Kapitola dvacátá šestá

 

...kouzelná...

(zneveřejnoprávňující up-date)

Zíral jsem na svůj obraz v zrcadle. Přestože jsem měl v pokoji zhasnuto, bílé sako v tom mále světla ze stolní lampičky protivně zářilo. Jsem zvědav, kolik lidí si mne splete třeba s číšníkem. Nicméně Crayfish ve smokingu se mi zamlouval. Pouze obvaz, ukrývající bodnou ránu mezi palcem a ukazovákem levé ruky, dojem trochu kazil. Přestal jsem se prohlížet, sebral jsem ze stolu tabatěrku a odešel s ní na balkón. Tam jsem ji začal vyprazdňovat. Tuším, že dnes již potřetí. Vešlo se do ní jen pět cigaret, a tak se rychlá likvidace obsahu ruku v ruce s častým doplňováním dá očekávat.

Stál jsem opřený o zábradlí, potahoval z cigarety a pohledem těkal z měsíce na ciferník půjčených hodinek. Při pohledu na něj jsem si uvědomil, že z věcí, které mám na sobě, nejsou moje ani trenýrky. Smoking od Brenta, boty mojí velikosti dodal nějaký ouřada z vízového oddělení, spodní prádlo, stejně jako běžné vycházkové oblečení, byl erár, který jsem našel ve skříňce, když jsem se probral po uspávacím žihadle od zdravotníka oddílu ghurků.

Před půl devátou jsem se sebral a šel Joan naproti k lavičce, na níž jsem ji během předchozích dnů potkával. Sejít jsme se tu měli ve tři čtvrtě na devět. Já tu byl o osm minut dřív. Z náprsní kapsy jsem vyndal tabatěrku, otevřel ji a při pohledu na pouhé tři cigarety, které se uvnitř nacházely, jsem ji zase zavřel a vrátil do kapsy. S pohledem upřeným na cestu jsem se procházel ve světle lampy vždy pár kroků sem, čelem vzad a pár kroků zpět. Na hodinky už jsem radši nekoukal. Konečně jsem zaslechl kroky. Zadíval jsem se směrem, ze kterého zvuk přicházel. Joan ladně (jak jen to jejím vysokým podpatkům štěrková cesta dovolovala) vplula do světla lampy. To se odráželo od tmavě zeleného saténu jejích večerních šatů a mým očím odhalilo křivky, které jsem dosud mohl pouze tušit. Stálo mne mnoho úsilí ukočírovat svoji krajně neposlušnou fantazii a myšlenky upřít nejlépe někam úplně jinam. Veškeré pokusy zachovat si klid selhaly, když se zastavila pouhých několik centimetrů ode mne. Decentní vůně parfému spolu s pohledem do její sebejistě se culící tváře mi nebývale rychle zatočily zeměkoulí pod nohama.

„Sluší ti to.“ vypravil jsem ze sebe a byl si při tom naprosto jist, že navzdory tělesným rozměrům, mne přes ni nikdo neuvidí.

„Tobě také.“ odpověděla mi a zbavila mě i posledních zbytků sebejistoty, když ke mně vztáhla ruce. Část rovnováhy se mi vrátila, když její ruce doputovaly k mému motýlku, lehce ho narovnaly a utáhly uzel.

„Můžeme jít.“ řekla, já jí nabídl rámě a společně jsme se odebrali k hlavní budově.

...

Ihned po vstupu do prostor společenské haly v hlavní budově jsem pochopil, proč se sem Joan moc nechtělo. Respektive – zformuloval jsem si důvod, proč by se sem mohlo nechtít mně. Vydýchaný vzduch v přetopené místnosti velmi rychle způsobil bolest hlavy, aniž bych si hrdlem prolil byť jen jedinou kapku alkoholu. Protože však člověk nepije proto, aby ho druhý den ráno bolela hlava, ale proto, že mu to chutná, při první příležitosti jsem jednomu z mnoha číšníků z podnosu vzal dvě sklenice červeného vína a jednu z nich podal Joan. Pozvedl jsem sklenici k malému soukromému přípitku. Nestihl jsem se ani nadechnout, protože v řečnění mne předešel sám konzul.

„Dobrý den Joan, vypadáte naprosto úžasně.“ zafuněl podsaditý mužík za mými zády. Neměl jsem chuť se s ním dávat do řeči, nicméně je to přeci jen vysoký státní úředník, k němuž se asi nesluší okázale točit zády. Tak jsem se otočil a věnoval mu chladný úsměv, který si konzul vyložil po svém a začal se bavit se mnou...

„Pane Crayfishi, rád vás tu vidím...“ pravil a mezitím mne sjel pohledem od hlavy k patě a zpátky. „...ale proč nemáte uniformu? Nechal jsem vám jednu poslat na pokoj společně s pozvánkou... Jsem si jist, že i v ní byste byl doktorce důstojným doprovodem...“

„Pane Prici. Tu uniformu jsem našel. Jelikož měla hodnostní označení majora a já jsem pouze poručík, došel jsem k závěru, že není určena mně a nevšímal si jí...“

Konzul na mne s těžko skrývanými rozpaky pár vteřin koukal, mezitím asi třikrát naprázdno polkl. Na jeho obličeji byla jasně vidět snaha urychleně vymyslet způsob, jak tento trapas smést ze stolu. Jeho pohled spadl na sklenice v mých a doktorčiných rukách.

„A jakpak vám chutná víno? Nechal jsem pro dnešek připravit vynikající ročníky... tedy pokud mne mé skromné znalosti v oboru vinařství neklamou...“ přeptal se s úsměvem, o který jsem ho vzápětí připravil.

„Ano... bylo by vynikající...“

„Prosím?“

„Bylo by vynikající, kdyby nebylo přechlazené. Já toho o víně vím pramálo, ale v orosených sklenicích se obvykle podává spíš pivo, než padesát let starý Claret...“ Konzul polkl (tentokrát už jen dvakrát) a odešel. Nepochybně s pocitem, že si ve mně nasadil veš do kožichu. Joan se lehce usmívala a konzulovi jeho rozpaky evidentně přála.

„Opatrně Roberte. My tu s ním ještě chvíli budeme muset vydržet.“ pokárala mne, aniž by její úsměv vychladl. A já měl dojem, že by byl nesnesitelný i bez mého přičinění. V každém případě toho večera jsem byl nesnesitelný já. Krom konzula o tom může celkem přesvědčivě vypovědět své i Brent a jakási dáma zřejmě francouzské národnosti.

„Garson, garson...“ začla na mne v jednu chvíli pořvávat a dožadovala se obsloužení už nevím přesně jakého druhu.

„Moi, Je suis pas garson, je...“ chystal jsem se důrazně ohradit, když mi do řeči skočil Brent.

„Omlouvám se madam za drobné nedorozumění...tento pán není číšník. Dovolte abych vám ho představil – Robert Carver, zvláštní zmocněnec ministerstva zahraničí pro...“

„...deratizaci...“ dokončil jsem za Brenta větu ve chvíli, kdy jsem v jeho řeči vycítil zaváhání a k ženě vyslal oslnivý úsměv číslo čtyři a půl. V první chvíli jsem se Brenta chtěl zeptat, proč mi mění jméno, když většina lidí v místnosti stejně ví, kdo jsem. Nebo třeba neví, ale jméno Carver v životě neslyšeli, a tak v nich vzbudí větší pozornost, než Crayfish, o kterém se ví, že je na konzulátu přechováván. Ale chuť mne přešla. Svůj díl viny na tom může mít i sám Brent, který se bůh ví proč tvářil, jako bych mu něco provedl. Ať tak či tak, oslava už nevím kolikátého výročí otevření britského konzulátu v Gabonu mi čím dál víc připadala asi jako rum v láhvi od osmnáctileté skotské.

A doktorka se pořád usmívala. S neskutečným vděkem jsem pozoroval, jak okázale ignoruje taneční parket, k jehož využití se hosty snažil přimět nepočetný orchestr. Ne snad, že bych byl špatný tanečník. Taneční mne minula, a tak nejsem vůbec žádný tanečník. Nikdy mi to nevadilo.

Nepříznivý dojem z oslavy utvrdil nešikovný číšník, který zakopl o schod, upadl a krví tekoucí z tržné rány na bradě uvedl do mdlob pár přítomných dam. A odloudil ode mne Joan. Sobec jeden. Odvedla ho na ošetřovnu, kde mu nejspíš tvář uvede (alespoň zhruba) do původního stavu a on jí za to krví zasviní ty krásné šaty. A já zůstal v hale sám mezi spoustou lidí, kteří mne nezajímali a já s nimi neměl o čem mluvit. Jednomu z číšníků jsem z podnosu vzal sklenici vína a odešel s ní na terasu. S rukou v kapse jsem zíral přes kamenné zábradlí ze svahu kamsi do vod Guinejského zálivu a týral se myšlenkami, jak příjemný tenhle večer mohl být. Vevnitř si patrně mysleli, že jsem odešel. Nikdo včetně číšníků si mě nevšímal. Blížila se půlnoc a čím dál víc se do mě pouštěl chlad. Moc jsem nepočítal s tím, že bych Joan ještě dnešního večera viděl, a tak jsem si hrál s myšlenkou na odchod.

„Asi půjdu spát.“ ozvalo se za mnou a já se lekl, div jsem v ruce nerozdrtil prázdnou sklenici. Překvapen jsem koukal do doktorčiných očí.

„Asi půjdu taky.“ odpověděl jsem po chvilce.

„Nemusíš. Jestli se ti to tu zamlouvá, tak klidně zůstaň...“

„Ale jo – vlastně jsem se zrovna chystal k odchodu. A navíc co bych tu bez tebe dělal... tam uvnitř to je hrozná smečka.“ řekl jsem a svá slova doprovodil mrknutím. Usmála se na mě, přijala nabídnuté rámě a jak jsme přišli, tak jsme i odešli. Pomalým krokem jsem ji doprovodil k jejímu domku. Bydlela v příjemně zastrčeném koutě pozemku konzulátu v jednopatrovém domě s poměrně velkou terasou. Na ní jsme se zastavili, koukali jeden na druhého a nevěděli, co říct. V jednání se ženami bývám všechno, jen ne sebejistý. Ale občas se stane, že mne cosi jako vnitřní hlas svádí, abych situace podobné té, v níž právě jsem, nějak rozlousk. A tak jsem se k Joan sklonil, abych ji políbil. A ona neuhnula, nedala mi facku a nepřibouchla mi dveře svého domu před nosem.

...

Probudily mne sluneční paprsky, které si zarputile razily cestu korunami stromů a škvírami v zatažených žaluziích. Koukal jsem na strop místnosti a chvíli měl drobný problém se zorientovat. Kdo mi sakra přes noc přestěhoval nábytek? ...a proč tu maloval? ...a jakto, že mě to nevzbudilo? ...a... pak jsem si na svém hrudníku všiml útlé ručky, která určitě nebyla moje. Pohledem jsem doputoval od pečlivě upravených nehtů až k rameni. Od něj už byl jen krůček k Joanině tváři. Měl jsem radost, že včerejší večer nebyl jen divokým snem. Odlišné uspořádání pokoje bylo také rozumně vysvětleno. Poddal jsem se tedy pocitu naprosté spokojenosti. Bohužel, když se dobře vyspím, bývám neposedný, a tak jsem se i přes Joaninu nahou přítomnost celkem rychle začal nudit. Opatrně jsem sundal její ruku ze svých prsou, vstal a začal jednat. Po rychlé návštěvě sprchy jsem šelhledat kuchyň. Úhledně připravená snídaně na podnose servírovaná až do postele obvykle udělá radost každé. Možná jen proto, že tu snídani nemusí připravovat sama. V každém případě myslím, že Joan nebude výjimkou.

Pohyb po cizí kuchyni ukázal se býti větším problémem, než jsem původně čekal. Návyky bývají různé a jeden nikdy neví, co na něho z které skříňky vyskočí. Vsadil jsem na jistotu a jako první prolustroval ledničku. Koukal jsem dovnitř a dumal, co bych tak mohl připravit.

„Copak to tu provádíš?“ ozvalo se náhle za mými zády, aniž bych předtím zaregistroval Joanin příchod. Její nadání coby tichošlápka bylo čím dál zjevnější. Otočil jsem se k ní čelem. Měla na sobě jen úsměv a moji košili zapnutou na jeden knoflík. Měla tak na sobě o jeden kus oblečení víc, než já...

„Napadlo mě, že bych udělal snídani. Původně jsem ti ji chtěl přinést do postele, ale to už je teď asi zbytečný,co?“

„Proč myslíš?“

„Protože tam nejsi...(?)“

„To by nebyl problém napravit,“ Odpověděla mi a svá slova doprovodila mimořádně svůdným mrknutím. „ale když ti to nebude vadit, tak bych ti s tou přípravou pomohla.“

Ačkoliv mne jakékoliv práce v kuchyni spíše děsí a pomoc obvykle vítám, tuhle snídani bych asi raději připravoval sám. Skoro nahé Joan jsem nezvládl odolávat déle, než pár minut (ne, nestopoval jsem to), a tak šla příprava snídaně velmi brzy stranou.

„Nedráždi mě nebo se říznu.“ špitla, když jsem odolávat přestal a políbil ji na obnaženou šíji. Nahlédl jsem jí přes rameno. Lehce jsem jí z pravé ruky vytáhl nůž, kterým doposud nadrobno krájela cibulku, odložil jej a políbil ji znovu. Rozepnul jsem jediný zapnutý knoflíček na košili, ta se svezla z Joaniných ramen a opustila scénu jako by nechtěla rušit. Objal jsem ji. Jedna ruka si hrála s ňadry, druhá lehce spočinula na břiše, aby velmi pomalu směřovala ke klínu. Joan stála a přijímala mé doteky. Ruku, ve které ještě před pár vteřinami držela nůž, sundala ze stolu a začla s ní naslepo bloudit v mém klíně. Letmý dotyk si s mými nervy pohrál tak, že jsem se na chvíli musel přestat věnovat Joanině nádherné šíji. Otočila se ke mně čelem a polibky mi vrátila. Vysadil jsem ji na linku, na krátkou chvíli od ní odstoupil a labužnicky si jí prohlížel. Roztáhla nohy a gestem mne vyzvala, abych... vstoupil. Vypadala při tom jako děvka, ale zrovna teď to bylo přesně to, co jsem chtěl vidět. Přistoupil jsem k ní, ona mne nohama objala kolem boků... a snídani jsme posléze museli v rychlosti odbýt dvěma tousty...