil k šerifovi se slovy: "My máme čas...mezitím vám můžu povyprávět, co jsme v dole viděli."


"To mne zajímá...jen mluvte..."


"Podle všeho to nebude jen nějakej místní gang. V tom dole mají vystavěnou podzemní katedrálu - laboratoře, sklady plný zbraní, munice... uniforem... Dělníky, který jim to stavěli, pobili. Narazili jsme tam na magora, kterej jejich těla likvidoval v kádi s kyselinou..." Na to šerif reagoval pouze tím, že se opřel v křesle a tvář schoval v dlaních...


...


"Tak co pro nás máte?" zeptal se mne příchozí klient s úsměvem na rtech ještě mezi futry.


"My pro vás? To je vtip ne... Za prvé jste nám neřekli, že těch vandráků je trochu víc, než když jste si mne najali...asi jste zapoměli, že..."


"No...víte...já...my jsme..." začal koktat klient a mezitím stihl přijít i o ten úsměv.


"To je jedno... okolnosti se mění - to se stává. S přáteli jsem to probral. Jsme ochotni do toho jít i tak, ale budeme muset poupravit smlouvu."


"Poupravit? V jakém smyslu?" Zeptal se klient hlasem o poznání klidnějším. Zřejmě vycítil, že se bude jednat obchodně a znovu nabyl půdu pod nohama.


"Podle toho, co jsme viděli včera v noci u dolu je těch vandráků víc jak dvakrát tolik, než jste mi řekli. Takže bych to viděl tak, že nám místo třiceti dáte sto tisíc... každému. Náklady samozřejmě hradíte vy."


"Zbláznil jste se? To by nás stálo skoro dva miliony dolarů..."


"No jak myslíte... pak nám tedy zaplatíte pouze náklady, my si sbalíme fidlátka a vypadnem..."


"Nic vám platit nebudeme...nic jste pro nás ještě neudělali." prohlásil rozhodným hlasem klient. Já, Carragher i Stphens jsme se na něj podívali...zřejmě dost zle na to, aby dost rozhodnosti z jeho tváře zmizelo. Ve chvíli, kdy si Stephens začal hrát s pistolí (šrouboval na ni tlumič), nebylo po odporu už ani vidu.


"Podívejte se na to takhle - když nám zaplatíte, my vás jich zbavíme. Pokud si postavíte hlavu, nejen, že vás nebudeme nikoho zbavovat, ale nejspíš si budete muset najmout ještě někoho na nás... A rovnou vám řikám, že na tomhle kontinentu nenajdete nikoho, kdo by na to měl... Takže?"


"Ale bude to závazné... už žádné další úpravy..."


"Dejme tomu..."


Klient pokýval hlavou a ještě se zeptal: "A to je všechno, co jste mi chtěl?"


"Ne! Někdo nás prásknul... nevím kdo, ale to je nakonec jedno... prostě ti vandráci o nás vědí!"


"Jakto...já nevím, od koho by se o vás mohli dozvědět..."


"A váš kolega? Byli jste přece dva, když jste si mne najímali..."


"Ano...byli... Garry Mantis - ten je momentálně mimo. Odjel na dovolenou...zarybařit si..."


"Kam?"


"Má takový srub na Vancouveru." Zpozorněl jsem. A nebyl jsem sám - také šerif vypadal, jako by mu zrovna došlo něco kolosálního... Možná jsem jeho intelekt podcenil.


"Srub na Vancouveru? Můžete mi říct, kde přesně? Šerife, půjčil byste mi prosím mapu?" na to šerif kývl a ze stolu vyndal skládací mapu a rozložil ji na svém stole. Klient k ní přišel, dlouze se do ní zahleděl a pak ukázal na jedno místo na pobřeží přímo na sever od Victorie. Tehdy šerif promluvil poprvé od klientova příchodu: "Není to ten srub, co jsme se na něj byli podívat? Jak u něj ty vagabundi bydleli původně..."


"Je... asi se na něj pojedem podívat ještě jednou, co říkáte...?"


 

Žádné komentáře:

Okomentovat