Kapitola druhá...

...předevčírem jsem zveřejnil první kapitolu něčeho, co jednou možná bude knížka. Žádal jsem posouzení a to nedopadlo úplně nejhůř. Proto jsem se rozhodl náročnému čtenářstvu předhodit i druhou... I zde je kritika samozřejmě vítána...

Celé odpoledne jsme s Jane strávili v parku, kde se jí ztratil syn.
Zopakovala mi, jak se to seběhlo a navíc mi to pro představu i
předvedla. Během té doby se několikrát rozplakala a já jí přesně
tolikrát musel konejšivě obejmout a do vlasů jí slíbit, že jí synka
najdu. Pak jsem jí doprovodil domů. Bydlela sama. S manželem se prý
rozvedli před třemi lety. Dle Jenniných slov spolu byli v pravidelném
kontaktu, pokud se tak tedy dá říkat vánočním přáníčkům... Benymu občas
poslal dárek k narozeninám - nic velkého, ale dost na to, aby kluk
věděl, že má taky tátu.

Nerozešli se nijak ve zlém, prý to prostě jen přestalo být ono a
když pak Carl - Jennin bývalý manžel - dostal práci na druhém konci
státu, šel a ona zůstala. Nežili si špatně - Jane pracovala v obchodním
oddělení Bank of England a navíc pocházela z nějakého poměrně starého
francouzského šlechtického rodu, který se sice do historie nijak
nezapsal, ale nashromáždil nezanedbatelný majetek. takže jsem se
vlastně ani nedivil, když jsem zjistil, že Jenny má k dispozici
koupelnu velkou asi jako dvě moje kanceláře...

Když jsem od ní odešel, zavolal jsem Chicovi. Chico - vlastním
jménem Ralph Belafonte - je dva metry dvacet vysoká hora presované tmy.
Pochází z Trinidadu, holí si hlavu (to tvrdí, já myslím, že mu ty vlasy
vypadaly, když se poprvé kouknul do zrcadla), pije rum a udělá 300
kliků na posezení. Nevím, jestli je takhle velký odjakživa, ale když
jsem s ním sloužil u pluku PATHFINDERS, už takový byl. Od pluku odešel
o dva roky dříve než já. Vlastně ho vyhodili - jednou na vycházce se
nepohodl s dvojicí námořníků, z nichž jednomu zlomil nos. Zlomil
vlastně také není to správné slovo - pod Chicovým úderem se klukův nos
ztratil a doktoři měli 14 dnů co dělat, aby ho zas našli. Špatné bylo,
že se Chico nestrefil do správného námořníka. Zlomenina byl totiž
synáček jednoho hrozně důležitého admirála, který trval na exemplárním
trestu, jež měl mít podobu dvaceti let v Dartmooru za napadení
důstojníka. Něco mi říká, že nebýt členství Británie v Evropské unii, žádal by minimálně rozčtvrcení. Svého sice nedosáhl, ale Chico byl propuštěn. Když jsem po
oněch dvou letech odešel i já, zjistil jsem, že se rozhodl pro stejný
způsob obživy jako já. Nestálo nás mnoho úsilí dohodnout se na případné
spolupráci. S Chicem je totiž hlavně v drsnějším podnebí londýnského
East Endu radost pracovat. Nejsem nejmenší a jako bývalý profesionální
voják jsem navíc patřičně obeznámen s různými technikami sebeobrany,
nedělá mi nejmenší potíže své znalosti využít a to je jistě dobré, ale
když je se mnou Chico, na rvačku obvykle nedojde a to je lepší. Podobně
jako u mne, se ale ani u něj dveře netrhli. Když jsem mu volal, zrovna
hrál sám se sebou piškvorky.

"Chico, co bys řekl, kdybych se ti svěřil, že mám případ?"

"Že kecáš."

"Mám případ."

"Kecáš."

"Nekecám. Dneska za mnou přišla ženská, že se jí ztratil syn..."

"Vzals to?"

"Jo."

"Chceš, abych ti pomoh'?"

"Jo."

"Tak, co kdybychom si o tom někde u piva trochu pokecali...?"

Sešli jsme se po deváté hodině večer v hostinci Vévody Wellingtona v
Hoxtonu. Není špatný, ale v obleku z obchodního domu Harrod's bych sem
nešel. Chico už seděl u baru a klábosil se svojí oblíbenou servírkou.
Ona ho zjevně baštila a vůbec byla radost na ty dva pohledět. On by to
nepřiznal, ale stejně mám pocit, že k Wellingtonovi chodí jen kvůli ní.
Jen nerad jsem je vyrušil. Dlouze jsem se zahleděl na alabastrově bílý
dekolt dotyčné slečny, abych pak Chicovi do ouška pošeptal to sladké
tajemství, že Dalmatin je sice hezký pes, ale podobně puntíkovanému
člověku by se nejspíš všichni smáli. Chico usoudil, že je to rasistická
šablona, následně podobné manýry ostře odsoudil a vysvětlil mi, že jsem
zamoučenej skotskej balík s mentalitou otrokáře... Nicméně přestal
cukrovat a stal se tak daleko způsobilejší provádět nějakou užitečnou
práci.

"Si řikal něco o případu. Je to pravda nebos mě jen chtěl vytáhnout do hospody?"

"No dovol Chico. Už sem tě někdy tahal do hospody?"

"Pořád."

"Teď to sem netahej. Jo je to pravda. Ráno za mnou přišla ženská, že
se jí ztratilo děcko. Šla se s nim projít, poseděli v parku a děcko
najednou pryč."

"To je všechno?"

"Ne. Když seděli v tom parku všechno bylo ok dokud se kolem Jane nezačal ometat nějakej frajer s dětskejma knížkama..."

"Hmjooo...Jane povidáš...a mě tady peskuje za nevinej rozhovor se
Susan... No nic. Na toho knihovníka bude dobrý se podívat, co řikáš?"

"Možná. Neměli bysme taky zapomenout na Janina exmanžela. Jmenuje se Carl Mayhem a teď žije v Belfastu."

"Romantický..."

"Jméno nebo místo?"

"Obojí."

"Podíváš se na něj? Já zatim zkusim něco zjistit o tom knihovníkovi..."

"Fajn."

Tím jsme pro ten večer s naším nyní společným případem skončili,
abychom se mohli se vší vážností, jež tomu náleží, opřít do místní
pípy. Susan si Chicovi občas naoko postěžovala, že nás skoro nestačí
obsluhovat, protože to do sebe házíme jak do forbesu. Co jsme ale měli
dělat, když to tam tak dobře vaří...? Od Wellingtona jsme odcházeli po
půlnoci ve stavu, který bych popsal jako mírnou otravu alkoholem.
Děkoval jsem Chicovi, že se zamiloval do servírky v Hoxtonu a ne třeba
v Chelsea. V Hoxtonu totiž bydlí moje matka, jejíž milé pohostinnosti
jsem dal pro tento večer přednost před cestou přes půl Londýna. Matka
mne přivítala velmi přívětivě... ale až poté, co mne zepsula za
poslintaný límec u košile a opilost...