Apres nous le deluge

Po nás potopa - tahle hláška se hojně používala na dvoře krále Ludvíka XVI. Co jí básník chtěl říct, je zřejmé - užívejme života, dokud ho máme.

V létě roku 1943 si tato slova (v lehce pozměněné podobě) zvolila za své motto 617. bombardovací peruť RAF a v jejích rukách získala nové rozměry. Dne 16.května 1943 (vlastně spíš v noci z 16. na 17.) vzlétlo z letiště Scampton v hrabství Lincolnshire 19 bombardérů Avro Lancaster, aby zničily kaskádu přehrad na řece Ruhr - Mohne, Eder a Sorpe. Každý z nich měl za tímto účelem na palubě několikatunovou bombu zcela nové a nutno podotknout, že poněkud divoké koncepce. Její tělo mělo tvar válce, který byl v trupu letounu uložen napříč. Visela na improvizované konstrukci, jejíž součástí bylo dynamo, které těsně před shozem bombu roztočilo proti směru letu. Odhoz byl proveden ve výšce dvaceti metrů nad hladinou, ve vzdálenosti 180 metrů od stěny přehrady. Poté bomba po hladině jako žabka doskákala ke stěně, po které díky předešlému roztočení sešplhala ke dnu přehrady, kde vybuchla. Ve vodě pak vznikla rázová vlna silnější než na vzduchu, od které se čekalo, že přehradu prolomí. Je zřejmé, že úspěch náletu visel na přesnosti pilotáže. Pokud by byla bomba svržena z výšky větší, než 20 metrů, rozbila by se o hladinu. Při shozu z menší výšky by naopak svými skoky mohla ohrozit vlastní letoun. Pokud by byla shozena dále než 180 metrů od hráze, potopila by se dříve a explodovala by daleko od svého cíle. Pokud by byla vypuštěna pozdě, v lepším případě by hráz přeskočila a skončila by v údolí pod přehradou. V tom hročím by ji náraz do koruny přehrady přivedl k výbuchu přímo pod letounem, který ji shodil... Co by to znamenalo pro jeho posádku není třeba nějak rozvádět...

Nálet byl úspěšný. Přehrady Mohne a Eder byly zcela zničeny a Sorpe měla protrženou korunu v délce 45 metrů. Trhlina však nebyla příliš hluboká, takže voda se valila přes přehradu, aniž by ji strhla. I tak se ze všech tří přehrad vyvalilo úhrnem 500 000 tun vody. Vodní elektrárny neměli vodu (paradox - všichni ostatní měli pocit, že je jí naopak všude zbytečně moc...), nemohly zásobovat energií zbrojovky, kterých v Porůří nebylo zrovna málo...

Každá mince má dvě strany. Výše popsaný úspěch byl vykoupen životy devíti z celkem devatenácti posádek. V akci zemřelo 63 ze 133 členů létajícího personálu 617. perutě. Padli za oběť protivzdušné obraně (cestou k cíli nebo domů - přehrady samotné byly pokládány za nezničitelné a proto bráněny vlastně nebyly) a minimálně jedno letadlo bylo smeteno výbuchem vlastní bomby v koruně přehrady po nepřesně provedeném náletu... Nicméně - dá se říci, že to za to stálo. Tento jediný nálet přinesl válečnému úsilí spojenců větší užitek, než veškerá předchozí aktivita Bomber Command RAF dohromady. Uvědomovali si to úplně všichni. Včetně krále, který nedlouho po akci základnu ve Scamptonu navštívil rozdal několik vyznamenání a schválil znak a motto perutě. Takhle to vypadá:

                                          

617. peruť byla zformována pro tento útok. Stalo se tak 17.března 1943 a jejími příslušníky se staly nejzkušenější posádky z celého bombardovacího letectva RAF. Po akci se chvíli nevědělo, co s ní. Pak se na to přišlo. Peruť byla určena pro řekněme "fajnovou" práci. Nálety prováděné útvarem o síle jedné perutě nikdy nemohly být tak ničivé, jako běžné nálety, zato však měly být vrcholně efektivní. K tomu peruť dostávala to nejfajnovější a nejnovější nádobíčko, jaké bylo v RAF k sehnání. Vyplatilo se - byla to 617, která srovnala se zemí seřazovací nádraží uprostřed Paříže, aniž by při tom zemřel jediný civilní obyvatel tohoto města (díky ne právě přesné práci značkářů dopadla jedna bomba na dům stojící v blízkosti nádraží - později vyšlo najevo, že byl obydlen důstojníky Luftwaffe). byla to 617, která zničila výrobní haly firmy Michelin, aniž by poškodila závodní jídelnu... Tato peruť má také na svědomí zkázu Tirpitze, desítky odpalovacích ramp raket V2, ponorkové doky v Brestu... Tou dobou už peruť používala šestitunové zemětřesné pumy Tallboy. ty sice nebyly konstruovány pro likvidaci betonových opevnění, ale zafungovaly perfektně. Pět metrů silné stropy ponorkových doků prorážely jako prd, nebo je alespoň lámaly, aby pohřbily to, co měly chránit... Velmi dobře zafungovaly i v případě, že dopadly před vjezd doku. Zavrtaly se do dna, explozí vytvořily mohutnou vlnu, která spláchla veškerý obsah doku... Začátkem roku 1945 se začal vyrábět o něco větší bratříček Tallboye. Jmenoval se Grand Slam, vážil rovných 10 tun a odzkoušet je měla samozřejmě 617.peruť, která tak učinila při náletu na viadukt u Bielefeldu. Grand Slam obstál - to, co ještě z viaduktu zbylo po třech přímých zásazích, se sesypalo jako domeček z karet poté, co jeden Grand Slam vybouchl ve vzdálenosti 40 metrů od mostu v hloubce asi 25 metrů pod zemí...

Po kapitulaci Německa měla být 617.peruť převelena na dálný východ. Z letecké základny na Okinawě měly vzlétat k náletům na mosty mezi ostrovy Honšů a Kjůšů, aby tak zničila cesty po kterých Japonci mohli posilovat obranu Kjůšů v případě spojenecké invaze, která byla plánována na leden 1946... Ještě před odvelením však přišla zpráva o tom, že Američané použili bombu horší, než byly všechny Grand Slamy dohromady... Jeden z příslušníků této elitní perutě prohlásil, že to Američané provedli jen proto, že zaslechli zvěsti o nasazení 617. perutě proti Japonsku. Samozřejmě pouhý hec, ale vypovídá leccos o bojové morálce jednotky a nakonec i o její pověsti. Ze sebevrahů se stali chirurgové a 617.bombardovací peruť RAF se stala první jednotkou, která v praxi použila metodu přesného bombardování... Tady si o ní můžete přečíst více. Pokud tedy nevěříte tomu co tady napsal chosse...