Kromě těch pár rvaček, které se kolegům podařilo vyvolat a v nichž dle očekávání obstáli se ctí, jsem plánoval podívat se do toho dolu, který se stal útočištěm našich soupeřů. S Gailorem, Daltonem a Carragherem jsme se navlékli do maskáčů, ozbrojili se, nasedli do auta a jeli k dolu. Vlastně jsme jen poodjeli do lesů za městem, vystoupili a ten kousek došli pěšky podle mapy, na níž nám šerif ve své kanceláři vyznačil cestu. Vyznačil také jakousi zapomenutou polozasypanou šachtu vedoucí do dolu, o níž nikdo nevěděl. Chico se nám chvíli smál, že jen plýtváme čím dál dražším benzínem, ale zapoměl při tom na dvě věci
1) Není potřeba se před obyvateli Everettu promenádovat v maskáčích, se začerněnými obličeji a zbraněmi v rukou.
2) Benzín jsou výdaje. Výdaje nám platí klienti...
Cestou k dolu jsme dali přednost tichu před rychlostí. Dorozumívali jsme se pouze pomocí rukou a k dolu se blížili jen velmi pozvolna - nebylo kam spěchat. Skupinu jsem vedl já, za mnou šel Gailor, třetí v pořadí Dalton a formaci uzavíral Carragher. Proplétali jsme se mezi větvemi stromů, minuty plynuly, ale přesto jsme si dovolili pohrát si s matkou přírodou. U potoka, tekoucího tak napůl cesty mezi Everettem a dolem, právě pila dvojice srnek. Všiml jsem si jich, když jsme byli asi 50 metrů od nich. Zastavil jsem skupinu a několika gesty své kolegy na zvířata upozornil. Všichni tři pohlédli směrem, kterým jsem jim ukazoval. Kývli - pochopili. Postupovali jsme směrem k srnám jak nejtišeji jsme uměli, zvědavi, jak blízko se dotaneme, než nás zvětří.
Dostali jsme se k nim zhruba na patnáct metrů. Jedno ze zvířat na nás upřelo svůj pohled. Zastavil jsem skupinu a setrval v klidu, dokud se srna zase nezačla věnovat vodě v potoce. Pomalým pohybem levé ruky jsem vydal příkaz k dalšímu postupu. Udělal jsem asi tři kroky, když se na nás zadívali obě srny. Opět jsem skupinu zastavil, ale než jsme stihli pokleknout, byly srny pryč. Pohladit jsme si je sice nemohli, ale i tak jsme byli hodně blízko.
Tak jsme zanechali laškování s lesní zvěří a dál se věnovali postupu k cíli. K němu jsme dorazili chvíli před jedenáctou hodinou. Potěšující bylo, že jsme nijak nebloudili a podle mapy cíl našli bez problémů. Několik ohňů pod kopcem, na kterém jsme stály a který se nacházel vlastně nad dolem, svědčilo o tom, že šerif nám nekecal, což bylo rovněž docela pozitivní zjištění. Ale netrvalo dlouho a našla se i řada negativ.
Na první nás upozornil Gailor. Optikou na své pušce pozoroval cvrkot u ohňů a zjistil, že těch lidí je u nich nějak hodně. Vrhl po mne trochu vyčítavý pohled a šeptem pravil, že když mi řekli šedesát, měl jsem se zeptat kolikrát. Půjčil jsem si jeho zbraň, zvědavě pohlédl do dalekohledu a musel jsem uznat, že tato jízlivá poznámka byla zcela na místě. V okolí ohňů se různém stupni opilosti (nebo rauše) placatilo přinejmenším třikrát více lidí, než mi dunstonští řekli, když mne najímali. Vrátil jsem Gailorovi pušku a nechal ho ještě s Daltonem dál sledovat dění. S Carragherem jsme se vydali hledat tu šachtu, o níž se šerif zmínil.
Krajinu kolem tvořilo v podstatě takové mělké údolí, do něhož ústila hlavní šachta dolu. Ústí bylo skryto v nevzhledné budově, která levou stěnou doléhala na prudký svah údolí. Byla vysoká asi 10 metrů, přičemž do výše zhruba tří metrů byla zděná, zbytek byl vlnitý plech a matné sklo. Na prvé straně k ní přiléhal přístřešek, kryjící sudy bůhví s čím, a malý domek - asi kancelář vedoucího provozu... Přímo před velkou budovou se nacházelo parkoviště ze dvou stran chráněné zdí, ze třetí svahem. Toho času bylo prázdné. K parkovišti zřejmě náležela jedna malá jednopodlažní budova, v níž kdysi úřadoval nějaký místní správce vozového parku. Naproti přes příjezdovou cestu stála budka, z níž se ovládala závora. Nakonec tu byla skupina pěti jednopodlažních podlouhlých budov, která mi trochu připomínala jednoduché budovy kasáren, v nichž jsem si během výcviku nejednou uhnal rýmu...a jednou filcky... Na základě tohoto dojmu jsem usoudil, že se jedná o jakési ubytovací zařízení.
Šachtu jsme našli nedaleko onoho nevzhledného monstra sedícího u ústí dolu, vlastně naproti stanovišti Daltona a Gailora. Nijak jsem se nedivil, že o té šachtě vědělo minimum lidí. Byla zarostlá travou a křovím a svůj díl viny zřejmě neslo i toho času již opuštěné vosí hnízdo v podobě koule velké jako pěst, houpající se mezi větvemi křovin... Po důkladném prověření onoho hnízda jsme větve odhrnuli a vydali se do šachty.
Žádné komentáře:
Okomentovat