neděle 25. září 2005

Literární amok

Minulý týden jsem seděl v práci a dost se nudil. Zřejmě právě ta nuda způsobila, že mi prdlo kouli a já začal psát. Původně to měla být jen taková malá, nevinná povídečka. Od té doby ovšem trochu vyrostla a v současné době má tři kapitoly hotové a čtvrtá je na cestě. Dosahuje tedy rozměrů, které možná nejsou tak úplně nad možnosti bloguje.cz, ale mohli by být nad možnosti čtenářů, kteří od článků na tomto serveru čekají něco jako stručnost. Uvažuji tedy o jiné formě publikace. Byl bych rád kdybyste mi napsali, zda by to stálo za to. Pro posouzení předhazuji první kapitolu...


Toho podzimního dopoledne jsem seděl ve své kanceláři zády ke stolu s nohama na okenním parapetu a koukal z okna. Cvrkot na ulici jsem přes svoje fajfky nemohl vidět, ale strohé vybavení kanceláře jsem znal natolik dokonale, že nebylo potřeba, abych si jej prohlížel. Neměl jsem do čeho píchnout. Nedostatek prozíravosti způsobil, že jsem si cestou do práce ani nekoupil noviny. V šupleti mého stolu se sice povalovalo několik účtenek a výpisů z účtu, ale na ty byl natolik smutný pohled, že jsem přemítal o tom, zda nedostatek prozíravosti není příliš na překážku mé snaze být výkonným soukromým vyšetřovatelem. Po hluboké úvaze jsem dospěl k závěru, že tomu ze všeho nejvíc překáží absence nějakého významného klienta, na jehož složitém případu bych si udělal jméno. Ona tomu vlastně překážela absence jakéhokoliv klienta - od chvíle, co jsem si otevřel svojí detektivní kancelář, na kliku u dveří padá jenom prach...


Pak jsem usnul. Tedy skoro - zabránili mi v tom dvě věci. Jednak jsem si vzpoměl na svoji matku, která nemá ráda, když v kanceláři spím, protože si téměř vždy poslintám límec u košile. A pak jsem taky slyšel vrznout dveře a překvapením spadl ze židle. Když padám ze židle, usíná se mi nesnadno a ani tentokrát se mi to nepovedlo. Někdo vstoupil do mé kanceláře. Zatím jsem nevěděl kdo, protože jsem se soustředil na to, abych se ze zaprášené podlahy zvedl co nejdůstojněji. Dělal jsem co bylo v mých silách, ale ani tak bych nevsadil krk na to, že by efekt mohl odpovídat vynaloženému úsilí. Dáma, která svým vstupem způsobila můj pád, tento dojem ještě utvrzovala. Aby se mi nemusela vysmát ještě dříve, než pozdraví, jala se dusit vlastním kapesníkem...


Bylo jí asi 23. Měla na sobě bílou blůzku s odvážnou rozhalenkou, světlou krémovou sukni (zřejmě od nějakého kostýmku, jehož vrchní část nechala v očekávání teplého dne doma), modré oči, vlasy s jemným mahagonovým přelivem dlouhé k ramenům a všechno jí to moc slušelo. Zvedl jsem svou židli ze země, dámě pokynul, aby si též sedla a ... čekal, co se bude dít. Zjevně byla z těch zdravě žijících moderních emancipovaných žen, protože od chvíle, co si sedla, nespustila pohled z láhve irské whiskey stojící na skříňce v rohu místnosti. Pohled to byl dosti vyčítavý, tak jsem láhev uklidil do skříně. Také když jsem si později během rozhovoru chtěl zapálit, nehleděla na mne právě přívětivě... Měl jsem sto chutí se zeptat, jestli si mohu rozbalit aspoň svačinu, ale neměl jsem hlad, tak jsem to nechal plavat.


Dámě už přestala dušeným smíchem poskakovat ramena i kapesníček již byl zpět v malé kabelce. Když zrovna nevrhala vyčítavé pohledy na projevy mých neřestí, tvářila se celkem rozpačitě a nevěděla kam koukat. Pohledem uhýbala a dlooouho trvalo, než se trochu rozpovídala...


"Madam, mé jméno jste si jistě přečetla na dveřích. Mohu já vědět kdo na mne v mé vlastní kanceláři mlčí...?"


"O...Omlouvám se pane Crayfishi. Poprvé se chystám použít služeb tohoto druhu...jsem poněkud v rozpacích. Jmenuji se Jane de Siré..."


Následovala další odmlka, během níž jsem si vychutnával její sladce znějící francouzský přízvuk a začal přemýšlet o tom, jestli náhodou neočekává, že se jí na něco budu ptát. Z tohoto omylu mne vyvedla sama a vyváděla mne z něj další zhruba půl hodiny. Vyprávěla mi o dítěti, které se jí ztratilo během procházky v parku. Kromě toho, že jsem se s hlubokou účastí v hlase vyptával na spoustu důležitých věcí - kde, kdy, co se dělo kolem... a tak...však to znáte, ne - jsem dospěl k jasnému závěru, že tohle může být právě ta šance, o níž jsem přemítal, než mne Jenny vrznutím pantů shodila ze židle...


"Jane...smím Vám říkat Jane?


"Proč ne...?"


"Dobře. Tak Jane - v tom parku se přesně dělo co? Byla jste tam sama? Jestli ne, tak s kým? Mluvila jste s někým? Oslovil Vás někdo cizí? Všimla jste si něčeho divného? Povězte mi o tom a snažte se nic nevynechat."


"Byla jsem tam sama...tedy kromě Benyho - tak se jmenuje syn. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala ho, jak si hraje na pískovišti. Každou chvli ke mě přiběhl a ukazoval mi co v písku našel. Většinou to byly jen kameny, které se mu z nějakého důvodu zalíbily. Seděla jsem tam takhle asi půl hodiny, když ke mě přišel nějaký muž a zkoušel mi prodat nějaké dětské knihy. Stál přede mnou, takže jsem chvíli na Benyho neviděla... A pak byl pryč..."


Když popisovala, co se stalo, hlas se jí čím dál více třásl. S poslední větou se dala do pláče. Nic melodramatického, z očí se jí prostě jen začly koulet slzy jako hrachy. Utřela si je rukávem od blůzky a vypadala v tu chvíli jak pubertální studentka střední školy, kterou třídní přistihl, jak kouří na toaletách... Obešel jsem stůl, nabídl jí svůj kapesník a konejšivě pohladil po rameni... Obé vděčně přijala.


"Jane, máte-li teď čas, zajdeme si na oběd, vy si zkusíte ještě na něco vzpomenout a pak bychom zajeli do toho parku, co říkáte...?"


"Už jsem vám řekla všechno...ale třeba si ještě v tom parku na něco vzpomenu."


Povzbudivě jsem se na ni usmál. Na ženy můj úsměv obvykle funguje velmi spolehlivě, ani teď nezklamal a Jenny pomalu začli schnout tváře...a ten úsměv mi dokonce vrátila.

16 komentářů:

  1. už jsem se lekla, že to nenapíšeš :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jani,tímhle článkem jsem si to psaní posichroval. Beru to tak, že když jsem svůj záměr zveřejnil, už to dokončit prostě MUSIM...

    OdpovědětVymazat
  3. rozhodně pokračovat! Moc se mi to líbí.

    OdpovědětVymazat
  4. A jestli se zajímáš o psaní a chtěl bys někomu taky poskytnout "hodnotící" službu, mrkni na mé stránky na rubriky Svět slov a André.

    OdpovědětVymazat
  5. Je příjemné......když mne dámy uvádějí do rozpaků pochvalou :O))) Děkuji

    O psaní se zajímám...kdyby tomu bylo jinak, nezakládal bych si weblog. ;o)

    OdpovědětVymazat
  6. galahade,nepřišel sis říct o plané poplácávání po zádíčkách, které se tu na blozích rozmáhá i o osob dospělých, které by se neměly chovat jako děti na prvním stupni základní školy. Předpokládám tedy, že chceš slyšet kritiku.
    Čtení je to lehké a příjemné, snad jen dvě výtky - Jane a Jenny jsou za kanálem i za velkou louží dvě diametrálně odlišná jména. Hýříš sice pestrou slovní zásobou, ale problémy máš se slovosledem i s mluvnickými chybami, někdy dokonce s hrubkami. Pokud svůj text hodláš někde publikovat, rozhodně do něho nejprve dej nahlédnout korektorovi...
    Snad se nezlobíš? Jen pokračuj v psaní, docela ti to jde. :)

    OdpovědětVymazat
  7. galahade,Dlouhodobě s uspokojením sleduji tvé životní zrání i zasvěcenost tvých názorů, je kterými na různých fórech vstupuješ do diskusí.

    Když někomu psaní jde, jako třeba tobě, měl by psát - je to jeho poslání. Protože ani ten sebehezčí obrázek slova nikdy nenahradí... Hezký den! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Se nezdáš, galahade!Udržels´ mou pozornost až do konce. A to není málo. Zpravidla "nedočítám". Někdy mě přepadá pocit, že je více těch, co píší, než těch, kteří jsou ochotni číst. Např. na "literárním" serveru Epika.cz se může zaregistrovat kdokoliv a označit sám sebe za prozaika, básníka či univerzálního machra. Autoři si svá díla vzájemně hodnotí stylem: pochválíš-li mne, pochválím i já tebe. Takové virtuální poplácávání po ramenou. Napadají mě v té souvislosti slova jako "devalvace a inflace". Ale je to téma na samostatnou úvahu. Možná se do ní pustím, ale KDO TO bude číst, sakra?! Raději dělám obrázky. Dá se jimi vyjádřit více a rychleji než by to dokázaly stovky slov...
    Moje obvyklá rada zní: Jdi svou cestou a nech je mluvit. A tak tedy pravím: Jdi svou cestou a nech je mluvit. Však on si tě ten mlejnek na maso semele. ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Když já si u tebe daleko radši čtu o letadlech...

    OdpovědětVymazat
  10. anquetile, za kritiku díky, zkusím si jí vzít k srdci, ale nic neslibuju. Je dost možný, že na tom textu se podepsala moje "pražština" a toho se jeden těžko zbaví.

    aTeo... na první pohled to vypadá jako pochvala. Díky za ní.

    Miki...radši si čteš o letadlech? To tě šlechtí, ale proč pod nějakým článkem o letadlech nenecháš stopu člověče?

    OdpovědětVymazat
  11. Galahade...hlavně nedej na ty, co ráno kritizují a v poledne už náhle chválí... Jdi si po svém.. své příznivce si najdeš dycinky... a ty, co nezaujmeš stejně nepřesvědčíš:-)) Story to byla povedená, kdy že bude další ? :-) OPatruj se a - nedej se! :-)

    OdpovědětVymazat
  12. galahade,ne, aby ses dal! :)))

    Jedovatá předřečnice není zřejmě silná v kranflecích dokonce ani v češtině. Snad jsem toho tolik neřek´?

    OdpovědětVymazat
  13. oprava textu...v kramflecích... :)

    OdpovědětVymazat
  14. anquetilety jsiale vůl! ale škoda tebou ničit Galahadovi blog!

    OdpovědětVymazat
  15. Aiko, proč bych měl být vůl?galahad se přece zeptal a já mu odpověděl, že dělá chyby v češtině, copak tomu tak není tady i v dalším dílu?
    Ale čtení je to hezké, to přece taky říkám. Líbí se mi obě části. :)

    OdpovědětVymazat
  16. Ale no tak...hádek netřeba. Nemám dojem, že by mi kdokoliv z vás ničil weblog. POkud by tomu bylo jinak, dozvěděli byste se to první...:o)))

    OdpovědětVymazat