Kapitola třetí...

...ještě jeden problém mám. Jak to celé nazvat?

Těžká rána opilcova. Když jsem se vzbudil, opláchl jsem se ve
studené vodě, oblékl se do tepláků a šel si zaběhat. Běhat, když máte
hlavu jako střep je sice peklo, ale potom alespoň nevypadáte tak blbě,
jak se cítíte... Po sprše jsem ani nevím jak absolvoval cestu do svého
bytu. Tam jsem ze sebe shodil své hospodou páchnoucí svršky. Byl bych
je spálil v krbu, ale žádný nemám, tak si je budu muset vyprat. Nebo je
odnesu mamce, ať mi je vypere ona... Na cestu do práce jsem se hodil do
gala. Čekal jsem, že se zastaví Jane, aby se poptala, jak si vedu. A
Jane je třída, která za trochu námahy před zrcadlem stojí. Při pohledu
do šatníku jsem se rozhodl pro lehký béžový rolák, lněné kalhoty stejné
barvy a abych zakryl pouzdro s revolverem v podpaží, vzal jsem si ještě
kožené sáčko koňakové barvy. Celé jsem to podtrhl světle hnědými
mokasínami. Prohlédl jsem si výsledek svého snažení v zrcadle a musel
se pochvalně poplácat po rameni. Dojem kazila pouze boule na levém
podpaží, kterou má na svědomí těžký a poněkud neskladný armádní
revolver Webley. Už několikrát jsem přemýšlel o tom, že si pořídím něco
menšího, ale bylo by to zbytečné utrácení - Webleyho bych se nevzdal,
je totiž po dědovi... Takhle vymóděný jsem vyrazil na cestu do práce.
Do kanceláře jsem dorazil před jedenáctou dopoledne a sotva jsem si
sedl, začal drnčet telefon. Trochu jsem se obával toho, že by Jane
mohla kontrolu mého postupu odbýt pouhým telefonátem, aniž by měla
možnost ocenit moji vizáž. Mé obavy se nenaplnily - byl to jen Chico,
který se zajímal o to, jak mi je a měl škodolibou radost, když se
dozvěděl, že špatně...

"Nazdar opilče, jak ti je?"

"Cyniku..."

"Takže blbě...kiš kiš..."

"Hele, ty šibale, už máš zbaleno? Belfast tě čeká s otevřenou náručí."

"Jo jo. Letí mi to odpoledne ve čtyři. Takže na balení mám
ještěěě...dvě hodiny času. Znáš mě já vystačim s málem. Pětačtyřicítka
a pytel munice mi ke štěstí postačí...nechceš jet se mnou?

"Nevim jak kde, ale v Belfastu by se mohli hodit...Nechci ,mám dost
práce tady... Dej vědět, jak si dojel a co si zjistil...kdybys něco
zjistil..."

"A takovej to moh bejt romantickej výlet..."

"No právě..."

Jane se objevila až po poledni. Měla na sobě džíny, vytahaný svetřík
a ustaraný výraz. Přesto vypadala dobře. Jímá mne podezření, že by
vypadala dobře asi i nahá. Sedla si naproti mě na židli a chvíli jsme
na sebe zase mlčeli podobně jako předchozího dne. Ani nevím, jestli si
všimla mé prudké elegance a už vůbec nevím, zda má tušení, že jsem se
takhle vymódil kvůli ní... Něco mi říká, že včerejší zkušenost s
roztěkaným týpkem v kožených kalhotách džínového střihu, tričku s
potiskem alba Edward The Great od Iron Maiden a džínové bundě pro ni
nemusela být příliš povzbuzující, tak jsem si chtěl trochu napravit
reputaci...

"Včera vám to slušelo víc..." takže náprava se nepovedla.

"Ehmmm...děkuji...máte ráda mejdny?"

"Moc."

"To vás šlechtí. Ale k věci. Jsem sice moc rád, že vás opět vidím,
jenže vám zatím nemám, co říct. Snad jen - odpoledne se půjdu poptat
lidí, co bydlí okolo hřiště, jestli něco nezahlédli a spolupracovník
odjíždí do Belfastu, aby si promluvil s vaším mužem..."

"Bývalým mužem."

"Samozřejmě. Omlouvám se. Ozve se pokud něco zjistí..."

"Myslím, že nezjistí. Carl sice nebyl ideální manžel ani táta, ale vlastního syna by neunesl, to by neudělal."

"Proč myslíte?"

"Není takový. Navíc myslím, že by na to neměl žaludek... a kdyby v tom parku byl, všimla bych si ho."

"Mohl si někoho najmout."

"Tak na to zase není dostatečně finančně zajištěný."

"Jak to víte? Už jste se tři roky neviděli..."

"Hmmm...ale znám Carla, tohle by neudělal...Myslíte, že bych mohla jít s vámi až půjdete do toho parku?"

"Proč ne, ale slibte mi, že se mi do vyšetřování nebudete plést. Taky bych nerad, kdybyste se třeba sesypala..."

"Nebojte se, budu jako myška..."

"Dobře...tak běžte domů a já se pro vás kolem půl páté stavím..."

Tím jsme se rozloučili. Jane šla domů, nejspíš aby se také hodila do
gala (abychom pak ladili) a já šel cvičit. Dobře jsem si vybral
kancelář. Sklep v domě, kde má firma sídlí si pronajal nějaký bývalý
boxer a otevřel tam posilovnua dal jí jméno "U mě". Dal jsem si po pěti sadách na
bench-pressu, vzpírání, sklapovaček na římské lavici a shybů na hrazdě.
Pak jsem strávil romantickou půlhodinku s boxovacím pytlem a cvičení
zakončil půlhodinou na rotopedu. Pak jsem se osprchoval a šel se
najíst. Opět se projevila moje šťastná ruka při výběru kanceláře -
přímo přes ulici je hostinec, kde mají vynikající pivo a ještě lepší
vepřová kolínka. Dal jsem si obojí. Po výborném obědě jsem se vrátil do
kanceláře a koukal z okna. Také mne napadlo, že bych si mohl udělat
pořádek v účtech. Nebo utřít prach. Jsem činorodý člověk a jako takový
se nudím málokdy. Zhruba ve čtyři jsem si došel do garáže pro auto a
jel pro Jane. Zastavil jsem před jejím domem, vystoupil z auta a opřel
se o kapotu svého vymazleného Fordu Capri a čekal. Po necelých pěti
minutách vyšla Jane z domu. Měla na sobě světle šedý kalhotový kostým,
ale výraz v tváři se nezměnil. Došla ke mě, prohlédla si mne (konečně)
a lehce se pousmála.

"Už vím, koho mi to dnes připomínáte..."

"Nějakého slavného hezouna...?"

"Jak se to vezme. Sympaťák to byl - Bodie z profesionálů. Vaše Capri mi ho připomělo."

"A víte, že jste mi udělala radost? Na Profesionálech jsem vyrostl. Jen mi býval sympatičtější Doyle. Pojedeme?"

"Jistě..."

Otevřel jsem ji dveře, ona nasedla a jeli jsme. Cestou nepadlo
jediné slovo. Já přemýšlel o tom, co se dozvíme od lidí z okolí parku,
jak pořídí Chico v Belfastu, co budu mít k večeři... V okolí parku jsme
mluvili s kdekým. S lidmi s okolních domů, s lidmi, kteří se tam právě
procházeli...a nikdo nic neviděl, neslyšel a nejspíš v tu chvíli ani
nebyl doma. Byl jsem zoufalý a Jane evidentně také. Nedávala to moc
znát, ale to zklamání pokaždé, když slyšela "Nic jsme neviděli" se
dlouho skrývat nedalo. Bylo něco před osmou, já měl hlad jako vlk, tak
jsem Jane pozval na večeři. Chvíli trvalo, než jsme našli něco
vyhovujícího. Nakonec jsme zakotvili v restauraci Le Caprice v Mayfair.
Nikdy jsem tam nebyl, Jane zřejmě také ne, ale nevypadalo to tam zle.
Číšník si nás všiml téměř okamžitě po našem vstupu do podniku, usadil
nás ke stolu a přinesl jídelní lístek. Jane si dala jen jakýsi
zeleninový salát, já, maje zálibu ve vepřovém, jsem si objednal
žebírka. Žízeň jsme zaháněli Merlotem ze sklepů J.P.Chennet.

"Co budeme dělat? Já doufala, že ti lidé si něčeho všimli, že nám pomohou..."

"Přiznám se, že já od nich moc nečekal. Lidé jsou málokdy vstřícní
ke zvědavým jedincům. Zvlášť pokud z toho kouká běhání po soudech. Pro
ně by to byly starosti navíc a oni o ně nestojí. Prostě nikoho jen tak
nenechají, aby ze svého problému udělal i jejich problém."

"Ale mě se ztratil syn! To je jim to fuk?"

"Nevím. Možná, že ne, ale nechtějí, abychom je připravili o jejich
klid. Oni si žijí své životy ve svých světech, které končí vchodovými
dveřmi jejich domu. Pokud si někteří připustí existenci něčeho za nimi,
snaží se držet si to od těla."

"Abych pravdu řekla, jsem bezradná."

"Uvidíme s čím přijede Chico z Irska. A nebylo by asi od věci
podívat se zblízka na toho člověka, co s vámi mluvil o nějakých těch
knížkách...Nevšimla jste si, co to bylo zač?"

"Já nevím, snad bych si vzpoměla...je to důležité?"

"Mohlo by být. Je možné, že to byly tituly, které se připravovaly k
hromadnénu vydání a nakladatelé chtěli znát názor zákazníků. Nebo to
naopak byl doprodej knih, které dlouho leží skladem. Možná to mohl
být zástupce nějakého soukromého nakladatelství, které si tímto
způsobem dělá reklamu..."

"A vy myslíte, že s tím ten člověk má něco společného?"

"Nevím, ale za zkoušku to stojí. Navíc teď nemáme v ruce nic jiného...Zkuste si vzpomenout, co vám nabízel za knížky..."

"Určitě tam byl nějaký Medvídek Pů... nepamatuji si to přesně, ale z
těch možností, které jste vzpomínal by mi to sedělo nejvíc tak na ten
doprodej...Některé z těch knížek snad i doma mám. Když mne odvezete
domů, tak bych se mohla podívat..."

"Dobře. Možná, že to ani nebude potřeba, ale nic tím nezkazíme..."

Dovečeřeli jsme. Jane mi nakonec s těmi žebírky trochu pomohla (já
si říkal, že ten její salát by byla dost hladová včeře) a tvářila se
mnohem veseleji, než odpoledne. Z restaurace jsme odcházeli po půl
desáté a vzhledem ke dvěma lahvím Merlotu jsme se shodli na tom, že můj
Ford to před restaurací bude muset vydržet do rána a my si vezmeme
taxi. Řidič s orientálním vzhledem i akcentem (Ani jsem nevěděl, jak
vtipná může být věta "Kam to bude" vyřčená s indickým přízvukem) nás
odvezl k Jane. I s dýškem to bylo za 15 liber.

Sotva jsme vstoupily do domu obklopila mne příjemná vůně nevím čeho.
Všiml jsem si jí už včera, ale ani tehdy ani teď mi nepřišlo vhodné
komentovat odér Janina domova. Tak jsem mlčky následoval svoji
hostitelku do knihovny, kde během pár minut našla, co hledala. Z police
vyndala tři knihy, aby mi je předvedla. Chitty chitty bang bang, Alenku
v říši divů a nějakou sbírku příběhů Medvídka Pů.

"Tyhle knihy vám nabízel?"

"Ano...nejsou to všechny, které měl, ale tyhle si pamatuji."

"To bude stačit."

Chvíli jsme beze slova stáli proti sobě. Ticho obvykle mívá nádech
trapnosti a neměl jsem dojem, že právě teď bych narazil na vyjímku.
Přemýšlel jsem, co inteligentního říci. Díky dvěma lahvím Merlotu se
vše, co mne napadalo točilo kolem hanbatých vtipů o francouzských
šlechtičnách a já si nebyl úplně jist, jestli by je francouzská
šlechtična chtěla slyšet. Tato si však narozdíl ode mne zachovala
duchapřítomnost a nabídla se, že otevře ještě jednu láhev vína. Přijal
jsem a získal tak trochu času na přemýšlení o něčem jiném, než
přisprostlých anekdotách. Posadil jsem se v obývacím pokoji, kam Jane
během pár minut přinesla dvě sklenice a láhev 10-ti letého portského.

"Mohu se zeptat...kdo je ten váš spolupracovník?"

"Jmenuje se Ralph Belafonte, ale obvykle mu říkají Chico...je z Trinidadu."

"Z Trinidadu? A odkud se znáte?"

"Sloužili jsem spolu v armádě Jejího Veličenstva."

"Smím se zeptat kde?"

"Smíte."

"Nuže..."

"PATHFINDERS - průzkumná výsadková jednotka."

"To jste museli být dobří. Proč jste odešli?"

"Chica vyhodili, když jednou v hospodské rvačce seřezal dva
námořníky. Třeba moje matka ho od té doby považuje za primitivního
opičáka a vůbec není ráda, že se s ním paktuju. Ale Chico je v jádru
dobrák. Jen nemá rád, když o jeho matce někdo řekne, že k němu přišla,
coby laciná děvka v jamajskym přístavnim bordelu. Za tohle bych je
seřezal taky. Já jsem odešel, protože jsem se nudil."

"Nudil?"

"Jo. Ze začátku - během výcviku - samozřejmě ne. To si člověk pořád
něco dokazoval. Pořád se musel zlepšovat v tom, co dělá. Ale po
dokončení výcviku nějak nebylo do čeho píchnout. Čas od času nějaké to
cvičení, ale jinak se člověk válel v kasárnách a honil pavouky po
stěně. Armáda mě dostala do kondice - duševní i fyzické a za to jsem
rád, ale dál už mi neměla co nabídnout, tak jsem šel... Mohu se na něco zeptat já vás?"

"Jistě."

"Říkala jste, že máte ráda Iron Maiden...můžete své tvrzení něčím dokázat?"

Jane se na mne mile usmála, ze stolku vzala ovladač od Hi-Fi věže,
stiskla tlačítko a z beden se na nás s plnou parádou vyvalilo album
Fear of the dark...