Pátek

...ještě teď mi bolí hlava...

Nevím, jestli znáte ten pocit, když ráno otevřete víka s pocitem, že by možná bylo lepší to nedělat. Leč nedalo se svítit - můj pes není právě samotář, a tak když rodičovstvo odešlo do práce, skočil ke mě do postele a po mě začal šlapat. Ačkoliv vím, že mi tím dává najevo svoji lásku a já jsem tím nesmírně polichocen, v pět ráno bych si přeci jen ještě chvilku schrupnul...

Tak jsem si sednul k počítači, abych se za bezcílného bloumání netem při poslechu Clawfinger velmi volným tempem vydatně nasnídal. Zde se projevila další nevýhoda časného vstávání - vydatná snídaně požitá mezi pátou a půl šestou nestačila mé tělo zásobovat živinami ani do osmi, takže jsem snídal dvakrát a ta druhá snídaně vůbec neproběhla tak klidně a pohodově jako ta první. Protože mám od devíti školu (jestli se tak dá říkat tělocviku), stalo se, že jsem máslem umazaný rohlík žvýkal ještě v metru.

Od devíti jsem si tedy trápil tělo v posilovně. Jelikož si beru k srdci slova našeho pana trenéra (Cvičte! Tady máte naposled posilovnu zadarmo. Až vás ze školy vyhodí, budete za permanentky dávat dlouhý peníze) a cvičil, až se ze mě kouřilo. Na bolest a pálení ve svalech jsem nedbal opakujíce si moudra typu: "Když to bolí, tak to roste" (tak tohle moudro jsem jednou řekl toho času notně nas**nému kamarádovi a dostalo se mi odzbrojující odpovědi: "Tak já tě kopnu do koulí, jestli porostou!"), nebo že bolest je jen slabost, která opouští tělo... V deset hodin jsem (horko těžko) odešel domů. Tedy domů - za Jardou do modelářství. Koupil jsem si terpentýn, rozměnil tisícovku a tahal z Jardy rozumy. Mimo jiné z něj vypadlo, že MPM dostalo zboží z Japonska a že by tam mohl být Spitfirek od Tamyie. Byl tak laskav, že mi do MPM zavolal, jestli tam ten Spitfirek opravdu je. Byl tam, a tak jsem se sebral a šel pro něj. Protože měl Jarda včera nějak moooc dobrou náladu, mohl jsem si u něj nechat tašku. Udělal jsem si radost. Trochu mi ji kalí, že stála 329,-. Nicméně je to asi cena za to, že jsem nekupoval zajíce v pytli... Po příchodu domů jsem se naobědval a jel zevlovat do města...

Tam mne zastihl telefonát jednoho kamaráda. Aniž by se zdržoval pozdravem, či jinými zbytnými formalitami, začal: "Pojď do hospody... Máš svátek, viď? Tak že máš ten svátek, tak platíš..." Slunce svítilo (ono vlastně vůbec není jisté, že to bylo slunce - http://binarniladin.bloguje.cz/142304_item.php), já měl žízeň, tak není divu, že jsem se nenechával přemlouvat moc dlouho. Zašli jsme do jedné naší oblíbené hospůdky, kde jsme se okamžitě jali družně diskutovat a jelikož tam nebyl nikdo zajímavý, tak hlavně spolu. Naší pozornosti nemohla uniknout servírka, na kterou se, oproti zvyklosti, dalo koukat. Pivonoska se pak stala zdrojem jednoho poznání, o němž nevím, zda je naň svět připraven... Slečna začala své mamince, která rovněž v onom podniku pracuje jako pivonoska, vyprávět historku z minulého pátku:

Slečna: "Si představ, normálně, co se mi minulej pátek stalo..."

Matka: "Nevim, co?"

S: "No víš, jak sem choděj takový ty dva chlapy - jeden takovej mladší a jeden takovej starší ? (něco mi dává tušit, že to jsou otec se synem)

M: "No a co s nima...?"

S: "No von ten mladší po mě furt čuměl. Pak na chvíli ten starší někam vodešel, tak von se zved, přišel ke mě a řiká: Slečno, já bych nechtěl bejt drzej, ale... to... no... dala byste mi telefonní číslo? "

M: "A...?"

S: "No já na něj nejdřív koukala...no to číslo sem mu dala, ale von se eště nevozval... Ale von vůbec nebyl hezkej..."

Jelikož jsme seděli co nejblíž výčepu, měli jsme celý tento rozhovor z první ruky a asi nemusím říkat, že nás zajímal víc a víc... Poslední věta sličné slečny pivonosky nás poslala pod stůl. Jenže, když hurónský smích opustil místnost a my měli trochu klidu na přemýšlení o tom, co jsme vyslechli, začal se před námi rýsovat závěr, ze kterého hezouni radost mít nebudou:

Chlap vůbec nemusí být hezoun a možná ani sympaťák na to, aby získal dívku, jež mu neklid do spánku vnáší. Stačí takový jeden malý, docela maličký šok...

Nebo je to možná tak, jak říkal kamarád. Jeho první slova poté, co se přestal smát, zněla: "No ... neni lakomá..."