Víte, který letadlo je nejameričtější ze všech?

 

Westland Wyvern.

Je to sice britský letoun a nikdy nesloužil v jiných barvách, než těch britských, ale velký letadlo postavený kolem velkýho motoru - to je typicky americká konstrukce. A Wyvern je největší letadlo, postavený kolem největšího motoru...

Impulz k vývoji Wyvernu byl dán požadavkem N.11/44, v němž Royal Navy žádalo torpédový bombardér, jímž by nahradilo Firebrandy firmy Blackburn (které v roce 1944 ještě ani nebyly v aktivní službě). RAF tou dobou hledala náhradu za dvoumotorové Beaufightery firmy Bristol - jejímu požadavku F.13/44 shodou okolností mohla vyhovět stejná konstrukce, jako námořníkům. RAF později svůj požadavek stornovala. Jako důvod tehdy uvedla skutečnost, že torpédové bombardéry mívají obvykle příliš vysoké ztráty. Nicméně po válce čerstvě vzniklé NATO Británii uložilo povinnost provozovat alespoň dvě perutě torpédových bombardérů.

Prototyp sériového čísla TS371 poprvé vzlétl 16. prosince 1946. Byl poháněn posledním a zároveň největším pístovým motorem, který příslušný útvar firmy Rolls-Royce zkonstruoval. Řadový čtyřiadvacetiválec dostal obchodní jméno Eagle a jeho 3500 koní dávalo Wyvernu výkony více, než přijatelné. Následovala tedy malá předsérie strojů, jež dostaly označení Wyvern TF Mk.1 a měly se stát základem dodávky zhruba 90 kusů pro Fleet Air Arm. Motory Rolls-Royce Eagle ale trpěly velkou poruchovostí. Nebylo divu - v Británii nebyl motor dost výkonný na to, aby Wyvern utáhl a vývoj Eaglu probíhal vlastně souběžně s letadlem, které měl pohánět. Fleet Air Arm se tehdy opět zachovala jako nejvýkonnější záškodník a "v zájmu úspory času" rozhodla nečekat na vyladění Eaglu a Wyverny vybavit jiným motorem. Toho času se navíc na poli leteckých pohonných jednotek objevila novinka - turbo-vrtulové motory - FAA se zamilovala a nadále trvala na tom, že sériové Wyverny budou poháněny právě tímhle typem motoru (i v době, kdy byl Eagle již "vyléčen"). Jedním ze zvažovaných byl Rolls-Royce Clyde. Měl výkon 4030 koní a k nim potenciál být ještě výkonnější. Bohužel firma Rolls-Royce vývoj Clydu zastavila a nadále se plně věnovala konstrukci proudových motorů.

Druhým motorem byl Armstrong Siddeley Python3. Axiální turbo-vrtulový motor s výkonem 4100 koní a 1340 liber zbytkového tahu poháněl dvě čtyřlisté protiběžné vrtule o průměru téměř 4 metry. Svými rozměry překonal již tak obrovitého Eagla, pilotovi takřka znemožnil při startu vidět víc, než jen rozměrnou kapotáž. Ale byl turbo-vrtulový a relativně nejspolehlivější, a tak sériové Wyverny poháněl právě on. O úspoře času ale tou dobou už nemohla být řeč, protože Pythony poháněné Wyverny TF Mk.2 a později TF Mk.4/S.4 byly do služby u perutí Fleet Air Arm zařazeny v roce 1953 - dlouhých sedm let od vzletu prvního prototypu. Když už jsem u těch motorů - někdy v polovině padesátých let se zvažovala výroba verze S.5, jež měla být poháněna dvěma vedle sebe umístěnými spřaženými Pythony, které by přes ne právě jednoduchý reduktor poháněly dvojici protiběžných vrtulí, stejných, jako měly verze S.4. Projekt nebyl realizován, nicméně mohl přinést zajímavé výsledky.

Operační služba Wyvernů byla poměrně krátká a rozpačitá. Jakkoliv byly výkonné a svými technickými parametry překonávaly ekvivalentní stroje bez ohledu na to, na které polokouli byly tyto postaveny, je třeba k tomu pár věcí dodat. Za prvé - i když Pythony byly, jak jsem řekl "relativně nejspolehlivější", ani zdaleka to neznamená spolehlivé. Tento fakt jeho impozantní výkonnost poněkud degradoval. Dalším nezanedbatelným mínusem Wyvernů byl fakt, že to prostě nebylo letadlo pro britské námořnictvo a jeho malé letadlové lodě. Už ani tak nejde o to, že by se jich na palubu nevešlo moc. Ale případy, kdy si přistávající Wyvern utrhl křídlo o nějakou nástavbu, eventuelně očesal odstavené stroje, byly poměrně časté.

Jistým paradoxem také zůstává fakt, že Wyverny nikdy nesloužily coby torpédové bombardéry, neb FAA podobně, jako už dříve RAF, tuto taktiku leteckých útoků na lodě opustila. Wyverny tak sloužily jako námořní bitevní letadla, pod jejichž křídly viselo kde co. Typické výzbrojní varianty představovala buď trojice tisíciliberních bomb nebo baterie šestnácti šedesátiliberních raket. Wyverny právě s touhle skladbou výzbroje ve 2:40 ráno dne 1.listopadu 1956 zahájily v rámci operace Musketeer bojovou činnost proti egyptským ozbrojeným silám. Cílem Wyvernů 830. perutě Královského Námořního Letectva bylo letiště Dekheila v Alexandrii, za účelem jehož vyřazení z provozu měl každý k dispozici tři 1000pdr bomby. Akce byla poněkud zmatená, neb někde v okolí plnila svůj úkol letka francouzských Avengerů a ono "někde v okolí" bylo vše, co piloti Wyvernů věděli. Operace Musketeer trvala celkem šest dní, během nichž Wyverny, krom letiště v Dekheile, bombardovaly Huckstep Camp nedaleko Káhiry (toho času jeden z největších logistických uzlů egyptské armády), most v Gamilu a poskytovaly vzdušnou podporu britským výsadkářům, kteří dobývali gamilské letiště. V průběhu operace byly ztraceny dva Wyverny, oba piloti (Dennis McCarthy a "Smokey" Cowling) byli zachráněni a po doplnění letadel (během operace Musketeer bylo několik Wyvernů uskladněno na letišti El Adem v Lybii) létali dál.

Operace Musketeer byla jedinou ostrou akcí, jíž se Wyverny zúčastnily. Svých úkolů se zhostily i přes problémy s pohonnými jednotkami se ctí. Nicméně zranitelnost turbovrtulových motorů, která se během Suezské krize projevila, zřejmě značně přispěla předčasnému vyřazení těchto strojů z operační služby. K tomu došlo v roce 1958 po pěti letech služby. Nelétající personál letadlových lodí tuto událost často komentoval slovy: "Wyverny ať jdou třeba do prdele, ale ty piloti - to byli dobrý kumpáni..." Po odespání ze stavu FAA byly odstrojené Wyverny odprodány soukromým firmám k sešrotování po 5 librách za tunu...