Chřipka je hnus...

 

...ale ten Ditustat mi celkem chutná...

Abyste věděli, tak to není poprvé, co mám chřipku. Jen tentokrát si ta potvora postavila hlavu a řekla si, že když spolu jsme tak málo, měl bych si jí užít. Tak se stalo, že oproti očekávání se z onemocnění nestává týden dovolené navíc, kterým bych se mohl za asistence horkého čaje s medem příjemně promodelařit k lepším zítřkům. Protože se chřipka rozhodla, že mne ke kašli bude dráždit pouze v noci, jsem nevyspalý a nic se mi nechce. Občas ani spát, protože když ke spánku ulehnu začnu chrchlat tak, že se loupe omítka i z míst, kde nikdy nebyla. Když pak kolem druhé hodiny ráno usnu, zdají se mi věci, které si nezkouším vysvětlit jinak, než jako vyčerpáním způsobené blouznění... nevěříte? Věřte!

...
Vystoupil jsem z vlaku v místech, která bych měl znát. Vždyť tamhle na kopci bydlela moje babička. Jako klučík školkou povinný jsem k ní jezdil na prázdniny, se sousedovic Terezkou pobíhal kolem domu a řval jak na lesy. Zvláštní - honosné školní budovy před kterou jsem právě stál, jsem si předtím nikdy nevšiml. Pravda je, že jsem ji nikdy nehledal... Nakonec - nevěděl jsem ani o tom, že mezi Strančicema a Mnichovicema mají vlaky ještě nějakou zastávku...

Vmísil jsem se do davu studentů a vstoupil dovnitř. Barák to byl kurva velkej, tak první věc, kterou jsem sháněl, byl nějaký orientační plán. Bez úspěchu. Tak jsem posluchárnu 266 musel hledat na vlastní pěst, neb spěchající studentíci dělali, že mě neslyší, když jsem se některého zkoušel zeptat. Po nějakých deseti minutách jsem místnost našel. Před ní postával tak padesátihlavý hlouček lidí nadšeně diskutujících o něčem, čemu jsem nerozuměl, tak jsem je radši přestl poslouchat a soustředil se pouze na hledání. Přijel jsem navštívit kamarádku. Holčina je zdaleka, zná tu jenom mě, tak mě ráda uvidí... Snad. Rozhlížel jsem se davem a zkoušel ji najít, ale dopadal jsem stejně, jako s tím plánkem u vstupu - nikde nic. Aby taky jo, když si frajerka vysedává po záchodech. Z jednoho právě vyšla a už mě tahala za šos kabátu.

"Co ty tady děláš?"

"Já? ...no já přijel za tebou..."

"To je fajn...ale mě za chvíli začíná hodina zaklínání..."

"Čeho???"

"To máš fuk... dyžtak tam poď se mnou..."

Tak jsem šel. Hodina podle všeho už měla začít, ale vyučující nikde. Pak se náhle ozval zvuk, který nedovedu popsat jinak, než jako trestuhodný pokus o likvidaci hudebního sluchu kohokoliv, kdo nějaký má. Naskočila mi neskutečná husí kůže, se kterou jsem se kamarádce okamžitě musel pochlubit. Kamarádka koukala na mé zježené zápěstí a zjevně nechápala, co po ní chci. ne snad, že já bych o tom měl nějakou jasnou představu, ale že mi začne očichávat zápěstí jsem tedy skutečně nečekal. Po zvuku se nedělo opět nic. Událostmi veveden z míry si dál pamatuji už jen to, že na katedru vyskočila nějaká svítivě zelená žába a ostře mne vykázala z prostor školy s tím, že tam nemám co dělat a jen plýtvám časem jak studentů, tak profesorského sboru...

A jelikož se říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak jsem se dnes v noci vykašlal na přespolní kamarádku, studující zaklínání někde mezi Strančicema a Mnichovicema. Vzal jsem si Matildu a šel do slévárny za plného provozu honit mimozemšťany. Našel jsem jednoho, který byl nápadně podobný naší uklízečce a utekl mi, když jsem mu s Matildou přerazil koště...