Ihned po vstupu do šachty jsme samopaly pověsili na rameno a do ruky si připravili pistole s tlumičem. Jednak by nebylo dobré na sebe poutat pozornost otevřenou palbou a pak - když jsme se větračkou propracovali až k těžebním šachtám a prohlédli si je, nabyli jsme přesvědčení, že dvě dávky ze Sterlingu by mohli fatálně narušit statiku výdřevy. V tomto přesvědčení nás ještě utvrzoval fakt, že z větrací do těžební šachty jsme se dostali právě dírou mezi trámy již notně ztrouchnivělé výdřevy.
Po vstupu do těžební šachty jsme měli dvě možnosti. Pokud bychom se vydali vlevo, došli bychom na vyvýšenou mřížovou plošinu. Na jejím konci byli schody, vedoucí ke kolejím pro důlní vozíky. Tam bychom opět měli na výběr - buď dál do šachet měděného dolu nebo do útrob nevzhledné budovy z vlnitého plechu.
Vpravo od nás byla tma, takže jsme neměli nejmenší tušení, co nás čeká, pokud se tímto směrem vydáme. Nicméně to vlevo byla nejspíš hlavní šachta a dal se tam očekávat řekněme hustější provoz, proto jsme si na hlavy nasadili noktovizory a vydali se vpravo. Po nějakých 50 metrech jsme si na levé straně šachty všimli futer bez dveří. Opatrně jsme nahlédli do místnosti za nimi, abychom zjistili, že místnost je prázdná. pokračovali jsme tedy dál. Dál však byla už jen nevelká místnost s několika ponky a několika vybrakovanými obráběcími stroji... zřejmě to bývala nástrojárna. Otočili jsme se a vrátili se k té místnosti, kterou jsme prve jen tak zběžně zkontrolovali. Vešli jsme do ní s připravenými zbraněmi, rozhlíželi se kolem sebe a až po důkladném prověření všech myslitelných koutů jsme se začli pídit po tom, kde že to vůbec jsme.
Místnost byla vybavena několika ovládacími panely. Při pohledu z celkem bohatého prosklení nebylo těžké odhadnout, co se jimi řídilo. Pod okny se nacházela tavírna s rozměrnou indukční pecí, do níž se zřejmě vrchem sypal vytěžený materiál. Od spodní části pece vedl směrem k ústí dolu kanál, jímž nežádoucích příměsí zbavený materiál vytékal do speciálních vozíků. Podle tohoto uspořádání jsem usoudil, že někde v té plechové budově venku budou formy, v nichž se odlévají ingoty připravené k dalšímu zpracování. Všechno to byl jen můj odhad. Žádné ze zařízení totiž nejevilo známky provozu.
V pravé části místnosti jsme si všimli železného schodiště, vedoucího do krátké, úzké chodby, jež ústila do hlavní šachty, na kterou jsme se ještě před chvílí koukali z oken onoho řídícího stanoviště. Před námi v tu chvíli bylo staré kolejiště vedoucí kamsi do hloubi kopce. Asi bychom s Carragherem neodolali a podívali se tam, kdyby tato chodba nebyla zasypaná. Jedinou možností dalšího postupu byla odbočka vlevo. Ta naopak vypadala jako nová. Její fungl novou ocelí lesknoucí se koleje poměrně ostře kontrastovali s těmi zarezlými odrolenými, které vedli do zasypané chodby.
I vyztužení tunelu bylo o něčem jiném, než doposud. Ztrouchnivělou výdřevu zde nahradili betonové skruže o průměru cca čtyř metrů. Na stropě visely v pětimetrových rozestupech zářivky a slabě šachtu osvětlovaly. Sundali jsme noktovize, uklidili je do batohů a postupovali dál každý na jedné straně kolejí. Urazili jsme asi stovku metrů, když jsme dorazili k výhybce na mé a výklenkem s trafostanicemi na Carragherově straně kolejí. Duncan se vydal zkontrolovat jejich okolí, já zastavil a hlídal chodbu. Během necelé půlminuty se Duncan vynořil zpoza jedné trafostanice a kývl na mne, že můžeme jít dál. Přešel jsem na Duncanovu stranu kolejí. Za výhybkou totiž bylo vidět, že se šachta rozšiřuje a mně se moc nechtělo postupovat otevřeným prostorem. Můj odhad se potvrdil. Trafostanice byly asi pěti metry zeminy odděleny od velké haly se dvěma betonovými nákladovými plošinami, mezi něž byly prostřednictvím výhybek rozvedeny koleje. Na každou plošinu vedly celkem čtvery schody v jejích rozích. Ta plošina, na kterou jsme viděli, byla po celé své délce zaplněna dřevěnými bednami. Na její vzdálenější sestřičku jsme díky těmto bednám neměli příliš dobrý výhled, ale vypadala, že je na tom velmi podobně. Obezřetně jsme do haly vstoupili. Vypadala liduprázdná, nikde nebylo slyšet nic víc než jen odkapávání vody, prosakující mezi skružemi tunelu. Po schodech jsme vystoupali na první plošinu, prošli se po ní z jedné strany beden a ty si letmo prohlédli. Kromě podezřele čerstvého šedého laku na nich nebylo vůbec nic k vidění. Když zbude čas, mrkneme se dovnitř. Řadu beden jsme obešli a ještě jimi částečně kryti jsme si prohlédli druhou plošinu. Ani na ní kromě velkých šedých beden nebylo nic. Přeběhli jsme na ni a zkontrolovali prostor za ní. Rovněž prázdno. Jen nás do očí uhodil až nepatřičný lesk po naší levé ruce. Nacházeli se zde dvoukřídlé nerezové dveře, za něž vedlo jedno za ramen kolejí. Ani nevím, jak jsem překonal nutkání jít se podívat, co je za nimi. Sebrali jsme se a šli se podívat, kam vede druhé rameno kolejí, které se rozdělili u trafostanic. Čekala nás opět velká místnost, v níž se kolej dělila do tří rovnoběžných ramen. Tato místnost však nedosahovala rozměrů té předchozí haly a byla prostá jakýchkoliv nákladových plošin.
Svůj díl viny na tom asi neslo i chabé osvětlení místnosti, že vypadala o hodně zanedbaněji, než ta předchozí. I v této místnosti se nacházeli dvojkřídlé nerezové dveře. Zřejmě díky tomu, že do téhle místnosti se hodily ještě méně, než do té předchozí Carragher neodolal a šel se podívat, co je za nimi. Obezřetně přikrčen k nim ze strany přistoupil a opatrně je otevřel. Ve chvíli, kdy do nich nahlédl, mu poklesla ruka s pistolí a z jeho úst se ozvalo hlesnutí, jemuž jsme tak docela nerozuměl, ale poté, co jsem za dveře nahlédl také, bych vsadil na prosté "Do prdele!"
Hleděli jsme do šeré podlouhlé místnosti. Byla obložena čtvercovými bílými keramickými dlaždicemi a těsně pod stropem byly napříč místností ve stěnách zazděné dva I profily, které byly spojeny celkem šesti tlustými tyčemi. Tyto byly uličkou veprostřed místnosti rozděleny na dvě trojice. Na každé tyči visela na mohutném řetězu dvojice háků a na většině těchto háků bylo za žebro pověšeno jedno nahé mrtvé tělo.
Díky nadmíru odpornému pohledu nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, že naproti nám jsou dveře a že škvírou mezi jejich křídli k nám prosvítá světlo. Zpoza těchto dveří k nám doléhal zvuk kroků, slabé pískání nějaké neidentifikovatelné melodie a občasné zasyčení. S Duncanem jsme došli ke dveřím a okénky v jejich křídlech nahlédli do místnosti za nimi. Viděli jsme krátkou chodbičku. Za ní pak záda nevelkého muže navlečeného v těžké gumové zástěře. Oba najednou jsme rozevřeli dveře a se zbraněmi namířenými na záda toho muže vstoupili do místnosti.
Těžko říci, jestli o nás věděl, ale nějakou dobu si nás vůbec nevšímal, takže jsme měli dostatek času si prohlédnout místnost, do které jsme vstoupili. Muž stál na levé straně u velkého stolu s nerezovou pracovní deskou, na níž se povalovali sekáče na maso a pilky. Vedle stolu byl kotel spojený s digestoří, v němž se vařila nepříjemně páchnoucí tekutina. Vsadil bych na kyselinu.. U protější stěny stály tři vozíky a na každém z nich ležela dvě těla.
Muž si nás všiml vlastně až ve chvíli, kdy nemohl jinak. Zrovna se otáčel k jednomu z vozíků - asi aby si připravil další tělo ke zpracování - když pohlédl do hlavní dvou pistolí. Spustil ruce podél těla a chvíli na nás beze slova zíral. Pak promluvil a jeho hlas zněl příliš klidně na to v jaké situaci se jeho majitel nacházel.
"Kdo jste pánové?"
"My...?! Co tě kurva po tom?!" zařval na něj Carragher.
"Aha...no jistě... omlouvám se. Já jen, že jsem návštěvu nečekal. Za mnou sem málokdy někdo přijde." povzdechl si a zahleděl se při tom kamsi do podlahy.
"To je divný...takovej sympatickej chlapík..." prohodil jsem s neskrývanou ironií v hlase "Co tady kurva provádíte? Co je to za lidi, ty mrtvoly tam v tom mrazáku?!"
"Ty mrtvoly? No ty stavěli tuhle podzemní katedrálu. Pánové neměli stavební povolení a nejspíš by ho ani nedostali, víte...? No a jelikož tohle tady potřebovali, ale problémy nikoliv, tak se dělníků, coby jediných svědků, prostě zbavili... Chápete?"
"A ty to tu dotahuješ do konce..."
"Přesně." prohlásil muž s úsměvem a celý svůj krátký projev doprovodil ještě lusknutím prsty.
"To jako voni nechtěli problémy a tak místo oplejtaček kvůli stavebnímu povolení radši budou hledat způsob, jak se vyvléct z masovýho vraždění?! Ty lidi musej někde chybět, ne?"
"Ale nechybí... podívejte se na ně. Negři. Mexičani. Indiáni... po těch nikde sháňka neni." z jeho řečí se mi dělalo špatně možná víc, než z těch mrtvol okolo a já měl po každém slově, které vypustil z úst sto chutí ho střelit do hlavy. Ale on ten muž asi nebývá příliš často ve společnosti...tedy - v živé společnosti, a tak povídal a nutno říci, že zajímavé a do budoucna jistě užitečné věci...
"Hele... kdo jsou vlastně ti "oni", který si nechali postavit tohleto...?"
"Strůjci nových pořádků..." prohlásil s hrdostí v hlase a když viděl naše poněkud přezíravé pohledy, ještě dodal: "nevěřte mi... nakonec to poznáte sami. Brzy!" Při slově "brzy" se mu zaleskli oči. Nadechoval se zřejmě k velkému proslovu a ani já, ani Duncan jsme o výživnosti jeho obsahu nepochybovali. Nicméně muž se pro nás stal nadále nepotřebným. Pochopili jsme to nejspíš oba naráz, protože jsme oba takřka naráz stiskli spoušť. Obě kulky se mu zavrtaly lebky a muž byl nejspíš mrtvý dřív, než se jeho tělo svalilo na zem. Navlékli jsme si těžké dlouhé gumové rukavice, nacpali ho do kotle a zavřeli skleněný poklop digestoře. Chvíli to prskalo a bylo po všem. Jeho oblečení jsme zabalili do jednoho z černých pytlů na mrtvoly a Carragher si tento balíček schoval do batohu.
Takto dovybaveni jsme se vydali podívat za zbývající nerezové dveře, doufajíce, že za nimi nenajdeme podobný výjev, jako za těmi, z nichž jsme právě vyšli. Sice se nám nenaskytl tak otřesný obrázek, jako v prvním případě, ale dvakrát příjemné překvapení to také nebylo. Našli jsme soustavu laboratoří. V některých byly pracovní stoly přeplněny baňkami s bublající tekutinou, v jiných se po stole povalovali jakési elektrotechnické sestavy, jejichž účel jsme takhle napohled nebyl schopen odhalit... Zběžně jsme si prohlédli vybavení laboratoří i výsledky jejich pracovníků a já uvažoval o tom, zda bych si neměl vypůjčit vzorek... Nakonec jsme to zavrhl. Celou dobu jsme s Carragherem postupovali tak, abychom po svojí návštěvě zanechali co nejméně stop a touhle výpůjčkou bych celé to snažení mohl zabít. Tak jsme se otočili a chystali se k návratu.
Právě, když jsme procházeli mezi oběma nákladovými plošinami, dolehly k nám odněkud z tunelu kroky. Pokynul jsem Carragherovi, aby se schoval mezi bednami na plošině na svojí straně, já udělal totéž na té mojí. Kroky se blížili a s nimi k mým uším začli doléhat i hlasy. Zaslechl jsem tři různé hlasy. Tedy myslím. Odhadoval jsem, že skupinka jde, stejně jako před chvílí já s Duncanem, mezi plošinami. Měli jsme tedy dvě možnosti. Buď zkusíme obejít bedny, sejít se v tunelu a riskovat, že nám v nějakou krajně nevhodnou chvíli vpadnou do zad. Nebo zůstat, kde jsme a risknout konfrontaci... Kroky se blížili a já došel k závěru, že bychom se nestihli dostat na druhou stranu beden dříve, než by nás spatřili. Duncanovi jsem proto gestem naznačil, že má zůstat, kde je a připravit se k boji. V odpověď se mi dostalo pomalé, leč rozhodné kývnutí.
Tak jsem se soustředil na řešení nastalé situace, že jsem dlouho ani nebyl schopen poslouchat. Věděl jsem, že ti lidé mluví, ale já jim prostě nerozuměl. Jakoby mluvili jiným jazykem. Z tohoto až snového stavu jsem byl náhle probuzen, když jsem slyšel jednu velmi nečekanou skupinu slov: "...nějaká parta Anglánů..." Cože? Parta Anglánů...to jako my? Vědí o mne a Carragherovi? To ne...jejich krok zní příliš klidně na to, aby byli připraveni na ozbrojenou konfrontaci. Našli snad Daltona s Gailorem? Tomu se dalo jen těžko věřit - Gailor neuměl jen dobře střílet. Uměl se i dobře schovat...
Byl jsem opřený zády o jednu z beden která mne zároveň skrývala před zraky těch tří dole. Vnímal jsem jejich kroky. S ubíjející pravidelností se blížili k nám. Prošli. Byli velmi zabráni do svého rozhovoru a tak si mne a Duncana nevšimli. Zamířili jsme na ně a já koutkem oka viděl, že na mne Duncan kouká a čeká na povel ke střelbě. Kývl jsem. Ozvalo se šest tlumených ran a všechny tři postavy padly k zemi. Rozhlédli jsme se, jestli ještě někdo nejde, seskočili z ramp a všechny tři mrtvoly odnesly do mrazáku. Nejdřív jsme je chtěli pověsit na háky, které před tím uvolnil onen chlapík, kterého jsme v mrazáku našli. Jejich kumpáni se po nich ale budou shánět, proto jsme se rozhodli zlikvidovat těla důkladně a tak i oni skončili v kyselině. Poté jsme se už celkem nervózní vydali na cestu z dolu. Cestou přes halu se dvěma nákladovými rampami jsme se ještě podívali do několika beden, ke kterým jsme se dostali a které nebylo potřeba otvírat násilím. Takové jsme našli čtyři. Ve dvou bylo naskládáno po dvaceti samopalech UZI v každé, v jedné jsme našli munici a v poslední byly naskládány šedomodré polní uniformy. Bedny jsme zavřeli a odešli.
Žádné komentáře:
Okomentovat